Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1350/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské provincie kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristů), se sídlem v Příbrami, Svatá Hora 591, zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -306 ze dne 28. ledna 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -284 ze dne 2. července 2014, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. ze dne 24. října 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -230 ze dne 29. ledna 2013 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -215 ze dne 27. června 2012, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená a d (dále jen " ").

2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -109 ze dne 2. 4. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. ze dne 3. 11. 2006. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla uvedeným rozhodčím nálezem zavázána zaplatit žalované částku 5 890 695,52 Kč s úrokem z prodlení jako cenu díla a více prací provedených žalovanou pro stěžovatelku na základě smlouvy o dílo ze dne 3. 9. 2004. Přisouzená částka zahrnovala též cenu za dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně, jejíž vydání požadoval po stěžovatelce subdodavatel žalované ve sporu vedeném u Okresního soudu v Příbrami na základě tvrzení, že v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo pro nezaplacení ceny díla došlo k obnovení jeho vlastnického práva. Okresní soud v Příbrami této žalobě na vydání věci rozsudkem ze dne 21. 11. 2006 vyhověl. Městský soud uzavřel, že byla-li stěžovatelce v rozhodčím řízení uložena povinnost plnit žalovanému z titulu závazkového vztahu v penězích, nejde o plnění nemožné či nedovolené a nebylo tak naplněno ustanovení , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen " ). Neshledal ani naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. g) uvedeného ustanovení, neboť v obou řízeních bylo rozhodováno na základě tvrzení účastníků a provedených důkazů, nadto stěžovatelka již v době, kdy bylo rozhodčí řízení zahájeno, věděla, že probíhá řízení o vydání věci a že je tam řešena otázka, která by mohla mít vliv na rozhodnutí rozhodců, a mohla tak adekvátně procesně reagovat.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. -181 ze dne 9. 3. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uvedený rozhodčí nález zrušil, neboť dospěl k závěru, že byla naplněna podmínka uvedená v , tedy že jsou dány důvody, pro které lze žádat o obnovu řízení.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání žalované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, nereflektuje judikatorní závěry Nejvyššího soudu, na něž odkázal.

5. Vrchní soud v Praze poté napadeným rozsudkem zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Praze změnil tak, že rozhodčí nález zrušil v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit žalující straně částku 1 500 000 Kč s přísl. úrokem z prodlení a smluvní pokutou a příslušným poplatkem za rozhodčí řízení, ve zbývající části výroku o věci samé rozsudek potvrdil. Stejně jako ve svém prvním rozhodnutí shledal, že byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému cenu díla za dodávku velkokapacitní kuchyně, neboť byly naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle , když rozsudek o vydání souboru věcí tvořících velkokapacitní kuchyni byl vydán až po rozhodčím nálezu.

6. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem i druhé rozhodnutí vrchního soudu v měnící části výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně nařídil, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a rozhodl senát v jiném složení. Vycházel ze stejných úvah jako v předchozím zrušujícím rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že rozhodnutí, které by zakládalo možnost žádat v občanském soudním řízení o obnovu řízení, nemůže být v žádném případě rozhodnutí soudu v jiném řízení, v němž účastníky nejsou totožné strany, a tudíž není dána závaznost tohoto rozhodnutí ve smyslu a 4

7. Vrchní soud v Praze poté napadeným rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze co do částky 1 500 000 Kč s přísl. úrokem z prodlení a smluvní pokutou a příslušnou částí poplatku za rozhodčí řízení potvrdil. Dospěl k závěru, že ani jeden z důvodů uvedených v a g) není dán.

8. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž ohledně jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , přičemž uplatnila dovolací důvod podle , neboť měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že není dán ani jeden z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že nesplňuje obligatorní náležitost - vymezení, v čem jsou spatřovány předpoklady přípustnosti dovolání podle

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí konstruují stav, kdy je povinna hradit cenu a dodávku díla osobě, která není řádným zhotovitelem a dodavatelem díla, neboť k němu nedisponuje vlastnickým právem ani jiným právním titulem. Vlastníkem zhotoveného díla byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami shledána jiná společnost, od které stěžovatelka následně dílo odkoupila, aby ho mohla řádně užívat. Tato situace dle jejího přesvědčení představuje porušení vlastnického práva. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v opakovaně vysloveném nesprávném právním názoru dovolacího soudu, který byl nakonec respektován odvolacím soudem. Stěžovatelka si je vědoma toho, že situace, kdy zhotovitel díla nemá k němu vlastnické právo, není jistě ničím absolutně neobvyklým, nicméně dle jejího názoru je na místě zásah Ústavního soudu právě proto, že tento stav je zapříčiněn napadenými soudními rozhodnutími.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, pokud nezrušily rozhodčí nález, který ji v rozporu s později vydaným soudním rozhodnutím zavázal k zaplacení peněžitého plnění žalující straně. Stěžovatelka v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní, dle svého názoru správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje především ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho právnímu názoru, který odvolací soud nakonec respektoval.

12. Ústavní stížnost je tak polemikou se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nenáleží. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů jsou ústavně konformní, tedy zda jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv a svobod. Nic takového v dané věci dovodit nelze.

13. Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na příslušnou judikaturu v obou kasačních rozhodnutích zdůvodnil, proč není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle , tedy proč nemůže být jako důvod obnovy řízení ve smyslu shledáno vydání pozdějšího soudního rozhodnutí ve sporu mezi stěžovatelkou a třetí osobou. Vyšel přitom z účelu obnovy řízení jako institutu sloužícího k nápravě skutkových nedostatků, přičemž v souladu se svými publikovanými rozhodnutími sp. zn. ze dne 28. 1. 1999 a sp. zn. ze dne 23. 6. 2010 vysvětlil, že za rozhodnutí, která jako důvod obnovy řízení předjímá ustanovení zákon považuje rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení a 2 Zdůraznil, že ze samotné skutečnosti, že částka přisouzená rozhodčím nálezem žalované jako cena díla zahrnovala i cenu za dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně, a že rozsudkem vyneseným po vydání rozhodčího nálezu byla stěžovatelce uložena povinnost vydat vybavení kuchyně třetí osobě, nelze dovodit, že by bylo vydáno rozhodnutí jiného orgánu ve smyslu , řešící otázku, jejíž zodpovězení by bylo rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení.

14. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů, neboť to přísluší především Nejvyššímu soudu [srov. ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pokud tedy dovolací soud s poukazem na svoji judikaturu, a následně i soud odvolací uzavřely, že důvodem obnovy řízení a tedy ani důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu nemůže být stěžovatelkou poukazovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami, protože nevypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem rozhodčího řízení a neřeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení by bylo rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení (šlo o dvě odlišná řízení s odlišnými nároky a proto i s odlišnými skutečnostmi a důkazy, nadto mezi rozdílnými subjekty), je tento řádně odůvodněný závěr z ústavního pohledu akceptovatelný.

15. Nadto lze poukázat i na podpůrný argument soudu prvního stupně, použitý v jeho rozsudku, že stěžovatelka již v době, kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení, věděla, že před Okresním soudem v Příbrami probíhá mezi ní a třetí osobou řízení o vydání velkokapacitní kuchyně. Pokud tedy měla za to, že v tomto řízení je řešena otázka, která by měla vliv na rozhodnutí rozhodců, mohla adekvátně procesně reagovat. I z tohoto důvodu by návrh na povolení obnovy řízení dle mohl jen stěží obstát.

16. Ústavní soud tak uzavírá, že soudy učinily dostatečná a pro posouzení vymezeného předmětu řízení podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s podústavním právem i s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž především dovolací soud patřičně odkázal. Tyto závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelka zastává opačný názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenaly zásah do jejích základních práv na spravedlivý proces. Proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu