Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1336/2006

-189

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci  žalobce  U. a.s., zastoupeného  advokátem, za účasti účastníků  1/ J. M.,    2/ H. K.,  3/ M. .B.,   4/  V. S., zastoupených  advokátem,  5/ J. M.,   6/ P. f. Č.R., a 7/ S.  H., M. a s., v. o. s., jako správce konkursní podstaty úpadce  A., a.s., o určení vlastnictví k nemovitostem, v řízení o žalobě na určení vlastnictví podle páté části , vedeném u Okresního soudu v Mělníku  pod sp.zn.   , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne  10.1.2006, čj. -162, takto :

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou podle páté části ( ), napadl žalobce správnost rozhodnutí Ministerstva zemědělství, P. ú. M. ze dne 8.1.2004, čj. 1325/PÚ /2003-914/ARN+UNIP. Jím bylo rozhodnuto podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „ “),  že  oprávněné osoby - shora uvedení účastníci ad 1/ až ad 5/ - jsou spoluvlastníky  pozemků č. 624/1, 624/51 a 624/56  v Kralupech nad Vltavou. Žalobce se naopak domáhal rozsudku soudu, že  tito  účastníci nejsou vlastníky  uvedených pozemků.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 19.8.2005, čj. -138, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce není v řízení věcně legitimován, protože nebyl v době rozhodnutí pozemkového úřadu vlastníkem uvedených pozemků. Ke dni účinnosti zákona o půdě byl totiž povinnou osobou  k vydání pozemků podnik A. a.s., který je převedl na právního předchůdce žalobce v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Převod byl proto absolutně neplatný. Žalobce nezískal vlastnictví ani vydržením s ohledem na to, že neuplynula desetiletá vydržecí lhůta ode dne, kdy byla uzavřena kupní smlouva.

Krajský soud v Praze, který o věci rozhodoval na základě odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10.1.2006, čj. -162, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 16.1.1997, kterou bylo vlastnictví k pozemkům převedeno na právního předchůdce žalobce, o. s. K. G., a.s., byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, takže žalobce se vlastníkem pozemků nestal a nesvědčí mu právo, které by mělo být napadeným rozhodnutím správního orgánu dotčeno. Soud se proto nezabýval již  tvrzeními žalobce, že pozemky jsou zastavěny, i když připomenul, že  existence podzemních staveb nebrání vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž napadá správnost jeho právních závěrů. Dle jeho názoru je důležitá okolnost, že povinnou osobou měla být akciová společnost, která vznikla v důsledku privatizace státního majetku, a nemohl vůči ní uplatněn restituční nárok, poněvadž tato právnická osoba  nebyla omezena povinností s nemovitostmi nenakládat podle § 5 odst. 3 zákona o půdě. Za předpokladu, že tento názor by nebyl shledán správným, stal se žalobce vlastníkem pozemků jejich vydržením. Vlastníkem pozemků se totiž stala ke dni 1.1.1991 společnost A. a.s., jejíž vlastnické právo nebylo zpochybněno  a nikdo, ani oprávněné osoby, ji neinformoval o uplatnění restitučního nároku. S. K. G., a.s., která pozemky od ní koupila, oprávněně předpokládala, že  na ni vlastnictví přešlo a nemovitost užívala v dobré víře jako vlastník. Všichni vlastníci tak od 1.1.1991 užívali předmětné pozemky v dobré víře o svém vlastnictví. Soud měl proto při posuzování vlastnictví žalobce vycházet i  s přihlédnutím k § 134 odst. 1 a 3 obč. zák. Oprávněné osoby nevyzvaly nikoho z uvedených společností k vydání pozemku, ani pozemkový úřad  do roku 2003 s nimi o uplatněném nároku nejednal.  Sankce neplatnosti tak nemůže být uplatňována vůči účastníkovi, jenž jednal v omylu, který sám nevyvolal. Neplatnost kupní smlouvy by proto mohla být jen relativní, přičemž oprávněné osoby se jí nemohou dovolávat, a to i z důvodu rozporu s dobrými mravy. Otázkou přípustností dovolání se žalobce nezabýval.

Dovolání splňuje formální náležitosti určené zákonem. Při posuzování jeho přípustnosti vyšel dovolací soud z toho, že otázkou zásadního právního významu není právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu majetku, k němuž mohl být, a také byl uplatněn restituční nárok, byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, tj. s § 5 odst. 3 zákona o půdě, a že tedy nemohlo platně na jejím základě přejít vlastnictví na právního předchůdce žalobce. Jde o standardní rozhodnutí, opírající se  nejen o znění zákona, ale i běžnou judikaturu. Dovolací soud se však ve své judikatuře dosud nezabýval posouzením otázky možného vydržení vlastnického práva za situace, kdy nárok na vydání nemovitosti byl řádně uplatněn u p. ú., a považuje proto z tohoto důvodu dovolání za přípustné podle  ustanovení

Věcnému rozhodnutí dovolacího soudu o této otázce však brání skutečnost, že odvolací soud se jí nezabýval. Právní názor k ní vyslovil ve svém rozsudku soud prvního stupně, a žalobce v odvolání proti němu  na ně reagoval v části, v níž uplatňoval okolnost, že jeho právní předchůdci byli v dobré víře, že jsou vlastníci předmětných pozemků, a byli tedy jejich oprávněnými držiteli, a považoval proto za nesprávný názor soudu prvního stupně, že nedošlo k vydržení jeho vlastnického práva s ohledem na § 134 odst. 1 a 3 obč. zák.

Dovolací soud považuje skutečnost, že odvolací soud se nezabýval tímto argumentem odvolatele, za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Jeho rozsudek proto z tohoto důvodu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí (243b odst.2, ). V novém rozhodnutí bude třeba tuto vadu odstranit; nově v něm bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta  druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu