Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 292/14

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Václava Malce, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem pplk. Sochora 740/34, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2013 č. j. -137, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 č. j. -107 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. července 2012 č. j. -60, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podal dne 22. 1. 2014 tzv. blanketní ústavní stížnost, kterou doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014. V ústavní stížnosti napadá usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání i rozhodnutí obou soudů nižších instancí, a tvrdí, že zejména "rozsudkem" dovolacího soudu (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ČR) byla porušena ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu , odst. 3, , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").

Stěžovatel poukazuje na údajné porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měl dopustit dovolací soud tím, že jeho dovolání odmítl, aniž prý vzal v úvahu, že dovolání bylo přípustné, neboť v předmětné věci jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, protože "původním" věřitelem stěžovatele byla společnost RadioMobil a. s., takže výše peněžitého plnění by měla být v takovém případě nerozhodná.

Stěžovatel rovněž namítá nesprávnou aplikaci ustanovení v odmítavém usnesení dovolacího soudu, neboť dovoláním byl napaden výrok potvrzujícího usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.

Dovolací soud se podle názoru stěžovatele měl z důvodů výše vyložených meritorně zabývat stěžovatelem formulovanou otázkou, jestli je správný právní závěr, "že k doručení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 4. 2001 stěžovateli jako povinnému došlo náhradním způsobem (tzn. fikcí)".

Stěžovatel jako další "samostatnou rovinu námitek proti odmítnutí dovolání" dovolacím soudem uvádí i své výhrady proti postupu soudem ustanoveného soudního exekutora, který v exekučním řízení pro vymožení jistiny ve výši 6 335,50 Kč ustanovil znalce za účelem zjištění ceny nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele určených k prodeji v dražbě.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Kladně zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 1. 3. 2012 na zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2013 č. j. -137 dovolání odmítl podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelovy námitky postrádají ústavněprávní rozměr. Stěžovatel v nich Ústavnímu soudu pouze předkládá vlastní výklad procesního předpisu, přičemž jak již Ústavní soud několikrát judikoval, nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté y.

Stěžovatel zcela pomíjí skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení byl projednáván jeho návrh na zastavení exekuce vedené na jeho majetek pro pohledávku oprávněné ve výši 16 336,50 Kč s příslušenstvím, a že tato částka svou výší nedosahuje hranice uvedené v ustanovení

Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost a tvrdí, že dovolací soud měl dovolání posoudit podle ustanovení , aniž bere v úvahu, že ustanovení vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním ( , a ).

Dovolacímu soudu lze toliko vytknout, že své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neodůvodnil podrobněji (pro stěžovatele přesvědčivěji), neboť aplikace pro věc zastavení exekuce není - zejména z pohledu striktně gramatického výkladu a systematicky pak se zřetelem k ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013 - zcela samozřejmá.

Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obou obecných soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. -137 ze dne 31. 10. 2013. Taková stěžovatelova úvaha však není správná. Stěžovatel podal nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné ve smyslu odmítnout. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu ze dne 26. 3. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. -137 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu