Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3095/2021

30 Cdo 3095/2021-143

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Bytové družstvo nájemníků domu XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020, č. j. -104, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá částky 340 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. -48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 176 693,52 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 163 306,48 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo vedeno ode dne 28. 3. 2006, kdy byla proti žalobci podána žaloba, jíž se žalobce v posuzovaném řízení domáhal zaplacení částky 3 729 790 Kč. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně (12. 3. 2019) řízení stále trvalo (probíhalo dovolací řízení). Žalobce se o skutečnosti, že je proti němu vedeno posuzované řízení, dozvěděl dne 1. 9. 2006, a až od tohoto data tedy vnímal jeho dopady. Celková délka řízení tak činila 12 let 6 měsíců a 11 dní. Tuto dobu soud prvního stupně považoval za nepřiměřeně dlouhou, v důsledku čehož přiznal žalobci zadostiučinění v relutární formě. Vycházel přitom ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, jež za první dva roky řízení ponížil na polovinu, a dospěl k základní částce176 693,52 Kč. Po zvážení jednotlivých kritérií uvedených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), základní částku zadostiučinění nikterak nemodifikoval.

4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali oba účastníci odvolání. Žalobce navíc v průběhu odvolacího řízení rozšířil žalobní návrh o dalších 100 000 Kč s odůvodněním, že v projednávaném řízení dochází k průtahům a je (již v průběhu odvolacího řízení) nepřiměřeně dlouhé.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 116 881 Kč s příslušenstvím [výrok II písm. a) rozsudku odvolacího soudu] a změnil jej ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46 425,48 Kč s příslušenstvím [výrok II písm. b) rozsudku odvolacího soudu], zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná. Ohledně celkové délky posuzovaného řízení toliko uvedl, že v mezidobí došlo k jeho ukončení, neboť dne 17. 8. 2020 nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. , jímž bylo odmítnuto dovolání tamního žalobce. S ohledem na skutečnost, že žalobce se dozvěděl o tom, že se vede posuzované řízení dne 8. 9. 2006, jeho celková délka činila ke dni rozhodování odvolacího soudu 13 let a 11 měsíců.

7. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobci náleží vyšší částka základního zadostiučinění odpovídající 17 000 Kč za každý rok, po nějž bylo posuzované řízení vedeno, krácené o polovinu za první dva roky, tedy ve výši 223 119 Kč. Posuzované řízení posoudil jako složitější, jelikož bylo projednáváno na třech stupních soudní soustavy a zároveň bylo skutkově a právně složitější. Z důvodu tohoto kritéria tedy snížil základní částku o 15 %. Ohledně kritéria jednání poškozeného základní částku nesnižoval ani nezvyšoval, k čemuž uvedl, že ryze obstrukční jednání poškozeného či opakované a delší průtahy v posuzovaném řízení nebyly zjištěny. Co do významu předmětu posuzovaného řízení odvolací soud zvýšil základní částku o 15 %, a to vzhledem k intenzitě hrozby obtíží s úhradou značné částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, a k přetrvávající nejistotě v plánování rozhodování žalobce např. ohledně údržby a modernizace.

8. Samotné kompenzační řízení odvolací soud nehodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, když bylo zahájeno žalobou ze dne 26. 10. 2018, soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 a odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2020. Proto odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za délku tohoto řízení ve výši 100 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II písm. b) a výroku III (kterým bylo rozhodnuto o rozšířeném nároku žalobce za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení) dovoláním. Namítal v něm, že soudy nižších stupňů vyhodnotily kritérium složitosti posuzovaného řízení v extrémním rozporu se skutečným stavem věci, neboť dle žalobce nebyla v posuzovaném řízení dána nutnost provádění „mnohých důkazních prostředků“ a postačovalo vyjít toliko z listinných důkazů. Co se dále týče složitosti posuzovaného řízení, žalobce uvedl, že nelze přihlížet k jednotlivým stupňům soudní soustavy, na nichž byla věc řešena, když pro jejich počet nesvědčila složitost věci. Odvolací soud dle žalobce dále nesprávně nepřihlédl k tomu, že žalobce od počátku posuzovaného řízení vyvíjel iniciativu k tomu, aby posuzované řízení bylo skončeno co nejdříve, a zároveň nikoliv dostatečně zohlednil kritérium postupu soudů během řízení. Žalobce též namítal nedostačující odůvodnění odvolacího soudu ohledně námitek uplatněných v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zapříčinil dle žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelným žalobce shledal napadené rozhodnutí i v rozsahu odůvodnění zamítavého výroku III, když se odvolací soud omezil na prosté konstatování, že o délce doposud vedeného kompenzačního řízení „nelze hovořit jako o nepřiměřeně dlouhé“. Soud neprovedl žádné zhodnocení dle rozhodných kritérií, jak je stanovila konstantní judikatura jak vnitrostátní, tak zejména ESLP. Krom toho odvolací soud do posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení nepojal i dobu od předsoudního uplatnění nároku u žalované, nýbrž počítal čistě jen s dobou od začátku soudního řízení. Konečně žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nepřípustně svévolné“ i v části náhrady nákladů řízení. Přípustnost dovolání ohledně všech uvedených otázek spatřoval žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobce za nedůvodné. Uvedla, že dle jejího názoru není založena přípustnost dovolání, když žalobce toliko polemizuje s provedeným dokazováním a skutkovými závěry odvolacího soudu, který při posuzování (ne)přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení ke zjištěným skutečnostem přihlédl. Připomněla dále, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení. Ohledně složitosti řízení žalovaná poukázala na skutečnost, že k projednávání věci na více stupních soudní soustavy nedocházelo z důvodu nerespektování závazného právního názoru, nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně. Navíc řízení bylo složité nikoliv jen z důvodu víceinstančnosti, ale též z důvodů procesních a právních. Konečně žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž samotný protest proti výši přiznaného zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky uvedené v

13. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). To platí i ve vztahu ke stanovení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ).

16. Otázka složitosti a „víceinstančnosti“ řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle , když tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Takovému závěru se pak nevzpírá právní posouzení odvolacího soudu, který hodnotil posuzované řízení jako skutkově i právně složitější. Odvolací soud současně přihlédnutí k tomu, že složitost řízení byla dále navyšována tím, že posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. ). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. ).

17. Namítá-li navíc žalobce v této souvislosti, že „pro rozhodnutí v posuzovaném řízení postačovalo provést k důkazu listiny“ a zpochybňuje-li na základě toho závěr soudů nižších stupňů o tom, že „posuzované řízení nebylo vůbec třeba přerušovat, když vše rozhodné pro řádné rozhodnutí věci plynulo právě z citovaných listin“, konstruuje své oponentní právní posouzení na vlastní verzi skutkových zjištění. Tím se fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod ( ). Přitom správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení otázek právních, proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

18. Obdobně se žalobce vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolací soudu, pokud uvádí, že vyvíjel „pozitivní iniciativy“ k tomu, aby posuzované řízení bylo skončeno co nejdříve. I tato námitka je tedy ve skutečnosti námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání podle přípustnost dovolání nezakládá. K tomu dovolací soud toliko pro úplnost dodává, že navzdory svým prohlášením v dovolání ohledně jeho procesní aktivity v posuzovaném řízení již v rámci žalobních tvrzení uváděl, že nevyužil žádné efektivní prostředky způsobilé odstranit průtahy v posuzovaném řízení, neboť ty „po dobu jeho trvání v právním řádu ČR neexistovaly“.

19. Námitka, že odvolací soud sice shledal vady v postupu soudů v posuzovaném řízení, ale následky z toho nevyvodil, když se v tomto směru ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, též nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že pokud soud neshledal tento postup extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

20. Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kdy se odvolací soud dle tvrzení dovolatele měl vypořádat nedostačujícím způsobem s jeho argumentací uvedenou v odvolání týkající se zvýšení základní částky zadostiučinění, pak ani tato námitka přípustnost dovolání dle přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce nebyly. Nad to lze uvést, že odvolací soud základní částku zadostiučinění oproti soudu prvního stupně navýšil o další 2 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení.

21. Konečně uvádí-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nepřípustně svévolné“ i v části náhrady nákladů řízení, fakticky tím napadá i výrok IV rozsudku odvolacího soudu ( ). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle objektivně přípustné; dovolací soud však přihlédl k tomu, že onen výrok sdílí z titulu své akcesority osud výroku o věci samé.

22. Dovolání je ovšem v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, přípustné pro řešení otázky započtení doby předběžného projednání nároku podle do celkové délky vedeného kompenzačního řízení ve smyslu , neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

23. Dovolání je důvodné.

24. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. Podle se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

26. Podle přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).

27. Podle se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

28. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. , dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. ).

29. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , byl na podkladě rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle a 15 , nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců ( ). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. ).

30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud délkou samotného kompenzačního řízení zabýval a její přiměřenost hodnotil. Brojil-li žalobce mj. i proti samotnému závěru odvolacího soudu o přiměřenosti kompenzačního řízení, dovolací soud v tomto směru připomíná, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. , či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ). Nelze tak a priori bez dalšího konstatovat jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je ještě přiměřená a která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ). Nelze však opomenout, že přiměřenost délky kompenzačního řízení je třeba posoudit za užití kritérií uvedených v , jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ). Odvolací soud omezil své právní posouzení na konstatování přiměřenosti délky kompenzačního řízení, přičemž však toto posouzení nezaložil na zhodnocení jednotlivých kritérií dle . Jeho právní posouzení je tedy neúplné, a tudíž nesprávné.

31. Krom toho odvolací soud do celkové délky řízení nezapočetl i dobu předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu a 15 , přestože žalobce výslovně požadoval zadostiučinění i za toto období (viz č. l. 95 verte procesního spisu). Dospěl-li odvolací soud za těchto okolností (aniž by do celkové délky zároveň započetl i dobu předběžného projednávání nároku u žalované) k závěru o přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je i tímto jeho postupem pod prizmatem výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu zapříčiněna neúplnost, a tedy nesprávnost právního posouzení.

32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v předmětné části podle ustanovení zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

33. Odvolací soud je ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 3. 2022

JUDr. David Vláčil

předseda senátu