Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2442/2020

23 Cdo 2442/2020-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně KRODOS SERVIS, a. s., se sídlem v Praze 9, Panelová 289/6, identifikační číslo osoby 26950545, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované SEBUS, s. r. o., se sídlem v Brně, Vídeňská 137/117a, identifikační číslo osoby 25544811, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, o zaplacení částky 2 334 469 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 11. 2018, č. j. -214, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020, č. j. -260, takto:

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 732 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. -260, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 7. 11. 2018, č. j. -214, kterým Okresní soud Brno-venkov uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 334 469 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a státem (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Výslovně proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání (podle jeho obsahu pouze proti rozhodnutí o věci samé). Měla za to, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, případně že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena a jež je dovolatelem formulována níže“, „pokud Nejvyšší soud shledá, že jeho dosavadní rozhodovací praxe na daný případ plně nedopadá“. Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považovala dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Četné dovolací námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně jsou tak pro posouzení dovolacího soudu nevýznamné.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná svou rozsáhlou dovolací argumentaci především zpochybňovala hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a zjištěný skutkový stav (zejména hodnocení znaleckého posudku a jeho výsledek). V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním ( ). Dovolacím důvodem upraveným v nelze úspěšně zpochybnit skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů, ani napadnout samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení Tím spíše pak námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) Stanovení výše obvyklé ceny (za užívání služeb autobusového nádraží) k tomu povolaným znaleckým ústavem je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. ).

Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se z posudku znaleckého u CD RATING, s. r. o., a nepřihlédl naopak ke znaleckému posudku Ing. Jaroslava Bendy, Ph.D. a k odbornému vyjádření A. F., představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. ). Při tomto tvrzení o procesním pochybení (o vadě řízení) žalovaná neformulovala žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž tato námitka založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Pro úplnost však lze dodat, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. ). Odvolací soud řádně vysvětlil, proč akceptoval úvahy soudu prvního stupně vyslovené při hodnocení znaleckého posudku znaleckého u a výpovědi zástupce znaleckého u. Vyložil, proč jeho závěry považuje za správné (i včetně hodnocení tohoto posudku ve vztahu k odbornému vyjádření a znaleckému posudku předloženému v řízení žalovanou).

Pokud žalovaná uvedla, že jí není známo, že by se Nejvyšší soud zabýval otázkou „úměrnosti v kvalitě vyhodnocení znaleckého posouzení, či v tomto ohledu by řešil zneužívání a kořistění z prostředků dotací autobusové přepravy ve prospěch privátního sektoru, k čemuž bylo nastavené mnohaleté zneužívání majetku obce, jež je cíleně v nájemní smlouvě podhodnoceno a enormně vůči subjektům (provozujícím dopravním autobusovým společnostem s nuceným průjezdem přes AN) nadhodnoceno a jeho odkloněním v desítkách miliónů korun jsou tyto prostředky vyváděny mimo společenský prospěch“, pak taková otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se nezabýval obsahem nájemní smlouvy a vztahem žalobkyně jako soukromého subjektu a města Slavkov u Brna při hospodaření obce (tedy ani tím, zda v rámci takového vztahu docházelo ke zneužívání majetku obce ve prospěch privátního sektoru), neboť tento vztah nebyl pro posouzení předmětu sporu právně významný. Pro posouzení žalobou uplatněného nároku byl podstatný vztah žalobkyně a žalované a skutečnost, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila při využívání autobusového nádraží na úkor žalobkyně, jež na tomto nádraží poskytovala dopravcům služby. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Navíc odvolací soud s odkazem na skutková zjištění vyplývající ze znaleckého posudku neučinil ani závěr o nepřiměřenosti částky 42 Kč za jeden spoj, ze kterého žalovaná při formulaci této otázky zjevně vychází.

Ani námitka žalované o nesprávné aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu (odkazovala na rozsudky ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. ) přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se od žalovanou citované judikatury neodchýlil, pokud při závěru o existenci bezdůvodného obohacení žalované vyšel ze zjištění, že žalovaná při provozování dopravy osob využívala služeb poskytovaných žalobkyní při zajištění veřejné hromadné dopravy na autobusovém nádraží ve Slavkově u Brna, a za jejich využití nehradila platby, které ostatní dopravci za využití takových služeb platili, tedy pokud bezdůvodné obohacení žalované spatřoval v tom, že se na úkor žalobkyně nesnížil majetek žalované o platby za využití takových služeb, ač by se tak za běžných okolností stalo. Skutečnost, zda s takovými platbami kalkulovala žalovaná jako uchazečka při veřejné soutěži, pro závěr o existenci bezdůvodného obohacení nebyla rozhodná. Pokud žalovaná v dovolání též tvrdila, že služby žalobkyně nevyužívala, jde o námitku (opět nezpůsobilou založit přípustnost dovolání) zpochybňující skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů, podle kterého byly žalované na předmětném autobusovém nádraží poskytovány stejné služby jako ostatním dopravcům.

Žalovaná v dovolání formulovala i otázky, zda „je soud oprávněn přiznat některé ze smluvních stran mnohonásobně více, než ve skutečnosti je cena obvyklá“ a zda „je možné takto postupovat, pokud soudy vycházely při rozhodování z označení pronájmu komunikací ve prospěch jednoho z účastníků smluvních vztahů k pronájmu, ačkoliv byl rovněž nájemcem části komunikace autobusového nádraží žalovaný“, jejichž prostřednictvím zpochybňovala závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání přitom spatřovala ve smyslu (ve znění účinném do 31. 12. 2000) v tom, že jde o potvrzující rozsudek a že „odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní otázky rozhodnutí“.

Žalovaná zřejmě přehlédla, že právní úprava přípustnosti dovolání doznala významných změn a s účinností (již) od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání založena na zcela jiných kritériích (srov. výše citovaný ). Uvedené otázky však nemohou založit přípustnost dovolání (podle ) ani v případě, pokud snad měla žalovaná za to, že jde o otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu (s ohledem na vyjádření v předchozí části dovolání, v níž avizovala, že dovolacím soudem dosud neřešené otázky budou formulovány níže). Otázka určení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnutí výkonů již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od takového řešení neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž bylo třeba žalobkyni poskytnout náhradu odpovídající obvyklé ceně, kterou v daném místě a čase za služby téhož druhu vynakládaly ostatní dopravci, tj. v hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění) a pokud za takovou obvyklou cenu plnění považoval částku určenou na základě závěrů odborného posudku znaleckého u (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ).

Namítala-li žalovaná prostřednictvím uvedených otázek, že nešlo o cenu obvyklou, pak ve skutečnosti zakládala kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry a hodnocením obsahu znaleckého posudku provedeným soudem prvního stupně, který posuzoval též skutečnost, že část pozemků, na nichž se nacházelo předmětné autobusové nádraží, měla v nájmu žalovaná. Oproti přesvědčení žalované tak řešil vliv této skutečnosti na určení ceny obvyklé (ta se týkala hodnoty poskytnutých služeb, a nikoliv hodnoty užívání pozemků).

Tvrzení žalované o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, je námitkou vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, odmítl jako nepřípustné podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 10. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu