Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2149/2015

23 Cdo 2149/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KLIMENT, spol. s r.o.v likvidaci, se sídlem Praha 9, Sokolovská 284, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 45803986, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti žalovanému E. K., podnikateli se sídlem Plzeň, Karoliny Světlé 926/17, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 13891171, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 42, o zaplacení 1 779 082,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. -411, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. -411, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2014, č. j. -388, jímž bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 779 082,60 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2002 do zaplacení a zaplatit žalobkyni náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 21. února 2014, č. j. -354, potvrdil ve věci samé vyhovující výrok soudu prvního stupně, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný částečným plněním uznal celý závazek a žalovaný ani po poučení soudu neuvedl žádné právně významné skutečnosti a nenavrhl k nim ani žádné důkazy, ze kterých by vyplývala skutečnost, že uznaný dluh neexistoval.

Žalovaný podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovolání, jehož přípustnost podle (dále jen „ “) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přenesl na žalovaného důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že mezi účastníky řízení existoval též jiný závazkový vztah než ten, který vyplýval z předmětné sporné smlouvy. Má za to, že odvolací soud tak zatížil řízení vadou. Dovolatel dále uvedl, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. ) vyplývá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Připouští zároveň, že v daném případě se z jeho strany jedná o zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, neboť zpochybňuje, že v daném případě z jeho strany došlo k uznání závazku. Namítá však, že skutkový stav věci, jak z něj naposledy vycházel odvolací soud, není tím stavem, k němuž již dříve sám odvolací soud dospěl, tj., že k uznání závazku žalovaným nedošlo, v důsledku čehož důkazní břemeno k vyvrácení opaku na žalovaného nemohlo přejít. Tím však, že odvolací soud, a před ním i soud prvního stupně, převzal skutkový stav, který dovolací soud v rozporu s pozměnil či „poupravil“, odvolací soud tak nerozhodoval, a ani nemohl rozhodovat, na základě jím zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož nakonec rozhodl v rozporu se skutkovým stavem, který sám již dříve prokazatelně a spolehlivě zjistil. Dovolatel je přesvědčen, že na základě daného stavu věci nemohl odvolací soud dospět ke skutkovému zjištění, že žalovaný částečně plnil na předmětný závazek prostřednictvím třetí osoby a nesouhlasí tak s právním závěrem, že z jeho strany došlo k uznání závazku. Namítá, že soudy na něj nesprávně přenesly důkazní břemeno, kterým měl vyvrátit zákonnou domněnku uznání závazku. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, neboť konkrétní dovolací námitky nesměřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti závěrům Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, proto žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle , (dále též jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neuvedl žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit, přičemž ani neuvedl, jakou právní otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatel pouze namítá nesprávný procesní postup soudu při přenesení důkazního břemene, v čemž spatřuje vadu řízení a zejména brojí proti skutkovému stavu věci, z něhož vyšel odvolací soud. Těmito dovolacími námitkami ale žalovaný nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

Je namístě uvést, že pokud jsou obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy celkově ke skutkovému stavu věci, není takovým dovoláním uplatněn ani dovolací důvod uvedený v , že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu. V dané věci však dovolatel zakládá námitky k nesprávnému právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech týkajících se skutečností ohledně uznání dluhu.

Pokud dovolatel rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou řízení, je nutno konstatovat, že podle přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle přípustné a podle ustanovení věty první jej odmítl, jestliže dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), přičemž pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu