Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3345/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Rouba, zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem Plachého 880/26, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2011 č. j. -263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. -342 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. -396, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva ve smyslu čl. 1, čl. 5 odst. 5, čl. 6, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli 81 900,- Kč a dále zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli 282 918 100,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli dalších 122 850,- Kč s příslušenstvím; jinak rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 66 220,90 Kč.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele (dále též "dovolatel") odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, neboť neuvádí důvod dovolání; tj. dovolatel neuvedl, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou podle jeho názoru nesprávné a z jakého důvodu tomu tak je, jak to vyžaduje ustanovení Konkrétně dovolací soud uvedl, že z dovolání je zřejmé, že stěžovatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, kterou odvolací soud stanovil na 1 000,- Kč za den nezákonné vazby, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále uvedl, že námitkou, že soudy měly zohlednit společenský status žalobce, se již dovolací soud zabýval ve svém rozsudku sp. zn. ze dne 11. 1. 2012. Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odvolatelem odstraněny.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně polemizuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Tvrdí, že pokud obsah dovolání neumožňoval pokračovat v dovolacím řízení, jsou údajnými vadami dovolání "nezpochybnitelné důkazy prokazující absolutní libovůli v nakládání s osobou stěžovatele orgány veřejné moci ČR" či, že Nejvyšší soud neobdržel od prvoinstančního soudu originál stěžovatelem podaného dovolání a "to metodikou manipulace se spisem".

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně v ustanoveních až upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení , jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatel však v dovolání požadavky těchto náležitostí nerespektoval a neuvedl právní posouzení věci, které považuje za nesprávné. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku a argumentuje pouze blíže nespecifikovanou libovůlí v nakládání s jeho osobou či tím, že Nejvyšší soud "neobdržel od prvoinstančního soudu originál stěžovatelem podaného dovolání" aniž by však tato tvrzení blíže konkretizoval.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle , tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení

sp. zn.

,

a

).

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. -396 podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu