Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3485/2022

-257

USNESENÍ

T. P.

Komerční banka, a.s.

, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Zuzanou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 2 050 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. -227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 2 050 000 Kč s příslušenstvím původně jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalobci byly zaměstnancem žalované a osobním bankéřem žalobce, panem R. P., na základě kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2013 prodány tři obrazy, přičemž následně vyšlo najevo, že předmětné obrazy jsou padělané.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. -146, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 050 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a o vrácení nespotřebované zálohy na náklady důkazu (výroky III a IV).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že s ohledem na učiněná skutková zjištění nelze jednání tehdejšího zaměstnance žalované, pana R. P., přičítat žalované. Žalobce se nemohl důvodně domnívat, že žalovaná je prodávajícím předmětných uměleckých děl, resp. že žalobce uzavírá kupní smlouvu se žalovanou; dle odvolacího soudu byl proto dán nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované. Odvolací soud dále uvedl, že prodal-li prodávající na základě kupní smlouvy obrazy, které se následně ukázaly jako padělané, jedná se o vadné plnění prodávajícího, nikoliv o žalobcem tvrzenou škodní událost, přičemž žalobce jako kupující měl vady předmětu koupě uplatnit podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“) Jelikož žalobce vady ani do šesti měsíců po převzetí věci u prodávajícího neuplatnil, došlo k zániku (prekluzi) práv z vadného plnění. Žalobce se pak nemůže úspěšně domáhat nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady cestou uplatnění nároku na náhradu škody. Dle odvolacího soudu navíc došlo k promlčení žalobcova nároku uplynutím promlčecí doby, jež počala běžet dnem převzetí věci, a k jejímuž marnému uplynutí došlo dne 22. 3. 2016. Odvolací soud dále uzavřel, že dovozuje-li žalobce absolutní neplatnost kupní smlouvy, jde o tvrzení směřující k obcházení zákonné úpravy práv z vadného plnění, přičemž žalobce ani netvrdil, že by kupní smlouvu (kterou žalobce označil za lichevní) uzavíral v tísni či pod nátlakem; žalobcem uplatněný nárok tak není ani nárokem z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nakonec neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť v dané věci nebyly shledány důvody natolik výjimečné, aby ospravedlnily zásah do principu právní jistoty.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním. V něm namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zákonného zastoupení žalované podle a 2 , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jelikož se nezabýval tím, zda zmocnění R. P. zahrnovalo i uzavření shora uvedené kupní smlouvy, přičemž dle žalobce má být zkoumáno, zda k takovému úkonu při výkonu dané činnosti obvykle dochází. Jestliže předmětnou činnost nelze považovat za činnost obvyklou ve smyslu obch. zák., měl odvolací soud posoudit, zda žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci měl a mohl vědět o překročení zmocnění panem R. P. ve smyslu obch. zák. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že jednal v dobré víře a vzhledem k okolnostem předmětné transakce mohl oprávněně předpokládat, že R. P. jednal jako zástupce žalované. Ve vztahu k této námitce žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalobce dále namítl, že se odvolací soud při posuzování otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť absolutní neplatnost smlouvy nezkoumal z hledisek v ní vymezených. Podle žalobce je v projednávané věci dán hrubý nepoměr plnění žalobce k tomu, co poskytla žalovaná, resp. jednající R. P., přičemž ve spojitosti s dalšími okolnostmi dané věci, mezi nimiž žalobce uvedl hrubé zneužití důvěry žalobce v jeho osobního bankéře, jsou naplněny znaky jednání v rozporu s dobrými mravy, z čehož žalobce vyvodil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Tento závěr se dle žalobce uplatní bez ohledu na to, zda je jednání R. P. přičitatelné žalované či nikoliv. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pak činí uplatňování práv z vadného plnění bezpředmětným.

Žalobce v dovolání dále namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku promlčení žalobou uplatněného nároku a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na to, že kupní smlouva je dle žalobce absolutně neplatná a jednání R. P. lze přičítat žalované, má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož se o bezdůvodném obohacení žalobce dozvěděl až dne 12. 1. 2017 ze znaleckého posudku č. 46/6/2017 zpracovaného PhDr. Petrem Pavliňákem v rámci trestního řízení vedeného s členy organizované skupiny padělatelů uměleckých děl u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , je žaloba podaná dne 20. 12. 2018 včasná, neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. nemohla v té době uplynout. Žalobce měl taktéž za to, že na projednávaný případ je třeba aplikovat desetiletou objektivní promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2 obč. zák., jelikož za žalovanou jednající R. P. jednal minimálně v nepřímém úmyslu, přičemž došlo-li ke vzniku bezdůvodného obohacení v roce 2013, nemůže objektivní promlčecí lhůta uplynout dříve, než v roce 2023.

Konečně žalobce namítl, že odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Podle žalobce žalovaná nemohla důvodně vznést námitku promlčení, neboť nejednala v dobré víře, když řádně nekontrolovala svého zaměstnance, čímž mu měla umožňovat shora uvedenou činnost k tíži jejích klientů. Neetické a neprofesionální jednání žalované dle žalobce dosahuje takové výjimečnosti, že je třeba vznesení námitky promlčení považovat za rozporné s dobrými mravy; opačné závěry odvolacího soudu jsou pak dle žalobce zjevně nepřiměřené. Žalobce má za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání žalobce považuje za nepřípustné, neboť na v dovolání vymezených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, případně tyto otázky směřují ke zpochybnění skutkového stavu věci. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou žalovaná ve svém vyjádření hojně citovala. Žalovaná má tedy za to, že v projednávané věci námitky žalobce nemohou založit přípustnost dovolání. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je jako nedůvodné zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“.

Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolací námitkou žalobce týkající se otázky zákonného zastoupení žalované jejím zaměstnancem R. P., přičemž dospěl k závěru, že tato námitka žalobce přípustnost dovolání podle nezakládá.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona (tj. bez zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. , jakož i v nich citovanou judikaturu).

Ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. a k němu se vztahující judikatura řeší důsledky překročení jednatelského oprávnění pověřenou osobou (exces zákonného zástupce) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. ). K ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. je třeba přihlédnout i při posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele nebo svým vlastním jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). Zastoupení je přímé tehdy, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem – zmocněncem. Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , jakož i v něm citovanou judikaturu).

V projednávané věci ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplynulo, že R. P. byl u žalované pověřen činností, resp. činnostmi, související s výkonem zaměstnání na pozici privátního bankéře. Uzavírání kupních smluv, jejichž předmětem je prodej obrazů či jiných uměleckých děl, přitom není činností, jíž by žalovaná jako banka vůbec prováděla (tím spíše pak nelze podle odvolacího soudu prodej obrazů považovat za obvyklou činnost ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák.). Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že při činnosti žalované a jejích zaměstnanců jsou veškeré transakce kontrolovány a potvrzovány dalšími osobami, přičemž o veškerých jednáních existují písemné záznamy, smlouvy jsou uzavírány v písemné formě a klienti dostávají o svých investicích pravidelné písemné zprávy; jednání žalobce s R. P. se přitom těmto standardům vymykalo.

Uzavřel-li tak odvolací soud, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť (ústní) kupní smlouvu žalobce uzavřel s R. P., nikoliv se žalovanou, přičemž žalobce s ohledem na signifikantní odlišnost daného jednání od jiných jednání s žalovanou měl a mohl vědět o překročení zástupčího oprávnění ve smyslu § 15 odst. 2 obch. zák., je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Má-li přitom žalobce za to, že by měl tuto otázku dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od svého právního názoru uvedeného v citované judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud neshledává důvod a žalobce v dovolání ani žádný takový důvod neuvádí.

Nejvyšší soud k tomu podotýká, že správnost shora uvedených skutkových zjištění soudů nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nezakládají ani ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. ).

O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby (nedostatek pasivní věcné legitimace žalované; k tomu viz výše) nebyl dovoláním žalobce relevantně zpochybněn (a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu), a proto ani další otázky předložené žalobcem (absolutní neplatnost kupní smlouvy, promlčení žalobou uplatněného nároku a vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. ).

K okolnosti, že se žalobce původně žalované částky domáhal z titulu náhradu škody, dovolací soud pro úplnost uvádí, že dle judikatury Nejvyššího soudu autorství obrazu je třeba chápat jako jednu z vlastností předmětu plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. ), a dále, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila rovněž v tom, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti, přičemž nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. ). Rovněž s těmito závěry je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 9. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu