Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 588/2021

30 Cdo 588/2021-114

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. G., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným,advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2020, č. j. -96, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 12. 4. 2019, č. j. -54, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 25 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 400 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Městského soudu v Brně (dále jen „okresní soud“) dne 14. 5. 2012 žalobcem M. P. proti žalované M. G. (zde žalobkyně – pozn. Nejvyššího soudu) o zaplacení částky 27 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného dluhu ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor. Dne 26. 10. 2013 byl žalobkyni doručen platební rozkaz, proti němuž podala dne 4. 11. 2013 odůvodněný odpor. První jednání se ve věci konalo dne 3. 3. 2014. K prvnímu rozhodnutí ve věci došlo na jednání konaném dne 29. 6. 2016, kdy byl ve věci vyhlášen rozsudek. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 rozsudek okresního soudu potvrdil. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 19. 10. 2017. Ve vztahu k žalobkyni řízení trvalo od 26. 10. 2013 do 19. 10. 2017, tedy 4 roky. Žalobkyně dne 7. 3. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Předmětné řízení trvalo vůči žalobkyni celkem 4 roky. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v . Spor považoval za obtížnější z procesního hlediska, a to z důvodu opakovaných žádostí o odročení jednání ze strany obou účastníků řízení. Posuzované řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, žalobkyně se na délce řízení svým chováním nikterak významně nepodílela. Soudy v posuzovaném řízení postupovaly nekoncentrovaně, když v průběhu řízení došlo ke dvěma mnohoměsíčním neodůvodněným obdobím nečinnosti, a to celkem v rozsahu 17 měsíců. Z rozsudku krajského soudu navíc vyplynulo, že okresní soud naprosto opomněl judikaturu Nejvyššího soudu a dovodil, že v posuzovaném řízení bylo plně dostačující pro zamítnutí žaloby dokazování o otázce uzavření absolutně neplatné nájemní smlouvy nebytových prostor a ohledně tvrzení žalobkyně, k jakému datu nebytový prostor vyklidila. Dokazování prováděné nehospodárně soudem prvního stupně, ohledně otázek stavu nebytových prostor, žalobkyní namítané důvodnosti výpovědi z nájmu a ohledně otázek, zda žalobce v září až listopadu 2011 pronajímal prostory jiné osobě, bylo podle krajského soudu nadbytečné. Nejpozději na jednání dne 16. 6. 2014 měl okresní soud k dispozici všechny důkazy, které nutně vedly k závěru o absolutně neplatné nájemní smlouvě a k tomu, že žalobkyně pronajatý prostor vyklidila dne 29. 8. 2011. Soud prvního stupně proto v probíhajícím odškodňovacím řízení dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a že není dostačující forma odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu v podobě omluvy nebo konstatování porušení práva. Proto žalobkyni přiznal zadostiučinění v penězích a s respektem k obsahu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, s podrobnější argumentací dospěl k částce 44 500 Kč s příslušenstvím.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu s tím, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 44 500 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 71 000 Kč s příslušenstvím, o kterou v průběhu odvolacího řízení rozšířila jeho předmět, zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a konečně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 800 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7. Po právní stránce měl odvolací soud za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že v případě posuzovaného řízení došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení. Uvedl, že v daném případě posuzované řízení nebylo sice složité co do právní náročnosti, ale bylo složité po procesní stránce – jednání byla četně odročována na základě žádostí obou procesních stran, bylo nutno reagovat na návrhy účastníků, jejich námitky, dále bylo odročováno i z důvodu nedoručení předvolání svědkům a konečně řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž obecně platí, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení; opakované žádosti o odročování se týkaly i odvolacího řízení. Žalobkyně tedy byla vystavena nejistotě ohledně výsledku řízení pouze po dobu 4 let, a proto odvolací soud nesprávný úřední postup ve smyslu věty třetí v posuzovaném řízení nedovodil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. V dovolání namítala, že kritérium složitosti věci, které odvolací soud vázal na skutečnost, že věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy, posoudil v rozporu s ustálenými závěry judikatury, konkrétně např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. . Odvolací soud přecenil toto kritérium, když je evidentní, že posuzované řízení běželo jen na dvou stupních soudní soustavy. Tato skutečnost vylučuje existenci judikaturou stanovených podmínek pro to, aby mohlo být v dané věci zadostiučinění snižováno pro počet stupňů soudní soustavy.

9. Žalobkyně současně s posouzením kritéria složitosti řízení předložila k posouzení otázku, zda závěr odvolacího soudu o složitosti posuzovaného řízení po procesní stránce založený na četném odročování, nutnosti reagovat na návrhy účastníků, jejich námitky, opakovaném doručování svědkům, je správný, když podle jejího názoru bylo možno rozhodnout při prvním jednání. V této souvislosti odkázala na Stanovisko, podle kterého při posouzení kritéria složitosti řízení by se vždy mělo přihlížet k tomu, jak si počínal rozhodující orgán. Odvolací soud však kritérium složitosti řízení ve vztahu k postupu orgánu veřejné moci nehodnotil, a proto je i ve vztahu k této otázce napadené rozhodnutí rozporné s výše označeným Stanoviskem.

10. V neposlední řadě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když odvolací soud se podle ní dostatečně nevypořádal s veškerou její argumentací a není z něj vůbec patrno, jak argumentaci obou účastníků vyhodnotil. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle , a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením

14. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Otázka žalobkyně, zda závěr odvolacího soudu o složitosti posuzovaného řízení po procesní stránce založený na četném odročování, nutnosti reagovat na návrhy účastníků, jejich námitky, opakovaném doručování svědkům, je správný, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť pokud odvolací soud při posuzování přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení k uvedeným skutečnostem přihlédl, není jím učiněné posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. ).

17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že řízení nelze pokládat za složité jen z toho důvodu, že věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy. Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud řízení považoval za složité, když byla věc projednávána na dvou stupních soudní soustavy [srov. Stanovisko, část IV, písm. a)]. Dovolací soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. Stanovisko, část IV, písm. c)]. Pokud by snad žalobkyně namítala, že tomu tak bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ). Odvolací soud navíc neoznačil řízení za složité pouze proto, že probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, ale přihlédl rovněž k obtížnému předvolávání svědků a nutnosti reagovat na četné procesní návrhy účastníků. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. , proto v této souvislosti není případný.

18. Odvolací soud se však při hodnocení kritéria uvedeného v (postup orgánů veřejné moci během řízení), konkrétně při řešení otázky posuzování tzv. průtahů v řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je pro danou otázku přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

22. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [ ] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

23. K otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud, ačkoliv podle svého rozhodnutí převzal jako správné a úplné skutkové závěry soudu prvního stupně, uvedené kritérium vůbec nezohlednil, když nijak nepřihlédl k 17 měsíčním neodůvodněným průtahům zjištěným soudem prvního stupně, což činí právní posouzení odvolacího soudu neúplným, a proto nesprávným.

24. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle věty druhé zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v , a b) a , respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Podle není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

26. Na dané téma Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. , uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. ). Soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. ). Uvedené závěry musí nutně platit i v situaci, kdy odvolací soud bezdůvodně pomine nosnou skutkovou nebo právní argumentaci soudu prvního stupně a v důvodech svého rozhodnutí se s ní bez bližšího vysvětlení nevyrovná. V projednávané věci není z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, zda a jak promítl skutková zjištění soudu prvního stupně o bezdůvodných průtazích v posuzovaném řízení do úvah vážících se ke kritériu posuzování postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení.

27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení zrušil.

28. V dalším řízení odvolací soud neopomene zohlednit právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v až e) ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.

29. Soudy jsou ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 7. 2021

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu