Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 817/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -446 ze dne 8. 9. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -500 ze dne 17. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 5. 2014 č. j. -383, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na změnu rodičovské zodpovědnosti tak, aby nezletilí synové byli svěřeni do jeho péče a matce stanoveno výživné. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry civilních soudů, které nevyhověly jeho návrhu, neboť dospěly k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých synů odůvodňovala.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není podle ustanovení , o zvláštních řízeních soudních, přípustné, neboť jde o řízení o výživě a výchově nezletilých, tedy řízení ve věci péče soudu o nezletilé upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona, přičemž nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek.

Pokud za této procesní situace stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, které bylo stěžovateli doručeno 8. 10. 2014, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání v ustanovení .

Stěžovatel zřejmě včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

,

,

a další).

Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl a ve zbytku ústavní stížnost podle ustanovení citovaného zákona odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu