Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1358/2023

30 Cdo 1358/2023-722

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 54 293 524,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. -685, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se (po vyloučení nároku na zaplacení částky 200 000 000 Kč k samostatnému řízení) vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 55 036 237,60 Kč s příslušenstvím zahrnující náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (částka 20 000 000 Kč), dále náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení (částka 250 000 Kč), náhradu škody odpovídající nákladům na žalobcovu obhajobu v tomto řízení (částka 838 072,62 Kč) a náhradu zisku, který žalobci v důsledku předmětného trestního stíhání ušel (částka 33 948 165 Kč). V průběhu řízení žalobce částečným zpětvzetím žaloby svůj žalobní požadavek omezil, a to jednak o částku 742 713,23 Kč připadající na náhradu nákladů obhajoby, a dále o částku 50 000 Kč, jež se vztahovala k jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Obě tyto částky totiž žalovaná žalobci uhradila.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. -612, řízení o částce 50 000 Kč zastavil (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 602 102 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 16. 11. 2017 do zaplacení (výrok II), jakož i s úrokem z prodlení v téže výši z částky 742 713,23 Kč za dobu od 16. 11. 2017 do 19. 3. 2019 a z částky 50 000 Kč za dobu od 16. 11. 2017 do 3. 10. 2018 (výrok III), ve vztahu k částce 53 641 422,39 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV) a závěrem rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení (výrok V). Soud prvního stupně tak kromě příslušenství z částek, které žalovaná žalobci sama zaplatila, žalobě vyhověl ve vztahu k částce 450 000 Kč s příslušenstvím připadající na další zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním, dále k částce 72 000 Kč s příslušenstvím, na níž soud prvního stupně vyčíslil zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení, a konečně k částce 80 102 Kč s příslušenstvím, jež žalobci přísluší k doplacení z titulu nákladů vynaložených na jeho obhajobu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem předně zastavil odvolací řízení o té části odvolání žalované, jež směřovala proti vyhovujícímu výroku II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se částky 493 378,50 Kč s příslušenstvím zahrnující náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním ve výši 450 000 Kč a část jeho nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 43 378,50 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku co do částky 94 264 Kč s příslušenstvím potvrdil (celý přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 72 000 Kč a část nákladů obhajoby ve výši 22 264 Kč) a co do částky 14 459,50 Kč s příslušenstvím (zbývající část nákladů obhajoby) jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud odmítl odvolání žalobce v části, v níž napadl výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasnými dovoláními, která Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl, a to v případě žalobcova dovolání pro jeho vady, a v případě dovolání žalované zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Žalobcovo dovolání však uvedeným požadavkům nevyhovělo. V úvodu svého dovolání žalobce uvedl, že jím napadá výrok IV rozsudku odvolacího soudu, tedy výrok, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Navzdory tomu, že tento výrok dopadá na několik samostatných nároků, které byly předmětem řízení, neboť v něm uvedená částka 53 641 422,39 Kč s příslušenstvím zahrnuje kromě celého nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 33 948 165 Kč též části vznesených nároků na náhradu nákladů obhajoby ve výši 15 257,39 Kč, na náhradu nemajetkové újmy související s nezákonným trestním stíháním ve výši 19 500 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 178 000 Kč, žalobce v obsáhlých citacích odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, kterými je téměř celé jeho dovolání tvořeno, uvádí pouze ty jejich části, jež se týkají nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Zbývající nároky, na které napadený výrok rozsudku odvolacího soudu rovněž dopadá, oproti tomu vůbec nezmínil, natož aby ve vztahu k nim způsobem vyžadovaným v zformuloval právní otázku, na jejímž řešení (jež pokládá za nesprávné) napadené rozhodnutí spočívá, a aby k této otázce též přiřadil konkrétní důvod přípustnosti vzneseného mimořádného opravného prostředku ve smyslu

Žalobcovo dovolání však trpí vadami pro nesplnění požadavků obsažených v i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, který je v něm jako jediný zmíněn. Ačkoliv žalobce v úvodu dovolání uvedl, že jeho přípustnost odvozuje od skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu měl v této souvislosti na mysli, již neuvedl ani jinak nespecifikoval, přičemž současně neozřejmil ani to, v čemž má odklon od této judikatury konkrétně spočívat.

Dovolání žalobce tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Co se týče dovolání žalované, které směřuje pouze proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 72 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení, pak otázka, zda toto řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se však v daném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne10. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. ).

Otázka zvýšení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o 50 %, k němuž odvolací soud přistoupil na základě zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce, a to v situaci, kdy žalobci současně přiznal i náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním, tedy otázka, při jejímž řešení odvolací soud dle názoru žalované pochybil, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. , jakož i rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , přípustnost dovolání žalované ve smyslu rovněž nezakládá. Stejně jako v případě již zmíněného závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení, je i závěr o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž i zde platí, že pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit nemůže, a to z obdobných důvodů, jak je tomu v případě závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Výslednou částku 72 000 Kč, která byla žalobci z dotčeného titulu napadeným rozhodnutím přiznána, přitom z pohledu podmínek a kritérií obsažených v taktéž nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, 20 % nebo více – kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , srov. též rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Zpochybňovaným navýšením předmětného odškodnění se odvolací soud současně neodchýlil ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž by za účelem zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním v obecné rovině, nevymykají-li se ve výjimečných případech okolnosti konkrétní věci standardním situacím, nemělo zvýšení či snížení základní částky přiznaného zadostiučinění, a to ve vztahu ke každému z posuzovaných kritérií samostatně, přesahovat hranici 50 % (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované nejen žalobkyní zmíněným rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , ale např. i rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. , se odvolací soud konečně neodchýlil ani tím, že by v důsledku navýšení odškodnění za újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení odůvodněným vyšším významem tohoto řízení pro žalobce, a to vedle současného přiznání odškodnění za újmu, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním, přiznal žalobci část plnění duplicitně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž patrné nejen to, že odvolací soud oba zmíněné nároky důsledně rozlišoval, ale i to, že navýšení odškodnění pro dané kritérium neodůvodnil pouze předpokladem vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného jako takovým, nýbrž vyšel i z dalších zjištěných skutečností, které toto řízení provázely a které újmu spojenou s nejistotou žalobce ohledně výsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení umocňovaly (srov. bod 66 odůvodnění napadeného rozsudku). Zároveň s tím odvolací soud skutečnost, že byl žalobce za nepřiměřenou délku řízení odškodněn samostatně, výslovně zahrnul i do své úvahy o výši odškodnění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, jak patrno z bodu 73 odůvodnění napadeného rozsudku (jakož i z bodu 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že jeho závěr o nepřiměřenosti posuzovaného trestního řízení nekoresponduje se závěry, ke kterým soudy dospěly v jiných případech, jež žalovaná považuje za srovnatelné s touto věcí (viz bod 18 dovolání), pak v této části její dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným ve výše zmíněném , neboť ve vztahu k této otázce nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu Totéž platí i o žalovanou zmíněné otázce srozumitelnosti a přezkoumatelnosti závěrů, které odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil (viz bod 17 dovolání). K naposledy uvedeným nedostatkům by tak dovolací soud mohl (pokud by byly skutečně zjištěny) přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání žalované z jiného důvodu přípustné [viz věta druhá , podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.

Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 6. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu