Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1301/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: MVD group, s. r. o., se sídlem Glazunova 885, 148 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Zelinářská 10/530, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. -301, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. -274, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2011, č. j. -232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a spisového materiálu zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti v záhlaví rovněž označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem má být spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle , , ve znění pozdějších předpisů. Dovoláním napadeným rozsudkem vrchní soud potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl určen vlastník obchodního podílu ve výši 99 % společnosti ZITA DEL ROZZ, spol. s. r. o.

Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil "uvedené rozsudky", nicméně na jiném místě stěžovatelka uvádí, že jde rovněž o ústavní stížnost vůči v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími krajského, vrchního i Nejvyššího soudu porušena zásada rovnosti účastníků řízení, garantovaná d.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí vyvozuje z provedeného dokazování závěry, které však podle stěžovatelky z tohoto dokazování nevyplývají. Stejného pochybení se podle stěžovatelky dopustil v její věci i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Tato svá tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti více rozvádí.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná, že došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně v ustanoveních až upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení , jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatelka však podle v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu v dovolání zákonem předepsané náležitosti neuvedla. Pro tyto vady nebylo možné v řízení o dovolání stěžovatelky pokračovat a její dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatelka však proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku, pouze tvrdí, že podle jejího názoru byla Nejvyšším soudem porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i to, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

či

).

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, prostřednictvím které stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka podala ve vztahu k těmto napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížnost po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť v rozporu s kogentními normami procesního práva podala dovolání, které neobsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení rozsudku vrchního soudu ze dne 10. 12. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti podle byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

a

).

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 2. 2015, č. j. -301, podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu