Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3011/2021

-2445

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Witkowitz VHM, a. s., se sídlem v Praze, Václavské náměstí 772/2, identifikační číslo osoby 07563311, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, proti žalovanému statutární město Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 2336/8, identifikační číslo osoby 00081531, zastoupenému JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o zaplacení částky 215.298.576,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2021, č. j. -2413, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. -2136, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 78.527.301,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 105.411.409,35 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že o zbývajících nárocích a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III.).

K odvolání žalovaného proti výroku I. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. -2413, částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 78.527.301,65 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ), kterým zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla prokázána existence platné dohody o změně díla, v důsledku čehož nemělo jeho provedení ve změněné podobě vliv na cenu díla. Dovolatelka dále sporuje závěr odvolacího soudu, že jí v tomto případě nenáleží ani případný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku týkající se oprávnění osob jednat za žalovaného při dohodě o změně díla. V konkrétnosti jde zejména o otázku, zda je možné aplikovat , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na samosprávnou územní jednotku (územní samosprávný celek), resp. jí pověřenou osobu v situaci, kdy jde o relativní obchod ve smyslu obch. zák., a tedy o obchodní závazkový vztah.  Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadané rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka svými námitkami obsáhle rozporuje závěr odvolacího soudu, že na jednání žalovaného (obce) nelze aplikovat obch. zák., neboť není podnikatelem; aplikovat však lze , (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka proti tomu namítá, že „za situace, kdy se jednalo o obchodní závazkový právní vztah podle obch. zák., tedy o relativní obchod, lze právnímu posouzení odvolacího soudu vytknout nesprávný závěr o aplikaci obč. zák. na právní poměry města, resp. nesprávný závěr o nemožnosti aplikace obch. zák. na poměry města, resp. jeho zástupců“. Dále uvádí, že „XY města (žalovaného), J. L., byl na základě Smlouvy o dílo schválené zastupitelstvem města (žalovaného) jednoznačně pověřen k jednání za město v technických záležitostech ohledně smlouvy o dílo, přičemž na základě obch. zák. byl zmocněn ke změnám díla stran jeho technické specifikace, neboť k tomu při pověřené činnosti obvykle dochází“. Dovolatelka argumentuje, že s ohledem na skutečnost, že vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně je relativním obchodem ve smyslu obch. zák., je nutné, aby na jednání města (žalovaného) byl obchodní zákoník aplikován jako celek, a to včetně obch. zák. ohledně zákonného zastoupení podnikatele. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.

K první části těchto námitek nutno zdůraznit, že právní posouzení odvolacího soudu oproti názoru dovolatelky vychází ze závěru, že smluvní vztah mezi účastníky podléhá režimu obchodního zákoníku dle § 261 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť se zjevně týká zabezpečování veřejných potřeb, k jejichž zajištění výstavba mostu slouží (srov. bod 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka však přehlíží, že uplatnění režimu obchodního zákoníku na relativní majetková práva se dle výslovného příkazu odkazovaného pravidla § 261 odst. 1 či 2 obch. zák. dotýká části třetí obchodního zákoníku, tj. části obchodní závazkové vztahy (§§ 261-755 obch. zák.), nikoliv obchodního zákoníku jako celku.  

Naproti tomu dovolatelkou odkazované pravidlo § 15 obch. zák. je zařazeno do části první obchodního zákoníku a jeho působnost je jiná, neboť se dotýká toliko zákonného zastoupení podnikatele. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci dle § 15 obch. zák. to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , a ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. ). Přičemž k provozu podniku (§ 5 obch. zák.) může docházet pouze v rámci podnikatelské činnosti (k tomu srov. přiměřeně např. závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. ). Jinými slovy, pro aplikovatelnost speciální úpravy dle § 15 odst. 1 obch. zák. je rozhodující, zda jde o jednání podnikatele při provozu jeho podniku, bez ohledu na to, je-li podnikatel v řešené věci subjektem obchodněprávního či občanskoprávního vztahu dle § 261 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. ).

 Vztaženo do poměrů projednávané věci z výše uvedeného plyne, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že pro posouzení jednání za žalovaného XY J. L. je třeba aplikovat § 20 odst. 2 obč. zák., nikoliv právní úpravu jednání podnikatele dle § 15 obch. zák., neboť žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy nevystupoval v rámci své podnikatelské činnosti při provozu podniku, nýbrž v pozici samosprávné územní jednotky při zabezpečování veřejných potřeb.

Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předkládaná otázka, jež se týká výkladu obsahu plné moci udělené žalovaným společnosti CityPlan, s. r. o. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , není výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se však ve věci zde projednávané nejedná.

Jak plyne z ustálené judikatury, i obsah plné moci může být předmětem výkladu podle § 35 obč. zák., resp. § 266 obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. ). Lze tak pouze v obecné rovině odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. ), které se vztahují k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.

Uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolací soud dostál, neboť správně obsah plné moci ze dne 16. 1. 1995 a 1. 12. 1995 zjišťoval nejenom dle výslovného jazykového vyjádření a jeho obvyklého významu, ale též s ohledem na obsah další smluvní dokumentace, která byla mezi účastníky uzavřena, jakož i na následné jednání stran. Pouhá polemika dovolatelky s výsledkem tohoto hodnocení o tom, že dle plné moci nebyl zástupce oprávněn za zastoupeného uzavřít dohodu mající za následek navýšení ceny díla, tak nemůže zakládat přípustnost dovolání.

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky dovolatelky, že odvolací soud věc nesprávně posoudil z hlediska nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení, neboť ve srovnání se smlouvou o dílo právní předchůdkyně žalobkyně pro žalovaného zhotovila jiná mostní díla. Odvolací soud poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , dle kterého objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ). Pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), bylo by možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. ).

Tvrzení dovolatelky, že plnění poskytnuté nad rámec sjednaného předmětu díla nebylo spjato s původním plněním, z čehož dovozuje možnost aplikace ustanovení § 451 a násl. obč. zák. upravujících bezdůvodné obohacení, odporuje skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, podle nichž předmětné práce, o jejichž zaplacení v řízení jde, nesměřovaly ke zhotovení nového (dalšího) díla, nýbrž měly charakter kvalitativní a kvantitativní změny sjednaného díla. Kritiku právních závěrů odvolacího soudu tak dovolatelka zakládá na jiné verzi skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu však není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu