Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2207/2022

30 Cdo 2207/2022-173

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně COMMEMAX spol. s. r. o., IČO 61505323,se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. -151, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. -151, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2021, č. j. -92, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2021, č. j. -105, potvrzen v jeho výroku III o zamítnutí žaloby ohledně částky 435 174,80 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. -92, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. -105, zastavil řízení o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 64 500 Kč (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 500 Kč od 4. 3. 2020 do 25. 8. 2020 (výrok II), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 435 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 3. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III), a současně žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok IV).

2. Takto rozhodl o požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3. 2020 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodní soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 2. 2011, kdy se na Obvodní soudu pro Prahu 8 obrátili Společenství vlastníků domu XY, a D. L. se žalobou směřující proti žalobkyni (v posuzovaném řízení tedy vystupující v roli žalované), přičemž požadovali určení neexistence věcného břemene spočívajícího v oprávnění žalobkyně užívat střechu v žalobě označeného domu a vyklizení této střechy. Žalobkyni byla předmětná žaloba doručena dne 8. 4. 2011. Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2012 rozhodl ke vznesené námitce věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy, posuzované řízení probíhalo na celkem třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Obvodní soud pro Prahu 8 o podané žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, kterým této žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl následně ve výroku o věci samé potvrzen rozsudkem Městského sudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 (změny doznal pouze výrok o nákladech řízení), přičemž dne 13. 2. 2014 byl spis vrácen zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Žalobkyně však dne 8. 4. 2014 napadla posledně zmíněné rozhodnutí dovoláním, načež Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 16. 6. 2014 nejprve odložil právní moc napadeného rozhodnutí, rozsudkem ze dne 12. 11. 2014 podané dovolání zčásti odmítl a zčásti pak rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následovalo tak další řízení před Městským soudem v Praze, v jehož průběhu byla dne 26. 2. 2015 žaloba ve zbývajícím rozsahu vzata zpět. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 10. 4. 2015 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v tomu odpovídajícím rozsahu zrušil a řízení zastavil. Žalobkyně i toto rozhodnutí městského soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 26. 1. 2016 odmítl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 byl však dříve vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 ve výroku o částečném odmítnutí dovolání zrušen. Spis byl proto dne 8. 8. 2016 znovu předložen Nejvyššímu sodu, který rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 zrušil též zbývající část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, jakož i tomu odpovídající část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 a věc vrátil zmíněnému obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl poté obvodnímu soudu vrácen dne 31. 10. 2016 a rozsudkem ze dne 10. 7. 2017 tento obvodní soud žalobě (v jejím tehdejším znění) opětovně vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak Nejvyšší soud i tento rozsudek Městského soudu k následnému dovolání žalobkyně zrušil, a to rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, a to poté, co usnesením ze dne 5. 6. 2018 odložil jeho právní moc. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 26. 2. 2019 nepřipustil navrhovanou změnu žaloby a rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2017 tak, že žalobu zamítl. Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 21. 6. 2019. Celková délka posuzovaného řízení počítaná ode dne 8. 4. 2011, kdy byla žalobkyni doručena žaloba, do dne 21. 6. 2019, kdy bylo řízení pravomocně skončeno, tak činila 8 let a 2 měsíce.

4. Žalobkyně svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení utrpěla, uplatnila u žalované dne 3. 9. 2019. Žalovaná dne 21. 8. 2020 připustila, že v daném případě k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu došlo, načež žalobkyni vyplatila odškodnění ve výši 64 500 Kč. V návaznosti na toto plnění vzala žalobkyně svou žalobu co do poskytnuté částky zpět, na což soud prvního stupně reagoval výrokem I rozsudku, kterým řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí podle částečně zastavil.

5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, při němž soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dospěl tento soud k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž vedl k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku něhož jí vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odčinit poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále za každý další rok jeho trvání, čímž dospěl k celkové základní částce ve výši 107 500 Kč. Po zvážení kritérií uvedených v pak tuto částku snížil o 40 %, neboť řízení opakovaně probíhalo před soudy všech tří stupňů soudní soustavy, přičemž ve věci rozhodoval i Ústavní soud, a dále o 20 %, neboť po skutkové, procesní i hmotněprávní stránce se jednalo o složitou věc, když tato složitost souvisela nejen s předmětem tohoto řízení, ale i s množstvím listin, jež byly čteny k důkazu, s výslechy svědků a s nutností vydávat řadu procesních rozhodnutí a provádět množství procesních úkonů (rozhodování o věcné příslušnosti, opakované změny žaloby a její částečné zpětvzetí, výzvy k zaplacení soudních poplatků a následné rozhodování o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení tohoto poplatku, předkládání velkého množství podání účastníky řízení, rozhodování o podjatosti soudce, prodlužování lhůt k vyjádřením či k doplnění tvrzení, konání několika jednání i odročení jednání k žádosti žalobkyně). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně na délce řízení nepodílela, jeho význam byl pro ni standardní a zjištěny nebyly ani žádné významnější průtahy či období nečinnosti soudu, jehož postup byl současně koncentrovaný, soud prvního stupně již k žádným dalším úpravám základní částky nepřistoupil. Žalobkyni tak dle soudu prvního stupně náleží přiměřené zadostiučinění ve výši odpovídající základní částce snížené o celkových 60 %, tedy částka 43 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni z uvedeného titulu poskytla částku 64 500 Kč, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z této částky za dobu od 4. 3. 2020 do 25. 8. 2020, kdy žalovaná tuto částku žalobkyni zaplatila, zatímco ve zbytku žalobu zamítl.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku III o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 325,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 3. 2020 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako dostatečná a správná. Ve vztahu k celkové délce posuzovaného řízení přitom na podkladě těchto zjištění pouze upřesnil, že tato délka, spadající do období od 8. 4. 2011 do 21. 6. 2019, správně odpovídá 8 letům 2 měsícům a 13 dním. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud posuzované řízení rovněž označil za nepřiměřeně dlouhé s tím, že žalobkyni za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku toho utrpěla, náleží finanční odškodnění. V závislosti na zmíněném upřesnění délky rozhodné doby, po kterou toto řízení probíhalo, však při nezměněné roční sazbě tohoto odškodnění odvolací soud dospěl k základní částce ve výši 108 042 Kč. Vzhledem k tomu, že posuzované řízení bylo jak po skutkové, tak i po právní stránce složité, a že se na něm podílely soudy tří stupňů soudní soustavy i Ústavní soud, odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že je namístě základní částku zadostiučinění z tohoto důvodu přiměřeně snížit, nikoliv však o celkových 60 %, jak prvostupňový soud učinil za současného odděleného zohlednění víceinstančnosti řízení na straně jedné a jeho hmotněprávní, procesní a skutkové složitosti na straně druhé, nýbrž souhrnně pouze o celkových 40 %. Důvody pro další úpravy základní částky pak ani odvolací soud neshledal, a to ani pro postup orgánů veřejné moci v řízení. V této souvislosti odvolací soud poukázal na zjištění, že i když v řízení docházelo k rušení vydaných rozhodnutí, tento postup nevycházel z hrubého či zásadního pochybení, z nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ani z nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně. Kromě toho soudy všech stupňů postupovaly kontinuálně a bez průtahů. Ani z pohledu významu předmětu posuzovaného řízení odvolací soud základní částku nikterak nemodifikoval, neboť skutečnosti, které na podporu svého tvrzení o vyšším významu tohoto řízení žalobkyně tvrdila (problematická podnikatelská situace), nemohly takový závěr odůvodnit. Údajnou zvýšenou psychickou zátěž pak žalobkyně ve svých tvrzeních nikterak nespecifikovala. Žalobkyni tak dle odvolacího soudu náleží zadostiučinění ve výsledné výši 64 825,20 Kč, tedy v částce o 325,20 Kč vyšší, než jaká jí již byla žalovanou vyplacena. Za současného konstatování, že soudům v tomto řízení nepřísluší hodnotit správnost postupu soudů v posuzovaném řízení co do způsobu a formy vedení tohoto řízení a v jeho rámci provedeného dokazování, nejednalo-li se o samoúčelné úkony, které by nesvědčily o snaze rozhodnout věc v přiměřené době, ani to, jak s výsledky dokazování naložila druhá procesní strana, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k částce 325,20 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části tohoto výroku napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Poukaz žalobkyně na potřebu zohlednění inflace při vyčíslení odškodnění, přitom odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, reprezentovanou rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , a usneseními ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , odmítl jako nedůvodný. Prostor pro další navýšení odškodnění není dle odvolacího soudu v posuzovaném případě dán ani ve světle požadavku žalobkyně, který vznesla v průběhu odvolacího řízení a který vycházel z jejího tvrzení, že i samotné toto kompenzační řízení již trvá nepřiměřeně dlouho. S tímto názorem žalobkyně se totiž odvolací soud neztotožnil, když uvedl, že ke dni jeho rozhodnutí toto řízení trvalo pouze jeden a tři čtvrtě roku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně včasným dovoláním.

9. Žalobkyně, která napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný a nezákonný, v dovolání vymezila několik otázek, které odvolací soud dle jejího názoru nesprávně právně posoudil a které současně dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:

a) Zda je úkolem soudů v odškodňovacím řízení posoudit pouze to, jestli v posuzovaném řízení soudy postupovaly kontinuálně a zda byly vedeny snahou rozhodnout věc v přiměřené lhůtě, přičemž nemohou hodnotit způsob a formu vedení řízení a způsob a kvantitu provedených důkazů a legitimnost skutkových a právních závěrů, ani to, zda některé důkazy byly provedeny nadbytečně a zda výsledky dokazování využila druhá procesní strana. V této souvislosti žalobkyně napadenému rozhodnutí vytkla, že v rámci kritérií postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a významu tohoto řízení pro poškozeného nepřihlédl k jejím tvrzením, kterými zpochybnila potřebu provádění znaleckých posudků či předložení „chráněných smluv“, jež žalobkyně uzavřela se svými obchodními partnery, a poukázala na to, že prvostupňový soud v posuzovaném řízení odmítl respektovat závazný právní názor Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.b) Zda soudu přísluší hodnotit míru rizikovosti podnikání žalobkyně a v závislosti na ní jí „přitížit“ při rozhodování o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že se odvolací soud s poukazem na uvedenou rizikovost předmětu podnikání žalobkyně nezabýval potřebností, vhodností a škodlivými důsledky důkazů, které byly v posuzovaném řízení provedeny. c) Zda jsou z pohledu aktuálních ekonomických poměrů i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) stále aktuální „tabulky a výpočty“ Nejvyššího soudu pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, když vycházejí z doby před více než deseti lety. V této souvislosti se žalobkyně v závěru svého dovolání současně vyslovila pro to, aby Nejvyšší soud změnil svou rozhodovací praxi, která dle jejího názoru vychází z již překonaného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), přičemž v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. ) Zda žalobce v daném typu odškodňovacího řízení tíží v rámci tvrzení utrpěné morální újmy též povinnost tvrdit psychickou zátěž, v níž újma, kterou utrpěl, spočívala. Přestože žalobkyně v řízení tvrdila morální újmu, kterou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěla a k jejímuž prokázání navrhovala výslech svědků, tento důkaz nebyl proveden s odůvodněním, že již netvrdila zvýšenou psychickou zátěž (její rozsah a charakter), k níž se měly tyto důkazy vztahovat, byť dle názoru žalobkyně tvrzená morální újma tuto psychickou zátěž zahrnuje.

10. Dále se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to při řešení těchto otázek, které rovněž posoudil nesprávně:

e) Otázka důkazního břemene kladeného na žalobkyni ve vztahu k jejímu tvrzení o „enormním významu nesprávného úředního postupu“ v posuzovaném řízení, a to při pasivitě žalované, když v daném v typu sporu platí silná, ale vyvratitelná domněnka újmy, pročež je na státu, aby tvrdil a prokazoval, že k újmě nedošlo. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. , a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , a na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, tj. na rozhodnutí, od kterých se odvolací soud dle jejího názoru při řešení uvedené otázky odchýlil.f) Otázka nezohlednění skutečnosti, že k opakovanému rušení rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení soudem prvního stupně došlo z důvodu jejich vady spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudů vyšších stupňů, jež se současně promítlo do navýšení snížení zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. . g) Otázka srovnání řešeného případu s jinými obdobnými případy z rozhodovací praxe odvolacího soudu, případně soudů vyšších stupňů, a zohlednění povinnosti vydat rozhodnutí v souladu s ekonomickou realitou a obecně vnímanou spravedlností byla podle názoru žalobkyně odvolacím soudem vyřešena v rozporu se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. , pokud tento soud čekal, až žalobkyně příslušné případy sama označí, namísto toho, aby sám takové případy vyhledal.h) K odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozsudky ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , mělo dle žalobkyně dojít rovněž tím, že odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení neuvažoval i s dobou, jež uplynula od předběžného uplatnění nároku u žalované, nýbrž hodnotil jen délku doby plynoucí od začátku tohoto soudního řízení.

11. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle a 4 Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované a zda se jedná o dovolání přípustné.

15. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Otázky ad a) a b), v rámci kterých žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že do svého rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění z pohledu kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení [ ] nepromítl její tvrzení o provádění nadbytečného dokazování, které nadto mělo žalobkyni poškodit i ve vztahu k druhé procesní straně, jež výsledků tohoto dokazování zneužila, přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu nezakládá, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pokud soud neshledal postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě tohoto kritéria dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva poškozeného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ). Ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž připomenul, že smyslem kompenzačního řízení není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a namístě zde nejsou ani úvahy o tom, zda řízení mohlo při ideálním a bezchybném postupu orgánu veřejné moci proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době, nýbrž za to, že doba, po kterou probíhalo, již nebyla dobou přiměřenou. Zmíněná závažná pochybení orgánů veřejné moci, která mohou odůvodnit navýšení přiměřeného zadostiučinění, přitom musí být na první pohled zjevná, jak je tomu např. při zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku zcela zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. , viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. ). Odvolacím soudem převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně, která nelze v rámci dovolacího řízení zpochybnit (srov. ), přitom o existenci takovéhoto zjevného a extrémně nesprávného procesního postupu soudů, jímž by bylo posuzované řízení zatíženo a jež by současně vedlo k prodloužení délky řízení, nesvědčí.

18. Taktéž z pohledu kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni ve smyslu a jejích námitek proti tomu, jaký postoj odvolací soud při jeho hodnocení zaujal ve vztahu k tvrzeným důsledkům dokazování provedeného v posuzovaném řízení pro žalobkyni, k míře rizikovosti jejího podnikání a k údajné psychické újmě členů jejího vedení, uvedené otázky a) a b), a to v jejich zbývajícím rozsahu, jakož i otázky d) a e) přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu nezakládají. Ani v tomto případě se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, zkonstatoval-li, že posuzované řízení nelze zařadit mezi typové případy se zvýšeným významem předmětu řízení, načež uzavřel, že ze skutkových zjištění i žalobkyní tvrzených skutečností neplyne, že by tento význam posuzovaného řízení byl pro ni jiný, než standardní, a tudíž že zvýšení základní částky zadostiučinění neodůvodňuje. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. ). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyšší než standardní význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu presumuje (srov. část IV písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ). O žádný z těchto případů se však v posuzovaném případě nejedná.

19. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu není možné dovodit ani ve vztahu k námitce žalované týkající se nového vymezení způsobu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to s ohledem na aktuální ekonomické podmínky a dobu, jež uplynula od vydání Stanoviska [otázka ad c)]. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. ). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. nebo ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. ). Tento postoj Nejvyššího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. ).

20. Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. , a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , a rozsudkem ESLP ve věci Apicella proti Itálii, pročež ani ve vztahu ke zbývající části otázky ad e) není podané dovolání podle přípustné. Zcela v souladu s touto judikaturou totiž odvolací soud vyšel z existence vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, jež byla žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena a za níž též byla žalobkyně odškodněna přiznanou peněžitou náhradou. Důkazní břemeno, o němž se žalobkyně v dovolání zmiňuje, ji naopak stíhalo ve vztahu k jejím tvrzením, z nichž dovozovala vyšší, než standardní význam posuzovaného řízení pro poškozeného, jak již bylo vyloženo výše v souvislosti s jejími výhradami vztahujícími se k posouzení kritéria upraveného v .

21. Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu přijatý ve vztahu k hodnocení otázky složitosti posuzovaného řízení námitkou, podle které posuzované řízení nebylo vůbec skutkově složité, nýbrž složitým jej učinil zejména soud I. stupně, který opakovaně nerespektoval pro něj závazný právní názor soudů vyšších stupňů [otázka ad f)], konstruuje své oponentní právní posouzení dotčeného kritéria na jiné verzi skutkových zjištění, než ze které napadený rozsudek vychází. Tím se fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (srov. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

22. Otázka spočívající v potřebě srovnání případu žalobkyně s jinými obdobnými případy z rozhodovací praxe odvolacího soudu či soudů vyšších stupňů, jakož i stanovení přiměřeného zadostiučinění v souladu s obecně vnímanou potřebou spravedlnosti a ekonomickou realitou České republiky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. [(otázka ad g)], také přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř nezakládá. Zmíněná judikatura a z ní vyplývající požadavek na porovnání řešeného případu s jinými srovnatelnými případy, případně na následné přiznání přiměřeného zadostiučinění odpovídajícího obecně vnímané spravedlnosti a ekonomické realitě České republiky, pokud porovnání se shodnými (resp. obdobnými) případy nebylo možné, se totiž vztahuje na situaci, kdy byla nemajetková újma způsobena v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání proti poškozenému, jež skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby,tedy na zcela jiný typ nemajetkové újmy, než je újma, kterou utrpěla žalobkyně, což plyne nejen ze žalobkyní poukázaného rozsudku dovolacího soudu, ale též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z rozsudku ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. . Ani od této ustálené rozhodovací praxe se tedy odvolací soud při řešení dané otázky neodchýlil.

23. Není-li dovolání žalobkyně v části vymezené výše uvedenými otázkami přípustné, není pak v souladu se zněním větou druhou možné ve vztahu k těmito otázkami dotčené části napadeného rozhodnutí přihlédnout ani k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně platí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když napadené rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, jak je tomu zjevně i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ).

24. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky zahrnutí doby předběžného projednání jejího nároku u žalované podle do celkové délky trvání kompenzačního řízení ve smyslu [otázka ad h)], neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

25. Dovolání je důvodné.

26. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Podle se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

28. Podle přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

29. Podle bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

30. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle a 15 , nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu šesti měsíců ( ). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. ). Od této judikatury se však odvolací soud odchýlil, neboť při úvaze o přiměřenosti tohoto odškodňovacího řízení do jeho celkové délky nezapočetl i dobu předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu a 15 (jak ostatně žalobkyně též sama výslovně požadovala v bodě 35 svého podání ze dne 14. 8. 2021 na a násl. procesního spisu). Jeho právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení je tudíž z tohoto důvodu neúplné a tedy nesprávné.

31. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části podle ustanovení zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

32. Odvolací soud je ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěla, přihlédne též k závěrům výše citované judikatury dovolacího soudu týkající se vymezení délky odškodňovacího řízení. Přitom neopomene, že i v tomto případě je třeba přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití kritérií uvedených v , jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ). Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je proto nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v upravena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. ).

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 11. 2022

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu