Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2531/2022

23 Cdo 2531/2022-394

USNESENÍ

M. K.

, narozeného dne XY, a b)

B. K.

, narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovanému

Š. S.

, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kollárova 1114/5, o zaplacení 776 047 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2022, č. j. -366, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.

Odůvodnění:

Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 776 047 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdili, že uvedenou částku zaplatili žalovanému na ceně díla spočívajícího v provedení opravy střechy a komínů na rodinném domě žalobců čp. XY v obci XY podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 14. 7. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“). Žalovaný podle žalobců provedl dílo vadně, vytčené vady a nedodělky díla ani po písemné výzvě neodstranil, a proto žalobci od smlouvy o dílo dopisem ze dne 19. 11. 2018 odstoupili. Žalovaný nárok žalobců popřel s tím, že žalobci neodstoupili od smlouvy o dílo důvodně, a odstoupení není proto platné a účinné.

Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. -229, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 776 047 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z žalované částky od 2. 12. 2018 do 16. 12. 2018 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a vůči státu (výroky IV).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací odvolání v části, jíž směřovalo proti výroku II, odmítl (výrok I odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil (výrok II odvolacího soudu), výrok III změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok III odvolacího soudu), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 15 694 Kč (výrok IV odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Žalobci v podaném vyjádření k dovolání rozporovali argumentaci žalovaného, označili jeho dovolání za nepřípustné a zcela nedůvodné a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost odstoupení od smlouvy o dílo, když neaplikoval , , dále jen „o. z.“, dle kterého nemůže kupující odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel, aniž by zároveň zohlednil, že u žalobců nebyla tvrzena ani prokázána žádná ze zákonem uvedených výjimek, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle Žalovaný sice v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle , a právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe vztahující sek jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , neboť se jedná o odkaz zcela nepřiléhavý: Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí posuzoval zcela odlišnou materii (věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely) a ve vztahu k žalovaným předkládané otázce (aplikace § 2110 o. z.) v něm neformuloval žádný závěr, od nějž by se v projednávané věci mohl odvolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci žalovaný v té části dovolání, jež se týkala námitky posouzení platnosti odstoupení od smlouvy s ohledem na aplikaci o. z., shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.

Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalovaným vymezených námitek.

Žalovaný dovolacímu soudu předložil (podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu ve vztahu k aktuálně účinné úpravě dosud neřešenou) otázku, zda v odstoupení od smlouvy o dílo musí být uveden důvod, resp. zda lze platně odstoupit i z jiného důvodu, než který byl uveden v odstoupení. Podle názoru žalovaného soudy nižších stupňů pochybily, když vyhodnotily, že žalobci splnili podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo, ačkoli vady konkrétně uvedené v odstoupení od smlouvy o dílo žalovanému nevytkli. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, když konstatoval, že v dopise obsahujícím odstoupení od smlouvy o dílo byly zmíněny jak vady a nedodělky, které byly žalovanému vytknuty při předání díla dne 16. 12. 2016, tak vady, o nichž žalovaný musel vědět (srov. body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá-li žalovaný, že důvod v odstoupení uvedený není platným důvodem pro odstoupení, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. ).

Pro úplnost lze v projednávané věci dodat, že otázka náležitostí právního jednání odstoupení od smlouvy byla dovolacím soudem za účinnosti stávající právní úpravy řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. , a to souladně se závěrem Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 30. 11., sp. zn. , dle kterého bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí jednostranného úkonu. S tímto se ztotožňuje i komentářová literatura vztahující se k aktuálně účinné úpravě, neboť z ní neplyne všeobecná podmínka uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy, zejména pokud by s absencí uvedení důvodu měl být spojován automatický následek neplatnosti nebo dokonce nicotnosti odstoupení (srov. ŠILHÁN, Josef. [Podmínky odstoupení]. In: HULMÁK, Milan a kol. V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1191–1192, marg. č. 28–30.). Postup odvolacího soudu je tedy v souladu i s citovanou judikaturou a námitka žalobkyně ve vztahu k otázce nutnosti uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Žalovaný dále namítal, že vady vytčené žalobci na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, které byly žalovanému zaslány v písemné podobě v únoru roku 2017, nelze považovat za vady vytčené bez zbytečného odkladu v souladu s § 2618 o. z., čímž odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. . Také v tomto případě odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, dle kterých ze zápisu z předání provedených prací dle smlouvy o dílo byly předmětné vady žalobci žalovanému vytknuty v přítomnosti znalce Ing. Josefa Beneše ihned dne 16. 12. 2016. Namítá-li žalovaný že vady nelze považovat za vytčené bez zbytečného odkladu, byly-li mu v písemné podobě doručeny až v únoru 2017, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu v tomto případě na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, jak je blíže rozvedeno výše, nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle nezakládá.

Přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud na vady uvedené ve znaleckých posudcích, které žalobci výslovně zmínili v odstoupení od smlouvy, nesprávně aplikoval věta druhá o. z., namísto o. z., který je vůči tomuto ustanovení v postavení lex specialis, ani otázka, zda vědomost zhotovitele o existenci vad díla má vliv na délku nebo běh lhůty, v níž objednatel může namítat vady díla nebo v níž může odstoupit od smlouvy. Obě námitky totiž směřují k zpochybnění práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady díla, které byly specifikovány ve znaleckých posudcích Ing. Josefa Beneše a znaleckého u DEKPROJEKT s.r.o., nikoli však k zpochybnění práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady, které byly žalovanému prokazatelně vytčeny již při předání díla dne 16. 12. 2016, tedy včas, a při výzvě k jejich odstranění byla žalovanému zároveň poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta k jejich odstranění, kterou nevyužil (srov. body 9, 12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě na základě takto včas vytčených vad díla odvolací soud rovněž založil svůj závěr, že podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo byly splněny.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

Rovněž námitka žalovaného, že odstoupení žalobců od smlouvy o dílo datované ke dni 19. 11. 2018 a doručené žalovanému 1. 12. 2018, v té části, v níž se jednalo o vady vytčené na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, je pro svou opožděnost v rozporu s dobrými mravy a vykazuje znaky zneužití práva ( a o. z.), přípustnost dovolání podle nezakládá. Ustanovení a o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ). Úsudek soudu, zda odstoupení žalobců v projednávaném případě je či není pro svou opožděnost v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ a přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. , jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). O takovou situaci se však v poměrech projednávané věci nejedná a úvaha odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy o dílo doručené žalovanému v daném případě dne 1. 12. 2018 pro vady, které mu byly vytčeny při předání díla dne 16. 12. 2016, avšak nebyly jím včas odstraněny, nevykazuje znaky zneužití práva, není zjevně nepřiměřená.

Konečně žalovaný namítal, že odvolací soud nepoučil žalovaného, že za podmínek má právo na ustanovení zástupce (případně i z řad advokátů), čímž porušil , dle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , či nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ), čímž zatížil řízení vadou, která měla za následek porušení práva žalovaného na spravedlivý proces podle d. Porušení práva na spravedlivý proces shledává žalovaný rovněž v tom, že odvolací soud neodročil jednání, ač bylo zřejmé, že žalovaný – právně nezastoupen – není připraven hájit svá práva, přičemž sdělení o zamítnutí žádosti o odročení bylo žalovanému doručeno teprve dvě hodiny před samotným jednáním, čímž odvolací soud žalovanému fakticky znemožnil jednat před soudem ve smyslu

Žalovaný těmito námitkami vytýkal ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není.

Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( d), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ). Odkaz žalovaného na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné

Náklady dovolacího řízení žalobců a) a b) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby učiněný při zastupování dvou osob (vyjádření žalobců k dovolání ze dne 2. 9. 2022) podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle , bodu 6 advokátního tarifu 11 420 Kč a jediné náhrady paušálních výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U obou žalobců Nejvyšší soud podle advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 9 136 Kč, neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k odměně advokáta každého z žalobců přičetl jednu polovinu náhrady paušálních výdajů podle advokátního tarifu (ve výši 150 Kč) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 1 950 Kč. Nejvyšší soud tak přiznal k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům a) a b) celkem částku 22 472 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, můžou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu