Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2243/2023

28 Cdo 2243/2023-555

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Mgr. Milan Edelmann, IČO 66455189, se sídlem Praha 5, Petržílkova 2707/38, správce pozůstalosti zůstavitelky V. P., proti žalované: A. F., zastoupená Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zaplacení 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023, č. j. -506, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. -506, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2022, č. j. -358, změnil v části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 2 300 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 200 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení, a v části výroku II., v níž byla žaloba zčásti zamítnuta ohledně příslušenství (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Zpochybňujíc skutkové závěry odvolacího soudu, kladla otázku rozložení důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat. Mínila, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. . Vznášela taktéž otázku aktivní věcné legitimace žalujícího správce pozůstalosti, majíc za to, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Konečně usuzovala, že v režimu , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka počátku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. .

3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. ).

6. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti pak ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle a ) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je pak ustálena v tom smyslu, že posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy – o. z. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění. Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. , a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998).

7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového závěru, že dovolatelka přijala peněžní prostředky ve výši 7 500 000 Kč, načež neprokázala právní důvod opravňující ji si částku 5 200 000 Kč ponechat ani své tvrzení, že částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli (zesnulému R. P.), dovodil, že tím dovolatelka získala majetkový prospěch (ve výši 7 500 000 Kč) bez právního důvodu ve smyslu § 2991 o. z., který je povinna ochuzenému vydat, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž není třeba čehokoliv měnit, neodchýlil.

8. Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom, že se předmětné plnění (7 500 000 Kč) dostalo do její dispozice, a že provedenými důkazy nebyl prokázán právní důvod k ponechání si částky 5 200 000 Kč, jakož ani skutečnost, že částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli R. P., pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp.zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

9. Skutkové závěry soudů nižšího stupně ostatně nejsou nikterak nepřiměřené provedenému dokazování. Přijetí peněžních prostředků ve výši 7 500 000 Kč dovolatelkou vyplývá i z jejích tvrzení. K argumentaci, že částka 7 500 000 Kč byla zaplacena na bankovní účet její dcery (M. F.), lze přitom dodat, že plnění poskytnuté mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající; zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního u, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu – takováto platba tak nezakládá právní vztah mezi odesílatelem peněz a majitelem účtu, pročež v jejím důsledku nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl bankovní účet zřízen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. ). Částku 5 200 000 Kč pak dovolatelka zjevně použila k úhradě svého – exekučně vymáhaného – dluhu. Svá tvrzení o postupném vrácení částky 2 300 000 Kč plniteli (zesnulému R. P.) se jí přes poučení ve smyslu očividně prokázat nepodařilo. Rovněž tak dovolatelka neprokázala právní důvod opravňující ji si přijaté peněžní prostředky (7 500 000 Kč) ponechat (viz neprokázaná tvrzení dovolatelky o sjednání darovací smlouvy či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby).

10. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic. Dědění tedy nadále spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o.z.). Jedná se i o majetkový nárok zůstavitele na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (ust. § 2009 odst. 2 o.z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnil (k tomu podrobněji srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002). Z pohledu aktivní legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti) k podání žaloby o zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení proto není (ani nemůže být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zůstavitele – zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv). Ustálená soudní praxe navíc dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. ), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. ). Tím spíše je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem i po právní moci usnesení o dědictví (srov. k tomu v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. ).

11. účinný od 1. 1. 2014 pak nově upravil pravidla pro správu pozůstalosti, která určila kompetence toho, kdo ji vykonává, tj. má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Jednou z osob oprávněných ke správě pozůstalosti je správce pozůstalosti, přičemž podle o. z. vykonává její prostou správu ( až 1408 o. z.). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku. Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného majetku, peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně, se souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu. Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné zakonzervování majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní jednání podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a za obvyklou správu lze považovat např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, či platby zajišťující chod podniku. Úkony přesahující prostou správu pak představují např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Dovolací soud doplňuje, že má-li být tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , publikované pod č. 68/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i konstantní judikaturu dovolacího soudu na něj navazující).

12. Závěr odvolacího soudu, dle něhož žalující správce pozůstalosti po zůstavitelce V. P., jíž bylo (coby jediné dědičce) pravomocně potvrzeno nabytí dědictví po ochuzeném (plniteli) R. P., je aktivně věcně legitimován uplatňovat, případně vymáhat, nároky z bezdůvodného obohacení náležející zůstavitelce V. P. z titulu univerzální sukcese do práv a povinností zesnulého věřitele R. P., a to bez ohledu na to, zda uvedené pohledávky byly v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazeny do majetku zůstavitelky (jejích aktiv), se tudíž nikterak neodchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, již netřeba měnit.

13. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci ustanovení a , , účinného do 31. 12. 2013, jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení a o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu, dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele, není-li dojednáno jinak (srov. dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. ). Kvalifikovanou výzvou k plnění pohledávky z bezdůvodného obohacení je pak i podání žaloby. Účinnost výzvy nastává vůči žalovanému v okamžiku, kdy se o ní v řízení dozvěděl, tedy zpravidla od okamžiku, kdy je mu doručen stejnopis žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. , či ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. ).

14. Odvolací soud se tudíž od judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoli měnit, nikterak neodchýlil, odvozoval-li splatnost uplatněné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení a následné prodlení s úhradou dluhu od výzvy věřitele k plnění, jejíž doručení dovolatelce – v posuzovaném případě – ztotožnil s okamžikem, kdy jí byl doručen stejnopis žaloby.

15. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému naplněny nebyly ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

16. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 10. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu