Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 903/2021

28 Cdo 903/2021-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, proti žalovanému: M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, o zaplacení 202 968,84 Kč s příslušenstvím a 7 459,77 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2020, č. j. -204, ve znění opravných usnesení ze dne 9. 11. 2020, č. j. -208, a ze dne 27. 1. 2021, č. j. -213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 1. 2020, č. j. -156, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 202 968,84 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 26. 1. 2018 do zaplacení a 7 459,77 EUR s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 15. 12. 2017 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předestřel otázku, zda čas splnění dluhu vzniklého z titulu bezdůvodného obohacení může být ujednán dohodou uzavřenou mezi obohaceným a ochuzeným, dle níž okamžik plnění určí dlužník. Dále kladl otázku, zda k vícestrannému započtení pohledávek je třeba souhlasu všech jejich věřitelů. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se k aplikaci ustanovení a , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení a , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu – v projednávané věci mělo bezdůvodné obohacení vzniknout úhradou dluhů za žalovaného žalobcem poskytnutím částek 202 968,84 Kč na účet Raiffeisen stavební spořitelny a. s. dne 30. 1. 2015 a 7 459,77 EUR na účet Allgemeine Sparkasse Oberösterreich Bankaktiengesellschaft dne 2. 2. 2015, pročež se posuzované právní vztahy řídí ustanoveními účinného od 1. 1. 2014 ( o. z.) – dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele. Ani v případě nároku z bezdůvodného obohacení ovšem soudní praxe nevylučuje sjednání dohody mezi obohaceným a ochuzeným o okamžiku splatnosti vzniklé pohledávky; viz kupř. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , dle něhož splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele pouze tehdy, není-li dojednána jinak.

Dohodou přitom může být doba splnění dluhu ponechána též na vůli dlužníka. V takovém případě musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu na vůli dlužníka závisí. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“ – závěr, že se ustanovení § 564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy, kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, byl přitom formulován a odůvodněn již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1993. V těchto případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu obč. zák., potažmo o. z.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění, případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle než je určení splatnosti ( ; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. ). Ke stejným závěrům jako dosavadní (výše citovaná) ustálená judikatura pak ve vztahu k aktuální právní úpravě dospívá i komentářová literatura. Dovozuje totiž, že dlužník může v případě závazku, v němž je určení času plnění ponecháno na něm, plnit dle libosti – může tedy zaplatit či dodat „až bude moci“, „až bude chtít“, „až bude schopen“, „podle možností“, „jak to půjde“, „až bude ziskový“ apod. Na rozdíl od objektivně ujednaného času plnění anebo času plnění ovlivnitelného věřitelem (včetně obecného určení splatnosti dle o. z.) je zde určujícím faktorem pouze přístup samotného dlužníka a jeho rozhodnutí, případně subjektivní přesvědčení – nelze ani nijak žalovat na splnění, neboť pohledávka není splatná, věřitel se může u soudu domáhat toliko určení splatnosti [Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018 - 1019].

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových tvrzení žalobce, že s žalovaným dohodl úhradu uplatněných pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého úhradou dluhů za jiného (§ 2991 odst. 2 o. z.) až v okamžiku dlužníkovy solventnosti („vrátíš, až budeš moci“), uzavřel, že byla-li splatnost uplatněných pohledávek ve smyslu ustanovení § 1960 o. z. ujednána tak, že čas plnění je ponechán na vůli dlužníka, nelze žalobě pro předčasnost (nedostatek splatnosti uplatněných pohledávek) vyhovět, neprojevil-li dlužník vůli plnit a nebyl-li jeho projev vůle spočívající v určení času plnění nahrazen ani soudním rozhodnutím, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

V situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačuje již závěr o její předčasnosti (nedostatku splatnosti uplatněných pohledávek), pak řešení další dovolatelem kladené otázky (platnosti vícestranného započtení pohledávek realizovaného bez souhlasu všech jejich věřitelů) nemá (nemůže mít) na přípustnost dovolání žádný vliv, a její řešení by tudíž bylo toliko akademické. Nejvyšší soud se jí proto dále nezabýval.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům procesně úspěšného žalovaného náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 9 900 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 142 Kč, celkem tedy 12 342 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu