Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 346/14

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marcely Palašové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV - Pernštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2013 č. j. -86, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2013 č. j. -71 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. září 2012 č. j. -50, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2014, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva ve smyslu , a d (dále jen " ") a y ČR.

Porušení výše označených práv shledává stěžovatelka v postupu obecných soudů včetně soudu dovolacího, které se meritorně nezabývaly jejím návrhem na zastavení exekuce, nezkoumaly, zda pohledávka oprávněného nebyla povinným uhrazena již před jejím vymožením, přičemž dovolací soud její mimořádný opravný prostředek odmítl jako nepřípustný s poukazem na ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, ačkoli podle názoru stěžovatelky v případě rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce je proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání přípustné podle ustanovení

Námitky stěžovatelky směřují jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z hlediska nenaplnění zákonné hranice 50 000,- Kč, tak proti právnímu závěru obou obecných soudů o který oba soudy opřely napadená rozhodnutí.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že vymožení pohledávky v exekučním řízení je zvláštní způsob skončení exekučního řízení a že zánikem exekuce splněním a zánikem pověření soudního exekutora k provádění exekuce již nejsou dány podmínky pro rozhodnutí soudu o návrhu povinné na zastavení exekuce.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. -50 řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Povinná ve svém návrhu uvedla, že pohledávka oprávněných zanikla jejím jednostranným započtením proti pohledávce povinné, kterou má proti oprávněným. Oprávnění s tímto jednostranným zápočtem nesouhlasili, neboť pohledávky povinné, které uplatňuje vůči nim, neexistují.

Již předtím, a to dne 24. 8. 2012, obdržel okresní soud oznámení pověřeného soudního exekutora o skončení exekučního řízení vymožením dlužné částky, jejího příslušenství a nákladů exekuce.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. -71 usnesení okresního soudu potvrdil, když souhlasil se závěrem okresního soudu pouze s tou výjimkou, že v předmětné exekuční věci nebyly soudním exekutorem vymoženy náklady exekuce.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl dovolací soud tak, že je odmítl jako nepřípustné [ ve znění účinném od 1. 1. 2013].

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná. Tyto námitky postrádají ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka v nich Ústavnímu soudu pouze předkládá vlastní výklad procesního předpisu, přičemž jak již Ústavní soud několikrát judikoval, nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté y. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Stěžovatelka totiž zcela pomíjí skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení byl projednáván její návrh na zastavení exekuce vedené na její majetek pro pohledávku oprávněných ve výši 19 640,- Kč s příslušenstvím, a že tato částka svou výší nedosahuje hranice uvedené v ustanovení

Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost a tvrdí, že dovolací soud měl dovolání posoudit podle ustanovení , aniž bere v úvahu, že ustanovení vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním ( , a ). O nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka poučena i v napadeném usnesení odvolacího soudu.

Dovolacímu soudu lze však vytknout, že své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neodůvodnil podrobněji (pro stěžovatelku přesvědčivěji), neboť aplikace pro věc zastavení exekuce, resp. pro rozhodnutí "o zastavení řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce" není - zejména z pohledu striktně gramatického výkladu a systematicky pak se zřetelem k ustanovení - zcela samozřejmá.

Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obou obecných soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatelka včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. -86 ze dne 31. 10. 2013. Taková stěžovatelčina úvaha však není správná. Stěžovatelka podala nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné ve smyslu odmítnout. Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu ze dne 29. 1. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. -86 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu