Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3995/2011

30

Cdo 3995/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) M. B., b) L. Č., c) D. D., d) R. K., všech zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 664.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, č. j. – 60, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, č. j. – 42, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu na zaplacení částky 166.000,- Kč pro každého z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (dále také „posuzované nebo původní řízení“), jehož předmětem byla žaloba na ochranu osobnosti.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci podali dne 13. 3. 2002 žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovaným zaslat každému z žalobců omluvný dopis a zaplatit každému z žalobců zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 20.000,- Kč. Dne 24. 8. 2003 vyzval soud žalobce k zaplacení soudního poplatku, který byl zaplacen dne 3. 9. 2003. Dne 4. 9. 2003 bylo nařízeno ústní jednání na 3. 10. 2003. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem jednání účastníků o smírném vyřešení záležitosti. Dne 16. 10. 2003 žalobci soudu sdělili, že k mimosoudní dohodě nedošlo. Na jednání dne 31. 10. 2003 bylo vyhlášeno usnesení dle (dále „ “), kterým bylo řízení přerušeno z důvodu zamýšleného podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení , v tehdy účinném znění, neboť soud dospěl k závěru, že dané ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Dne 19. 3. 2004 se právní zástupce žalobců dotazoval na stav řízení. Návrh soudu prvního stupně na zrušení citovaného ustanovení byl Ústavnímu soudu doručen dne 19. 7. 2004. Posuzované řízení bylo z důvodu podání návrhu Ústavnímu soudu přerušeno usnesením ze dne 3. 7. 2004. Dne 26. 4. 2006 vydal Ústavní soud nález, kterým návrh na zrušení citovaného ustanovení zamítl. Dne 11. 5. 2006 bylo nařízeno jednání na 29. 5. 2006, které bylo odročeno z důvodu omluvy právního zástupce žalobců na 12. 6. 2006. Na dalším jednání konaném ve dnech 9. – 11. 10. 2006 bylo prováděno dokazování výslechem svědků. Nebylo možno vyslechnout navrženou svědkyni B. B., jež byla bytem v Maďarsku. Žalobci sdělili, že na jejím výslechu netrvají. V roce 2008 soud vedl několik dalších ústních jednání. Žaloba byla zamítnuta na jednání dne 12. 12. 2008 a rozsudek ve věci nabyl právní moci dne 4. 3. 2009. Na základě žádosti žalobcům jim žalovaná mimosoudně vyplatila každému částku 34.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou posuzovaného řízením.

Soud prvního stupně uzavřel, že v původním řízení došlo k porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené době, avšak žalovanou poskytnuté zadostiučinění vzhledem k okolnostem (řízení trvalo 7 let, z toho 1 rok a 8 měsíců bylo přerušeno z důvodu podání návrhu na zrušení ust. Ústavnímu soudu, věc hodnotil jako složitou zejména po skutkové stránce, žalobci v řízení neučinili žádný úkon k jeho zrychlení, význam řízení pro žalobce nebyl zvýšený) měl za dostatečné.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 6.500,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Provedl výpočet za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění. Celkovou délku řízení 7 let vynásobil částkou 15.000,- Kč, resp. za první dva roky počítal s částkou 15.000,- Kč celkem a poté s částku 15.000,- Kč za každý další rok řízení. Vyšel tak ze základní částky zadostiučinění 90.000,- Kč, kterou dále upravil podle kritérií až e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen OdpŠk). Věc, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal složitou po skutkové stránce, ale dovodil její složitost právní, neboť se v průběhu řízení ukázalo nutným vyřešit otázku souladu v řízení aplikovaného , v tehdy účinném znění, s ústavním pořádkem České republiky, tj. otázku, která do té doby nebyla Ústavním soudem řešena. Pro složitost věci snížil odvolací soud základní částku zadostiučinění o 20 %. Oproti soudu prvního stupně nijak základní částku zadostiučinění nesnižoval z důvodu jednání poškozených (neučinění žádného úkonu k urychlení řízení). Shledal velmi malý význam posuzovaného řízení pro poškozené. Nejednalo se „ani zdaleka o věc, která by se svým charakterem blížila tak zásadním řízením, jako jsou např. řízení ve věcech opatrovnických, řízení ve věcech osobního stavu, ve věcech dotýkajících se zdraví nebo života, popř. ve věcech sociálního zabezpečení či věcech pracovních, ale nadto požadavek, který žalobci v dotčeném řízení uplatnili, nebyl shledán opodstatněným“, jelikož žalobci pravdivost svých skutkových tvrzení neprokázali. Z toho důvodu odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o dalších 35 %. Za konečnou výši přiměřeného zadostiučinění v penězích považoval proto částku 40.500,- Kč pro každého z žalobců.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby (do částky 159.500,- Kč pro každého z žalobců) napadli žalobci dovoláním, u něhož dovozují přípustnost dle , neboť napadené rozhodnutí se odchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Brojí proti závěru odvolacího soudu ohledně „velmi malého významu“ posuzovaného řízení pro žalobce. Uvádí, že zásadně nelze při odškodňování újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení přihlížet k jeho výsledku. Mají za to, že „skutečnost, že tvrzený nárok byl shledán nedůvodným ze skutkových důvodů, nijak nesnižuje újmu, kterou žalobcům způsobila délka řízení“. Předmětem posuzovaného řízení byla ochrana proti diskriminaci pro etnický původ v přístupu ke službám, proto nelze hovořit o velmi malém významu řízení a z tohoto důvodu o 35 % snižovat přiměřené odškodnění. Naopak se domnívají, že šlo spíše o zvýšený význam předmětu řízení. Argumentují tím, že „zákaz diskriminace pro etnický původ přístupu ke službám je zakotven v mezinárodních úmluvách o lidských právech a ochrana osobnosti je sama o sobě garantována na ústavně právní úrovni“. Dovolávají se Stanoviska v tom, že by v něm uvedená základní sazba odškodnění za jeden rok v rozmezí 15.000,- až 20.000,- Kč měla být na projednávanou věc aplikována zhruba v polovině uvedeného rozmezí, a to z důvodu značných období nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem. Namítají nesprávné snížení základní částky o celkem 55 %. Domnívají se, že by celkové zvýšení či snížení odškodnění nemělo překročit – až na naprosté výjimky – 50 %. „Padesátiprocentní hranice by měla odpovídat situacím, kdy jsou dány všechny myslitelné důvody pro snížení náhrady a není dán žádný z důvodů pro její zvýšení, nejde přitom o extrémní případ, pro který je namístě hranici 50 % překročit.“ V případě žalobců některá kritéria nevedla ke snížení zadostiučinění (chování poškozených, vysoký počet instancí, kdy nebylo vůbec zohledněno, že věc probíhala pouze na jediném stupni), a přesto odvolací soud výslednou částku snížil o 55 %. Polemizují s důvodem přerušení původního řízení za účelem předložení návrhu Ústavnímu soudu z důvodu posouzení ústavnosti , když krajský soud „měl k dispozici názor, který nakonec Ústavní soud aproboval“. Věc rozhodně nepovažovali za právně složitou natolik, aby z tohoto důvodu bylo možno přiměřené zadostiučinění snížit o 20 %. „Postup samosoudce krajského soudu byl do jisté míry excesem“, když mu nevadila nepřesná formulace v tehdy účinném znění, která byla kritizována i Ústavním soudem, „z níž by bylo lze dovozovat, že žalovaný prokazuje všechny skutkové okolnosti, ale skutečnost, že zde taková vyvratitelná skutková domněnka vůbec konstruována je.“ Z těchto důvodů navrhli rozsudek odvolacího zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

V otázce snížení základního odškodnění o 55 % nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu , a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.

Ze stejných důvodů nepředstavuje jiné řešení ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry odškodnění v částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení (u prvých dvou roků trvání posuzovaného řízení z částky 15.000,- Kč celkem), neboť tato částka je částkou základní, ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným v otázce významu předmětu řízení pro žalobce v případě, kdy byl předmětem posuzovaného řízení nárok z titulu ochrany osobnosti a kdy žaloba byla zamítnuta pro neprokázání skutkových tvrzení, neboť tu posoudil odvolací soud jinak, než to činí ve své judikatuře Nejvyšší soud a také v otázce výkladu kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) a podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) v případě, kdy soud shledá, že ustanovení zákona, jež má aplikovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou.

Dovolání je důvodné.

Odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nesprávně dovodil „velmi malý“ význam řízení z toho, že žalobci nebyli v posuzovaném řízení procesně úspěšní. Nejvyšší soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , uvedl, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Tedy význam předmětu řízení pro poškozeného nelze odvozovat od jeho výsledku, ale výhradně od toho, co je pro poškozeného v sázce (srov. rozsudek senátu třetí sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii, stížnost č. 41001/98, odst. 14).

Nesprávná je i úvaha odvolacího soudu o tom, že řízení v posuzované věci nespadá pod ta, jejichž vyšší význam pro účastníky je presumován. V části IV. Stanoviska totiž Nejvyšší soud řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, zařadil mezi ta řízení, která se svým předmětem účastníků více dotýkají a u kterých proto zpravidla vnímají újmu způsobenou jim jejich nepřiměřenou délkou intenzivněji, než je tomu v případě řízení jiných.

Rovněž námitka žalobců, že odvolací soud nezohlednil při posouzení jejich nároku kritérium postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), obsažená ve výtce nezohlednění „značných období nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem“ při stanovení zadostiučinění, je důvodná.

V části IV. Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Obecné vyjádření žádoucího postupu je ostatně obsaženo např. v , tedy, že „v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“ Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).

Pokud se odvolací soud kritériem postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v posuzovaném řízení za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění nezabýval, zejména je-li původní řízení postiženo výraznými obdobími nečinnostmi ze strany soudu, je jeho právní posouzení nároku žalobců neúplné a tudíž nesprávné.

Na druhou stranu nelze přisvědčit výtce žalobců o zbytečnosti přerušení původního řízení z důvodu podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení v tehdy účinném znění a nesprávnosti zohlednění dané skutečnosti odvolacím soudem v rámci kritéria složitosti věci ( písm a/ OdpŠk).

Podle y dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Z citovaného ustanovení vyplývá jednak to, že soudce obecného soudu není oprávněn sám posoudit rozpor zákona, jehož má být při řešení věci použito, s ústavním pořádkem, ale zejména z něj plyne povinnost soudce obecného soudu při zjištění takového rozporu věc Ústavnímu soudu k posouzení daného rozporu předložit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. ).

Je zjevné, že z hlediska posouzení celkové délky řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) dojde v takovém případě k jejímu prodloužení o dobu, po kterou se Ústavní soud posouzením rozporu zákona, jež má být ve věci aplikován, s ústavním pořádkem zabývá. To se pro účely stanovení přiměřeného zadostiučinění projeví, jak správně dovodil odvolací soud, v zohlednění kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk).

Soudu v posuzovaném řízení přitom nelze vyčítat, že povinnost plynoucí pro něj z y splnil jen proto, že byl jeho návrh na zrušení , v tehdy účinném znění, Ústavním soudem zamítnut. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci ( OdpŠk) by bylo možno zohlednit pouze prodloužení posuzovaného řízení v případě, kdy by byl návrh podán přes to, že pro jeho podání nebyly splněny podmínky (například z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele – srov. nález pléna Ústavního soudu -2 ze dne 16. 10. 2007, publikovaný pod č. 161/2009 Sb.) a Ústavní soud z tohoto důvodu návrh zamítl.

Jelikož odvolací soud posoudil nesprávně nároky žalobců z výše uvedených důvodu, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně zamítnutí nároků žalobců na zaplacení částky 159.500,- Kč pro každého z žalobců podle , části věty za středníkem, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věta první, ).

Odvolací soud je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 12. června 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu