Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 56/2024

-243

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Fostia, s.r.o., IČO 28362861, se sídlem v Praze 4, Štúrova 1701/55, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. -213, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla její právní předchůdkyně společnost Commemax spol. s r.o., IČO 61505323 (dále jen „původní žalobkyně“), v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soud pro Prahu 8 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. -92, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. -105, zastavil řízení o požadavku původní žalobkyně na zaplacení částky 64 500 Kč (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 500 Kč od 4. 3. 2020 do 25. 8. 2020 (výrok II), v části, v níž se původní žalobkyně domáhala zaplacení částky 435 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 3. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III) a současně žalované uložil povinnost nahradit původní žalobkyni náklady řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. -151, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit původní žalobkyni částku 325,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3. 2020 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).

Na podkladě dovolání, které původní žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. -173, tento rozsudek v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku III o zamítnutí žaloby ohledně částky 435 174,80 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části odvoláním napadeného zamítavého výroku o věci samé týkající se částky 435 174,80 Kč opět potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím, i před soudem dovolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadla žalobkyně, jež v mezidobí vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. -204), včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka týkající se údajného nezohlednění nepřiměřené délky nyní vedeného odškodňovacího řízení, kterého se měl odvolací soud dopustit při stanovení výše požadovaného zadostiučinění souvisejícího s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závazného právního názoru vyjádřeného ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , jakož i od rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice (žalobkyně měla patrně na mysli rozsudek ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 – pozn. dovolacího soudu), tedy otázka, zda odvolací soud pochybil tím, že délku nyní vedeného odškodňovacího řízení nevyhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, ač se touto otázkou zabýval, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině (stejně jako závěr o formě a výši přiznaného zadostiučinění – viz níže), je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž se vždy odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se však v daném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. ). Pouhý nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nyní vedené odškodňovací řízení není nepřiměřeně dlouhé, tedy pro založení přípustnosti jejího dovolání ve smyslu nepostačuje, není-li současně provázen relevantním zpochybněním správnosti některého ze závěrů, jež odvolací soud v této souvislosti zaujal při posuzování dílčích kritérií upravených v , a jež jej k tomuto konečnému hodnocení vedly. Odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit ani ze samotného poukazu na délku odškodňovacího řízení, jak žalobkyně v dovolání činí, neboť odvolací soud ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu respektoval, posuzoval-li otázku přiměřenosti délky tohoto řízení právě prostřednictvím konkrétních okolností případu a všech výše zmíněných rozhodných kritérií (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. ).

Přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá ani otázka, zda odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil všechny okolnosti upravené v , tj. otázka při jejímž řešení se měl odvolací soud dne názoru žalobkyně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované nejen již zmíněným předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž byl v této věci vydán, ale i rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. . Odvolací soud, který v této souvislosti především odkázal na závěry formulované v předchozím svém rozsudku ze dne 2. 12. 2021, č. j. -151, které zrekapituloval v bodě 6 napadeného rozhodnutí, se totiž při řešení této otázky předně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud k závěru o výši peněžitého zadostiučinění, jež žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží, dospěl právě na základě výpočtu zohledňujícího zhodnocení všech kritérií, které upravuje, přičemž ani v tomto případě jeho závěr zjevnou nepřiměřeností netrpí (srovnej např. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , jež bylo publikováno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. ). Za této situace tedy pouhý nesouhlas žalobkyně s přisouzenou výší finančního zadostiučinění přípustnost jejího dovolání nezakládá, jak bylo vyloženo výše.

V části, v níž se žalobkyně vymezila proti závěrům odvolacího soudu dopadajícím na zhodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení [ ], postupu orgánu veřejné moci [ ] a významu posuzovaného řízení pro poškozeného [ ], pak podané dovolání nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z , podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k žádné z uvedených samostatných tří právních otázek, jež se zmíněných kritérií týkají, totiž žalobkyně důvod přípustnosti svého dovolání nespecifikovala, neuvedla-li, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při posouzení toho kterého kritéria konkrétně odchýlit, nýbrž se omezila na pouhou kritiku závěrů, jež odvolací soud v souvislosti s dotčenými kritérii vyslovil. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, jak je tomu i nyní, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ). V dovolání vyjádřené přesvědčení žalobkyně, že je napadené rozhodnutí v dotčené části též protiústavní, přitom samo o sobě ke zhojení uvedeného obsahovaného nedostatku jejího dovolání nevede.

V uvedené části tedy dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Přípustnost podaného dovolání ve smyslu konečně nezakládá ani procesněprávní otázka, zda se odvolací soud vypořádal se všemi argumenty účastníků řízení, které měly vztah k projednávané věci, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2006, sp. zn. . Odvolací soud totiž zcela dostál požadavkům, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ). Žalobkyně, která v této souvislosti konkrétně namítá, že při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného a kritéria postupu orgánů veřejné moci odvolací soud nepřihlédl k jejím tvrzením, nadto údajné porušení svých procesních práv spojuje (v rozporu s tím) se svojí nespokojeností, jak odvolací soud tato její tvrzení vyhodnotil. Její tvrzení týkající se dotčených kritérií, totiž odvolací soud při svém rozhodování zohlednil, důvody pro žalobkyní prosazované navýšení zadostiučinění v nich však neshledal (jak patrno z bodů 6 a 10 odůvodnění jeho rozsudku vztahujících se k posuzovanému řízení, jakož i ze závěru bodu 12 týkajícího se probíhajícího odškodňovacího řízení, v nichž odvolací soud mj. reagoval i na skutečnost, že žalobkyní tvrzené „zvýšené“ psychické útrapy poškozeného, jež byly vyvolány nejistotou jeho statutárních zástupců týkající se výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, jsou běžnou součástí odškodňované nemajetkové újmy, přičemž zároveň zhodnotil i udávané dopady posuzovaného řízení na podnikání původní žalobkyně, jakož i závažnost zjištěných procesních nedostatků, které obě řízení provázely). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. ). Skutečnost, že napadené rozhodnutí je též rozhodnutím přezkoumatelným, pak dokládá i obsah samotného dovolání, z něhož plyne, že žalobkyně měla možnost na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2024

Mgr. Viktor Sedlák

předseda senátu