Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2713/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

1) P. r., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, a 2) D. S., o zaplacení částky 730.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. ,

o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22.1.2008, č.j. -170, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22.1.2008, č.j. -170, se ve výrocích II. a III. zrušuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10.5.2007, č.j. -115, ve znění opravného usnesení ze dne 13.6.2007, č.j. -130, se ve výroku II., v části výroku III., kterou byla žalobcům uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení, a v části výroku IV., kterou byla žalobcům uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení, zrušuje.

III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobci se domáhali po žalovaných zaplacení částky 730.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že žalobce předal uvedenou částku ve dvou splátkách, a to 200.000,- Kč a 530.000,- Kč, počátkem roku 2005 druhému žalovanému, realitnímu makléři a zaměstnanci prvního žalovaného, jako zálohu kupní ceny bytu v O. jehož koupi měl první žalovaný pro žalobce zprostředkovat. Žalovaná částka byla součástí společného jmění žalobců. Předmětný byt byl nabízen v inzerátech a na internetových stránkách prvního žalovaného jako realitní kanceláře. Druhý žalovaný přijel k dohodnuté prohlídce bytu služebním vozem s označením prvního žalovaného. Také doklady o složení předmětných částek byly opatřeny razítkem prvního žalovaného a jednání se podle žalobců odehrávala v jeho kanceláři. Žalobce však později zjistil, že druhý žalovaný již v době přijímání druhé splátky ve výši 530.000,- Kč věděl, že byt je prodán, a předané částky si ponechal pro vlastní potřebu. Vrácení předmětné částky se žalobce domáhal jednak po druhém žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení a dále po prvním žalovaném z titulu náhrady škody.

Oba žalovaní namítali, že žalobce v době předávání druhé splátky věděl, že druhý žalovaný jedná na vlastní pěst, o čemž svědčí i to, že při předávání peněz druhý žalovaný roztrhal zprostředkovatelskou smlouvu, kterou předtím se žalobcem uzavřel jménem prvního žalovaného, což žalobce nemohl považovat za standardní jednání realitní kanceláře. Podle žalovaných k jednání se žalobcem nedošlo v prostorách realitní kanceláře prvního žalovaného, nýbrž prvé jednání se uskutečnilo v kanceláři žalobce a druhé v pobočce G.E. M. B. v O. První žalovaný navíc tvrdil, že nevěděl ani o inzerátech s nabídkou předmětného bytu, ani o uzavření smluv se žalobcem.

Druhý žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.7.2006, č.j. -155, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona. Ve skutkové větě výroku rozsudku trestního soudu je skutek popsán tak, že druhý žalovaný „v úmyslu získat neoprávněný prospěch jako zaměstnanec realitní kanceláře P. r., spol. s r.o., […] převzal od poškozeného [žalobce] v sídle realitní kanceláře během února až března 2005 celkovou částku 730.000,- Kč, jakožto částku odpovídající výši kupní ceny za předmětný byt, [...] k čemuž však z titulu své funkce nebyl oprávněn, což před [žalobcem] zatajil a jednak ani takto postupovat nemohl, neboť si byl vědom, že v tu dobu již byl byt M. H. prodaný a takto tedy neměl žádné oprávnění k jeho prodeji, když na tuto částku dne 10.3.2005 vypsal potvrzení s razítkem realitní kanceláře, kde byl zaměstnán, a přesto poškozeného [žalobce] nevedl jako zájemce o tento byt v databázi kanceláře, peníze do pokladny realitní kanceláře neodevzdal a tyto si ponechal pro vlastní potřebu.“

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10.5.2007, č.j. -115, ve znění opravného usnesení ze dne 13.6.2007, č.j. -130, uznal druhého žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. vůči prvnímu žalovanému žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení státu. Ve skutkových zjištěních vyšel z tvrzení druhého žalovaného, který před převzetím druhé zálohy ve výši 530.000,- Kč podle svých slov zmanipuloval žalobce tím, že při obchodu „na vlastní pěst“ ušetří za provizi, kterou by jinak zaplatil realitní kanceláři. Dospěl k závěru, že žalobce věděl o tom, že druhý žalovaný jedná na vlastní pěst, a proto žalovaný za jednání svého zaměstnance – původního druhého žalovaného – neodpovídá.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 22.1.2008, č.j. -170, řízení o odvolání vůči druhému žalovanému zastavil (výrok I.) a vůči prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a prvním žalovaným a ve výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobci a druhým žalovaným. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, neboť provedl veškeré potřebné důkazy a ve smyslu je správně zhodnotil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc rovněž správně právně posoudil, když jednání druhého žalovaného hodnotil jako exces z ustanovení obč. zák., neboť druhý žalovaný jednal ve vlastním zájmu a nikoli v zájmu prvního žalovaného jako svého zaměstnavatele.

B. Dovolání

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně vůči prvnímu žalovanému potvrzen, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení Dovolacím důvodem pak bylo nesprávné právní posouzení věci podle Dovolatelé namítali, že

a) odvolací soud pominul skutkovou větu shora citovaného trestního rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. -155, v níž se uvádí, že druhý žalovaný jednal jako zaměstnanec prvního žalovaného a že před žalobcem zatajil, že jedná na vlastní pěst,

b) odvolací soud se nezabýval rozpory mezi výpovědí druhého žalovaného, na které založil svá skutková zjištění, a jeho výpovědí v řízení trestním,

c) odvolací soud neaplikoval ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. ani ustanovení

§ 15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, podle něhož jednání osoby pověřené při provozování podniku určitou činností zavazuje podnikatele i v případě, že zástupce překročí meze svého zmocnění, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Druhý žalovaný vystupoval jako zaměstnanec (realitní makléř) žalovaného, jezdil vozidlem s označením prvního žalovaného a vypsal na žalovanou částku příjmový doklad s označením prvního žalovaného, a proto je podle žalobců třeba uzavřít, že první žalovaný měl být výlučně zavázán k úhradě žalované částky.

První žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že civilní soud je ve smyslu rozhodnutím v trestním řízení vázán pouze v otázkách, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, není však vázán celou skutkovou větou výroku rozsudku trestního soudu. Podle prvního žalovaného zjistil odvolací soud skutkový stav správně, když uzavřel, že žalobce nebyl v dobré víře, že původní druhý žalovaný jedná jménem realitní kanceláře, nýbrž že věděl, nebo alespoň musel vědět, že původní druhý žalovaný jedná na vlastní pěst. Žalobci byli podle prvního žalovaného vedeni snahou ušetřit za provizi, kterou by jinak museli zaplatit realitní kanceláři.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané

Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. ). V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navíc že v řízení došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces podle y, příp. i Úmluvy (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. , N 100/37; a z 11. 9. 2007, sp. zn. ), a proto je dovolání přípustné podle

D. Důvodnost

K otázce vázanosti civilního soudu rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal ( ).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je soud ve smyslu vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. (srov. např. rozsudek NS ze den 25.10.2007, sp. zn. , nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. , vycházející ze stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.10.1979, sp. zn. , publikovaného jako R 22/1979).

Z uvedeného plyne, že odvolací soud byl při zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu vázán skutkovou větou rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.7.2006, č.j. -155, v níž se praví, že druhý žalovaný

„v úmyslu získat neoprávněný prospěch jako zaměstnanec realitní kanceláře P. r., spol. s r.o., […] převzal od poškozeného [žalobce] v sídle realitní kanceláře během února až března 2005 celkovou částku 730.000,- Kč, jakožto částku odpovídající výši kupní ceny za předmětný byt, [...] k čemuž však z titulu své funkce nebyl oprávněn, což před [žalobcem] zatajil a jednak ani takto postupovat nemohl, neboť si byl vědom, že v tu dobu již byl byt M. H. prodaný a takto tedy neměl žádné oprávnění k jeho prodeji, když na tuto částku dne 10.3.2005 vypsal potvrzení s razítkem realitní kanceláře, kde byl zaměstnán a přesto poškozeného [žalobce] nevedl jako zájemce o tento byt v databázi kanceláře, peníze do pokladny realitní kanceláře neodevzdal a tyto si ponechal pro vlastní potřebu“. Přitom otázka, zda žalobce věděl o skutečnosti, že druhý žalovaný nejednal v zájmu žalovaného, ale v zájmu vlastním, je pro rozhodnutí o nároku žalobce podstatná, neboť v kladném případě by odpovědnost prvního žalovaného nebyla dána (srov. níže sub 3.). Jestliže odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž druhý žalovaný jednal mimo rámec plnění úkolů zaměstnavatele a žalobce věděl, že se jedná o obchod „na vlastní pěst“ bez vědomí realitní kanceláře, učinil skutková zjištění, která jsou v přímém rozporu s citovanou skutkovou větou rozsudku trestního soudu, podle níž druhý žalovaný uvedenou skutečnost před žalobcem zatajil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

K ústavnosti hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Podle judikatury Ústavního soudu jsou porušením práva na spravedlivý proces podle y, příp. i Úmluvy případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy,

a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.10.2006, sp. zn. ). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dále ze zásady vyjádřené v vyplývá, že je povinností soudů důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítají, či pokládají za nevěrohodné, případně musí vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Jinak zatěžují řízení vážnou vadou a jednají tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z y a porušují právo na řádný proces zakotvené v y (srov. např. nález ÚS ze dne 29.11.1996, sp. zn. , nebo ze dne 22.4.2002, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud odkázal na hodnocení důkazů soudem prvního stupně s tím, že soud prvního stupně důkazy hodnotil správně v souladu s ustanovením Soud prvního stupně přitom nijak neodůvodnil, proč vyšel z tvrzení druhého žalovaného a proč nepřihlédl k tvrzení žalobce, že jednal s druhým žalovaným po celou dobu jako se zaměstnancem prvního žalovaného. Navíc se nijak nezabýval hodnocením důvěryhodnosti výpovědi druhého žalovaného, který byl odsouzen za opakované podvody (srov. opis rejstříku trestů založený na č.l. 102 spisu)

a o němž je na č.l. 107 spisu založen posudek prvního žalovaného jako jeho bývalého zaměstnavatele, podle něhož má nadprůměrně vyvinutou schopnost přesvědčivého vystupování. Zároveň soud prvního stupně neshledal ve výpovědích druhého žalovaného v rozhodované věci a v předchozím trestním řízení žádnou rozdílnost, ačkoli druhý žalovaný ve své výpovědi v trestním řízení dne 12.7.2006 (č.l. 19 spisu) uvedl: „Zprostředkovatelskou smlouvu jsme roztrhali z toho důvodu, že ve zprostředkovatelské smlouvě bylo napsáno, že RK P. převzala pouze zálohu za byt. Ovšem jelikož jsem převzal i doplatek, celkovou kupní cenu za byt, tak jsme se s panem G. navzájem domluvili, že zprostředkovatelskou smlouvu roztrháme a bude nám sloužit jako potvrzení pouze doklad výdajový, potažmo příjmový, který podepsal jménem pana Z. Nepamatuji si, jestli již v tu dobu pan G. chápal, že obchod probíhá jen mezi námi dvěma.“ Naproti tomu ve své výpovědi na jednání v projednávané věci dne 12.4.2007 (č.l. 77 spisu) druhý žalovaný uvedl: „[…] předtím než mi žalobce zaplatil druhou zálohu ve výši 530.000,- Kč, byl již on sám mnou informován o tom, že v této věci jednám za svoji osobu, že to pro něj ve finále vyjde levněji, ušetří za provizi.“ Jestliže za této situace odvolací soud bez dalšího převzal výpověď druhého žalovaného v projednávané věci do svých skutkových zjištění, aniž by zhodnotil jeho věrohodnost, nelze než uzavřít, že uvedený způsob hodnocení důkazů je ve smyslu judikatury Ústavního soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces.

K námitce žalobců, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 15 obch. zák.

Podle § 15 odst. 1 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Přitom jednatelské oprávnění vyplývající z ustanovení § 15 obch. zák. není založeno na určení příslušných úkonů ve vnitřních organizačních předpisech, nýbrž na pověření určitou činností při provozu podniku a na obvyklosti právních úkonů, k nimž při této činnosti dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.3.2002, sp. zn. ). Podle odstavce 2 téhož ustanovení, překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odst. 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.

Podle názoru dovolacího soudu je třeba k ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. přihlédnout i při posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele nebo svým vlastním jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). Zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2008, sp. zn. ). Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel citovaného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl podlomen, pokud by se podnikatel mohl vyhnout splnění smlouvy pouhým tvrzením, že právní úkon uskutečnila pověřená osoba sama pro sebe. Při posuzování konkrétních okolností jednání musí soud přihlédnout zejména k tomu, zda jednání zástupce lze považovat v dané situaci za standardní, a současně musí vyjít z možností protistrany – v daném případě spotřebitele (srov. § 52 odst. 3 obč. zák.), který do styku s realitní kanceláří nepřichází často – standardnost jednání posoudit.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2006, sp. zn. , nebo ze dne 11.3.2008, sp. zn. ). Vzhledem k argumentaci žalobců, dovolávajících se aplikace § 15 odst. 2 obch. zák., který se vztahuje pouze na právní úkony, a k tomu, že žalobci se ve skutečnosti domáhají po prvním žalovaném pouze vrácení plnění poskytnutého druhému žalovanému jako jeho zaměstnanci, má dovolací soud za to, že nárok žalobců neměl být posouzen jako nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 2 obč. zák., nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, podle § 451 odst. 2 obč. zák. Odpadlým právním důvodem pak byla zprostředkovatelská smlouva podle obč. zák., uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným (zastoupeným ve smyslu obch. zák. druhým žalovaným), ať už ústně či písemně. V uvedeném směru by měli být žalobci v dalším řízení poučeni podle

Protože odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v řízení porušil právo žalobců na spravedlivý proces, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a v návazném výroku o nákladech řízení bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které byla část rozsudku odvolacího soudu zrušena, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušných výrocích i jeho rozsudek ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího ( ve sp. s ). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. listopadu 2008

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu