Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 28/2021

23 Cdo 28/2021-267

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s.,se sídlem v Praze 5, Smíchov, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, IČO 28398483, insolvenční správkyně dlužníka A., se sídlem XY, IČO XY, proti žalovanému Z. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, č. j. -127, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, č. j. -62, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 5. 12. 2005 vydaného rozhodcem JUDr. Josefem Vítem, se sídlem ve Vyškově, Kostelní 3, PSČ 682 01, č. j. 2005/159 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Zrušení předmětného rozhodčího nálezu se dlužník domáhal s odůvodněním, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, neboť byla sjednána v dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004 osobou, která nebyla k podpisu tohoto dodatku oprávněna.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dlužník a žalovaný uzavřeli dne 3. 3. 2003 smlouvu o dílo č. 2002-S-016 (dále také jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla pokládka dřevěných podlah v rodinném domě na adrese XY. Za dlužníka jako zhotovitele podepsal smlouvu jednatel V. T. a za žalovaného, jako objednatele, podepsal smlouvu L. V., na základě zmocnění ze dne 3. 10. 2002. Dodatek ke smlouvě o dílo datovaný dnem 9. 1. 2004 podepsal za dlužníka K. H., který pracoval u dlužníka jako vedoucí výroby, a za žalovaného opětovně L. V. Předmětem uvedeného dodatku bylo posunutí termínu provedení a odevzdání díla a také navýšení jeho ceny. Podle tohoto dodatku se oba účastníci následně řídili při provedení díla i při následném účtování za jeho provedení. Dlužník ve vztahu k tomuto dodatku nevznesl žádné pochybnosti o tom, že K. H. překročil své oprávnění jednat za dlužníka. Součástí tohoto dodatku byla i cenová kalkulace montáže ze dne 17. 12. 2003, za dlužníka rovněž podepsaná K. H.

Dne 13. 1. 2004 pak byl podepsán další dodatek ke smlouvě o dílo, ve kterém byl dohodnut termín předání díla, byly zde řešeny smluvní pokuty a dále pod bodem 6 tento dodatek obsahuje ujednání, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodnuty v rozhodčím řízení podle Za dlužníka podepsal tento dodatek K. H. a za žalovaného L. V.

Z obsahu rozhodčího spisu dále soud prvního stupně zjistil, že K. H. podepsal dne 2. 3. 2004 za dlužníka předávací protokol č. 005/04. Za dlužníka pak podepsal rovněž vyjádření k reklamaci na provedené dílo ze dne 20. 7. 2004 a zápis ze dne 11. 1. 2005, týkající se odstranění reklamované vady podlah v rodinném domě.

Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení , (dále též jen „obč. zák.“), přičemž poukázal na to, že dovozoval-li dlužník (s odkazem na údaje zapsané v obchodním rejstříku) neplatnost dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004 toliko z absence podpisu statutárního orgánu dlužníka na tomto dodatku, nemá tento názor oporu v právních předpisech. Dle ustanovení , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), který vymezuje jednání podnikatele, jedná právnická osoba statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. V řešeném případě bylo prokázáno pracovní zařazení pracovníka dlužníka, jenž za dlužníka uzavíral oba dodatky ke smlouvě o dílo, stejně tak jako za něj sepisoval další zápisy, a lze tedy dovodit obvyklost takového jednání. Právní úkon učiněný K. H. se týkal předmětu činnosti dlužníka, jednalo se o dodatek k uzavřené smlouvě o dílo. První dodatkem ze dne 9. 1. 2004, upravujícím termín zhotovení díla a cenu, se dlužník řídil a nikdy nenapadl jeho platnost. K. H. byl u dlužníka zaměstnán ve funkci vedoucího výroby, přičemž z této funkce mu příslušelo zabezpečovat chod dlužníka po výrobní stránce, kam jistě patří provedení díla dle smlouvy o dílo, včetně uzavření této smlouvy, jejich dodatků či podepisování zápisů týkajících se provedení díla a vyřizování reklamací jeho vad.

Soud prvního stupně současně nepřisvědčil námitce dlužníka ohledně významu skutečnosti, že dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004 není očíslován, na platnost tohoto dodatku. Dodal, že je zcela jasně označeno, že se jedná o dodatek ke smlouvě o dílo č. 2002-S-016, přičemž s ohledem na zde uvedenou specifikaci jednajících osob není ani pochybnost o jejich identitě.

S ohledem na výše uvedené tak dospěl soud prvního stupně k závěru, že návrh dlužníka na zrušení rozhodčího nálezu není důvodný.

K odvolání dlužníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. -127, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Josefem Vítem, se sídlem ve Vyškově, Kostelní 3, PSČ 682 01, č. j. 2005/159, ze dne 5. 12. 2005, se ruší (výrok pod bodem I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Odvolací soud shledal důvodnou námitku dlužníka stran neposkytnutí řádného poučení podle a odst. 3 , (dále jen „ “), pročež sám v souladu s ustanovením poučil dlužníka o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž dovozuje, že osoba, která za něj jednala při uzavření rozhodčí doložky v dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004, nebyla oprávněna tak činit. Po doplněném dokazování vzal odvolací soud za prokázáno, že projev vůle směřující k ujednání účastníků o rozhodčí doložce učinil za dlužníka jeho zaměstnanec K. H., který nebyl statutárním orgánem dlužníka, přičemž oprávnění k tomuto úkonu pro něj nevyplývalo z vnitřních předpisů dlužníka, podle nichž jeho oprávnění ke smluvnímu jednání za dlužníka bylo omezeno na zakázky, jejichž hodnota nepřesahuje 500 000 Kč bez DPH. Ze strany dlužníka do té doby nikdy k uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) nedošlo, tudíž nelze dle názoru odvolacího soudu z ničeho dovodit, že by šlo o jednání vzhledem k pracovnímu zařazení uvedeného zaměstnance obvyklé. Odvolací soud tedy po aplikaci ustanovení obč. zák. uzavřel, že K. H. nebyl osobou oprávněnou za dlužníka uzavřít rozhodčí smlouvu, pokud tak tedy učinil, překročil svá oprávnění vyplývající z jeho pracovní náplně a z vnitřních předpisů dlužníka.

Odvolací soud se následně zabýval řešením otázky, zda přes výše uvedené dlužníkovi na základě dotčeného právního úkonu vznikly z něj vyplývající práva a povinnosti, tedy zda byly splněny předpoklady dle § 20 odst. 2 věty druhé obč. zák. Předmětné ustanovení vymezuje kumulativní předpoklady, při jejichž současném naplnění je právnická osoba vázána jednáním učiněným v excesu. V řešené věci však dle odvolacího soudu nedošlo k naplnění již první ze zde uvedených podmínek, když obsahem rozhodčí smlouvy (doložky) není ujednání o právech a povinnostech účastníků právního vztahu založeného smlouvou o dílo, nýbrž ujednání o rozhodování sporů z tohoto právního vztahu vzniklých, které samo o sobě s předmětem činnosti žalobce tak, jak je vymezen zápisem v obchodním rejstříku, nesouvisí. Nebyl-li naplněn první z předpokladů dle aplikovaného ustanovení, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se otázkou, zda byl splněn předpoklad druhý, tedy šlo-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Odvolací soud tedy uzavřel, že uzavřením rozhodčí doložky zaměstnanec dlužníka překročil své zástupčí oprávnění, přičemž práva a povinnosti dlužníkovi z tohoto úkonu nevznikly; je tedy dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatňuje důvody upravené v , b) a odst. 3 , tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že zaměstnanec dlužníka nebyl oprávněn uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo, jehož součástí byla rozhodčí doložka, přičemž poukazuje na skutečnost, že tento zaměstnanec běžně vyřizoval zakázky, tedy sjednával i měnil smlouvy o dílo. Z provedených důkazů mělo dle jeho názoru vyplynout, že K. H. se sám představil jako osoba oprávněná jednat za dlužníka ve všech záležitostech týkajících se předmětné zakázky, přičemž takto tohoto zaměstnance představil i sám jednatel dlužníka. Současně pak dovolatel považuje za irelevantní důkaz vnitřní směrnicí dlužníka, neboť o její existenci nikdy nevěděl ani vědět nemohl. Dodává, že i kdyby bylo prokázáno, že zaměstnanec dlužníka opravdu nebyl osobou oprávněnou k uzavření rozhodčí doložky, nelze se rozhodně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že jeho jednání dlužníka nezavazovalo. Obě podmínky předpokládané ustanovením § 20 odst. 2 obč. zák. považuje v této souvislosti za splněné, neboť předmětný právní úkon se týkal předmětu činnosti právnické osoby – dlužníka, když šlo o ujednání o řešení majetkového sporu v případě, vznikne-li ze smlouvy o dílo. Namítá, že odvolací soud nesprávně posuzoval předmět činnosti dlužníka pouze dle zápisu v obchodním rejstříku. Zdůrazňuje dále to, že smlouva byla sice uzavřena podle a na věc tedy dopadá tohoto právního předpisu, nicméně rozumnému uspořádání vztahů by odpovídala spíše aplikace obchodního zákoníku a jeho ustanovení , neboť v řešené věci dochází k paradoxní situaci, kdy aplikace vede k ochraně silnější strany. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. , pak připojuje, že zaměstnanec právnické osoby je oprávněn za tuto osobu uzavřít dodatek s rozhodčí doložkou, aniž by byl statutárním orgánem této osoby.

Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval druhou z podmínek vymezených v aplikovaném ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák.

Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Krajský soud v Praze jako insolvenční soud usnesením ze dne 30. 11. 2009, č. j. -14, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení o dovolání přerušeno [ , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), dále jen („ “)].

Usnesením ze dne 26. 11. 2009, č. j. -15, insolvenční soud potvrdil ustanovení nového insolvenčního správce INSOLV, v. o. s., se sídlem 110 00 Praha 1, Růžová 1416/17, IČ 28398483.

Usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. -185, pak insolvenční soud rozhodl k návrhu žalovaného ze dne 3. 9. 2010 o pokračování v přerušeném řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 10. 2020.

Podle ustanovení v řízeních o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, lze po prohlášení konkursu pokračovat, jen rozhodl-li o tom na návrh osoby, která takové nároky uplatňuje, nebo na návrh insolvenčního správce insolvenční soud; obdobně to platí, jde-li o řízení přerušená prohlášením konkursu podle , kterých se netýká úprava obsažená v a odstavci 1. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli.

Podle rozhodnutí o pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání (odstavec 3).

Přezkumné jednání podle protokolu sepsaného insolvenčním soudem proběhlo dne 26. 11. 2009.

V souladu s ustanovením věty druhé se tedy společnost INSOLV, v.o.s., aktuálně se sídlem v Praze 5, Smíchov, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, IČO 28398483, insolvenční správkyně dlužníka, stala dnem 13. 10. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 10. 2020, č. j. -185, účastnicí řízení na místo dlužníka. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalobkyně s insolvenční správkyní dlužníka, kterou takto označil i v záhlaví svého rozhodnutí.

Rozhodné znění se podává z článku II bodu 12 přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. 7. 2009, kdy tato novela nabyla účinnosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady řízení uvedené v , a b) a se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání neuplatňuje. Namítá však, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], kterou spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval druhou z podmínek uvedených v větě druhé obč. zák. Touto námitkou však dovolatel brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci ze strany odvolacího soudu. Ten se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda ze strany dlužníkova pracovníka šlo o překročení, o kterém druhý účastník (žalovaný) nemohl vědět, neboť dle jeho názoru nedošlo k naplnění již první z podmínek stanovených v dotčeném ustanovení. S tímto právním posouzením dovolatel nesouhlasí, uvedenou výhradou však dovolací důvod podle neuplatňuje.

Dovolatel dále uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle , podle něhož, je-li dovolání přípustné podle a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání se však tento dovolací důvod nepodává.  

Nejvyšší soud se tedy dále zabýval námitkami dovolatele představujícími svým obsahem kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem a přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související.

Podle § 1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy uvedené v odstavci 1 řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.

Podle § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák. je podnikatelem podle tohoto zákona osoba zapsaná v obchodním rejstříku.

Podle § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák. právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.

Podle § 15 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.

Ve zde projednávané věci se dlužník dovolával překročení zástupčího oprávnění ze strany za něj jednající osoby – dlužníkova zaměstnance K. H. v souvislosti s uzavřením rozhodčí doložky v písemném dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004. Odvolací soud na danou věc aplikoval ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že jednající zaměstnanec tímto úkonem překročil své zástupčí oprávnění, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky souvislosti předmětného úkonu s předmětem činnosti právnické osoby (§ 20 odst. 2 věta druhá obč. zák.) tímto úkonem práva a povinnosti dlužníkovi nevznikly.

Nejvyšší soud v první řadě shledává opodstatněnou námitku dovolatele, jejíž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkal, že na věc neaplikoval ustanovení § 15 obch. zák. Obchodní zákoník představuje ve vztahu k zákoníku občanskému zvláštní zákon, který upravuje mj. okruh otázek souvisejících s postavením podnikatelů, do kterého spadá rovněž úprava jednání podnikatele (§ 13 a násl.). Dlužník – právnická osoba mající právní formu společnosti s ručením omezeným je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák., pročež je třeba na jeho jednání aplikovat § 13 odst. 1 větu druhou obch. zák., podle níž právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Okruh zákonných zástupců podnikatele a rozsah jejich zmocnění přitom kromě ustanovení § 13 odst. 3 obch. zák., jež upravuje zástupčí oprávnění vedoucího odštěpného závodu, stanoví shora citované ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák.

Odvolací soud neaplikoval tuto speciální úpravu jednání podnikatele a omezil se pouze na zkoumání podmínek, za jejichž splnění mohou činit právní úkony za právnickou osobu její pracovníci nebo členové (mimo statutární orgány) dle § 20 odst. 2 věty první obč. zák. Aplikoval tak ustanovení, které je svou povahou ve vztahu k § 15 odst. 1 obch. zák. obecné. Je třeba doplnit, že pro aplikovatelnost této speciální úpravy jednání podnikatele je bez významu, je-li podnikatel v řešené věci subjektem obchodněprávního, či občanskoprávního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi vyložil, že úprava v ustanovení § 15 obch. zák. je sice podobnou, ale přece jenom odlišnou od ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Dané ustanovení upravuje zákonné zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona (tj. bez zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. , či ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. ).

Odvolací soud však při řešení otázky, zda došlo k překročení zástupčího oprávnění zaměstnancem dlužníka, vycházel toliko z oprávnění vymezených vnitřní směrnicí dlužníka a ze skutkového zjištění o tom, že dotyčný pracovník neměl za něj nikdy předtím rozhodčí doložku uzavřít. Tato zjištění přitom vzhledem ke shora uvedenému nemohou sama o sobě být dostatečným podkladem pro závěr o tom, že ze strany K. H. došlo v souvislosti s tímto úkonem k překročení oprávnění zastupovat dlužníka. V této souvislosti lze opětovně poukázat na již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. , kde bylo mj. konstatováno, že pověření dle § 15 odst. 1 obch. zák. může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení, přičemž skutečnost, že zástupce podnikatele nepodepisoval žádnou jinou leasingovou smlouvu, nemůže sama o sobě vést k závěru, že nebyl pověřen právě v tomto konkrétním případě k uzavření oné jediné předmětné leasingové smlouvy.

Již z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod dle tak byl naplněn.

Ve vztahu k otázce důsledků případného překročení zástupčího oprávnění dle obch. zák. je dále třeba dodat, že novelou provedenou byl do obch. zák. doplněn odstavec 2, dopadající na situace, kdy pověřená osoba jednající jako zákonný zástupce podnikatele překročí rozsah svého zákonem zástupčího oprávnění a učiní jménem podnikatele jiné než obvyklé úkony. Tato úprava byla do obchodního zákoníku začleněna s účinností od 1. 1. 2001. Při řešení otázky důsledků případného překročení zákonného zmocnění je tedy v projednávané věci, kdy mělo k tomuto namítanému překročení dojít učiněním právního úkonu pracovníkem dlužníka ze dne 13. 1. 2004, zapotřebí aplikovat právě předmětné ustanovení obchodního zákoníku. Byť obě dotčené úpravy ( obch. zák. a věta druhá obč. zák.) věcně stanovují v zájmu ochrany dobré víry třetích osob východisko, že jednání, při němž došlo k překročení zákonného zmocnění, podnikatele, resp. právnickou osobu, zavazuje, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla, jsou jejich hypotézy odlišné. Ustanovení obch. zák. totiž neobsahuje podmínku, že se jednání musí týkat předmětu podnikání podnikatele, jako je tomu v případě věty druhé obč. zák.

Skutečnost, zda se právní jednání týkalo předmětu činnosti podnikatele, či nikoliv, může mít sice určitý význam z hlediska posouzení, zda třetí osoba alespoň mohla vědět o tom, že zástupce překračuje rozsah svého zmocnění (srov. Plíva, S. Komentář k § 15. In: Štenglová, I., Plíva, S., Havel, B. a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 48), nenahrazuje však v plném rozsahu úvahu o případné existenci dobré víry osoby, s níž bylo jednáno zástupcem podnikatele, neboť ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. je nutno přihlížet ke všem okolnostem případu. Důsledky případného překročení zástupčího oprávnění tak v projednávané věci nelze posoudit bez toho, aby se soud zabýval otázkou, zda o překročení žalovaný nevěděl a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohl.

Nejvyšší soud tedy na základě uvedeného uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný.

Nejvyšší soud tak z vyložených důvodů podle rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil obvyklost právních úkonů, k nimž dochází při činnosti, kterou byl pověřen dotyčný zaměstnanec dlužníka, a to objektivně (s přihlédnutím k závěrům ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že došlo k překročení zástupčího oprávnění tohoto zaměstnance v souvislosti s uzavřením rozhodčí doložky obsažené v písemném dodatku ke kupní smlouvě ze dne 13. 1. 2004, bude se ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. zabývat otázkou, zda žalovaný o tomto překročení nevěděl a vědět nemohl, přičemž přihlédne ke všem okolnostem případu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 6. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu