Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3347/2022

26 Cdo 3347/2022-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 3, Příběnická 939/20, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. -293, takto:Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. -293, semění takto:Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2021, č. j. -197, se mění tak, že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

Odůvodnění:

V původním řízení se žalobce domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu č. 18 v domě na adrese XY, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 23. 5. 2017 (dále jen „výpověď“), je neplatná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. -134, byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2017, č. j. -99, tak, že bylo žalobě vyhověno. Odvolací soud shledal výpověď neplatnou v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem (nájemcem) a žalovaným (pronajímatelem) dne 24. 10. 2002 (dále jen „nájemní smlouva“) plynoucí z (v mezidobí vydaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. -285, v jiné věci týchž účastníků (spor o vyklizení předmětného bytu, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. ).

Dne 19. 3. 2021 podal žalovaný návrh na obnovu řízení. Jako důvod obnovy uvedl, že po právní moci rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud ve věci týchž účastníků vedené pod sp. zn. vydal dne 15. 2. 2021 pod sp. zn. nález, v němž dospěl (oproti předchozím rozhodnutím vydaným v tomto řízení) k závěru o platnosti nájemní smlouvy.

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. -293, potvrdil usnesení Obvodního soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 7. 10. 2021, č. j. -197, ve výroku I. ve správném znění: „I. Žaloba na obnovu řízení se zamítá.“ (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná. Odkázal na ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. , s tím, že rozhodnutím, které by ve smyslu zákonné úpravy zakládalo důvod pro obnovu řízení, je pouze takové rozhodnutí, z něhož by soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel nebo by jím byl vázán ve smyslu ustanovení Citované ustanovení naopak necílí na případy, kdy je ve dvou různých řízeních řešena tatáž (nadto právní) otázka, která má v obou těchto řízeních pro konečné rozhodnutí povahu otázky předběžné. Zde platí, že posouzením předběžné otázky není soud v jiném řízení vázán a může ji případně posoudit i jinak, jsou-li pro to dostatečné skutkové či právní důvody. Poukázal na to, že v řízení, jehož obnova je navrhována, procesně neúspěšný žalovaný v řízení nepokračoval uplatněním dostupného mimořádného prostředku (dovolání), jímž by bylo možno zpochybnit právní posouzení věci (platnost nájemní smlouvy). Právě uplatněním dovolání (a případně poté též ústavní stížnosti) mohl žalovaný dosáhnout nápravy, kterou nyní žádá (nepřípadně) žalobou na obnovu řízení, jíž se ovšem domáhá nikoli odlišného skutkového zjištění (skutkový stav zůstává zcela nezměněn), nýbrž toliko jiného právního posouzení dílčí (předběžné) otázky platnosti předmětné nájemní smlouvy. Za nepřípadnou měl argumentaci žalovaného, že Ústavní soud v rámci předkládaného nálezu uložil soudům, aby se zabývaly oprávněností předmětné výpovědi. Závazný pokyn Ústavního soudu totiž směřuje nikoli na soudy obecně, nýbrž konkrétně na soudy rozhodující v tamním řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Dovolatel k vymezení přípustnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávným způsobem posoudil podmínky pro obnovu řízení podle ustanovení , odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a zdůrazňoval, že podmínky pro obnovu řízení jsou naplněny a řízení má být obnoveno, jestliže byly změněny závěry rozhodnutí, ze kterého soud původně vycházel při posouzení platnosti nájemní smlouvy jako předběžné otázky. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, příp. aby ve věci rozhodl sám.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ “). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas ( ), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), je přípustné podle a také důvodné, neboť se odvolací soud při posouzení splnění podmínek pro obnovu řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ) i právní teorie (srov. , Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191 či Doležílek, Jiří. Důvody obnovy řízení. In: Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1003 - 1008.) je dlouhodobě ustálena v závěru, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. K otázce povolení obnovy řízení za situace, kdy určitá podstatná skutečnost nastala po vyhlášení rozsudku soudu, lze odkázat také na stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. , uveřejněné pod č. 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodnutím ve smyslu rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ).

Rozhodnutí o řešení předběžné otázky, které by mělo účastníkovi přinést úspěch ve věci, přitom musí vyvolávat účinky vůči všem účastníkům daného řízení. Nepostačuje, že je o předběžné otázce rozhodnuto jen ve vztahu k jednomu účastníkovi řízení či ve vztahu k třetí osobě, která není účastníkem řízení ve věci samé, pokud by přitom nedošlo k rozšíření účinků právní moci rozhodnutí i na ostatní účastníky řízení ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. ).

V dané věci odvolací soud v původním řízení dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy jako předběžné otázky a k (na to navazujícímu) závěru o neplatnosti výpovědi z neexistující nájemního poměru na základě závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. -285. Posouzení otázky (ne)platnosti nájemní smlouvy přitom bylo rozhodné pro výsledek sporu. Jestliže pak následně vydaný nález Ústavního soudu tuto předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení, vyřešilo jinak (tedy, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná), pak je s ohledem na již výše uvedené zřejmé, že nález je právě oním „rozhodnutím“, na které míří a které je v dané věci důvodem pro obnovu řízení. Zároveň předmětný nález může přivodit ve smyslu ustanovení (s dostatečnou mírou pravděpodobnosti) pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.

Je přitom bezvýznamná okolnost, na kterou poukazoval odvolací soud, zda v původním řízení podal žalovaný dovolání či nikoliv, neboť podání mimořádných opravných prostředků v původním řízení není podmínkou pro obnovu tohoto řízení.

Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud je změnil [podle ve spojení s ustanovením věty za středníkem ], jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Tímto rozhodnutím se řízení nekončí. O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě (na obnovu řízení) včetně řízení dovolacího ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 2. 2023

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu