Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 329/2016

22 Cdo 329/2016

U S N E S E N Í

DEFENDER GROUP, s. r. o.

Ing. R. H.

, zastoupenému JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tržiště 369/7, o vydání věci, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. -279, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 – dále jen „ “) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. května 2013, č. j. -250, zamítl žalobu žalobkyně na obnovu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. prosince 2013, č. j. -279, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy obou stupňů dospěly k chybnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v původním řízení, tento stav se nepokusily odstranit v rámci povolení obnovy řízení, a „nedaly tak žalobkyni možnost takový stav porušující její práva napravit“. V tomto ohledu se přitom jedná o právní otázku dosud nevyřešenou. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že není dán důvod pro obnovu řízení. Je totiž vlastníkem věcí určených podle pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2012, č. j. -72 (dále jen „předmětný rozsudek pro uznání“). Aktivní legitimace žalobkyně je tak nesporně dána, a její žaloba ve věci je proto důvodná. Důvod obnovy řízení přitom spatřuje v , když uvedené rozhodnutí nemohla bez své viny v řízení uplatnit. V této souvislosti poukazuje na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se soudy obou stupňů měly odchýlit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný zaslal na výzvu soudu „vyjádření ve věci podivné žaloby na vydání neexistujících věcí v souvislostech“, v němž popsal vývoj řízení a vyjádřil s žalobou nesouhlas.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

V první řadě dovolatelka namítá, že se soudy obou stupňů nepokusily odstranit v rámci povolení obnovy řízení nedostatek věcné legitimace, nedaly žalobkyni možnost takový stav porušující její práva napravit. V tomto ohledu se podle žalobkyně má jednat o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou.

Tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže. Z dovolání není patrné, co konkrétně má svou námitkou žalobkyně na mysli. Žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly, přičemž neshledaly důvod pro obnovení řízení. Žalobkyně s tímto výsledkem vyjadřuje nesouhlas a namítá, že se zde má jednat o právní otázku dosud nevyřešenou, žádnou otázku však v této souvislosti neformuluje. Obecné vyjádření nesouhlasu ovšem k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.

Dovolatelka dále namítá, že po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé podala žalobu na určení vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhala v tomto řízení, přičemž této určovací žalobě bylo vyhověno předmětným rozsudkem pro uznání. Tento rozsudek má přitom být jednoznačným důvodem pro obnovu řízení.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Podle žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 8. září 1982, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že důvodem pro povolení obnovy ve smyslu ustanovení může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu ( ), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem ( ). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně [obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 1995, 15 Co 20, 21/95 (uveřejněné pod číslem 55/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Pokud jde o rozhodnutí o řešení předběžné otázky, které by mělo účastníkovi přinést úspěch ve věci, je třeba zdůraznit, že takové rozhodnutí musí vyvolávat účinky vůči všem účastníkům daného řízení. Nepostačuje tedy, že je o předběžné otázce rozhodnuto jen ve vztahu k jednomu účastníkovi řízení či ve vztahu k třetí osobě, která není účastníkem řízení ve věci samé, pokud by přitom nedošlo k rozšíření účinků právní moci rozhodnutí i na ostatní účastníky řízení ve věci samé. Není tak možné se s úspěchem domoci obnovy řízení s poukazem na rozhodnutí řešící předběžnou otázku, které bylo vydáno sice až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, ale jen ve vztahu k jednomu účastníku, případně ve vztahu k třetí osobě, ledaže by se účinky rozhodnutí o předběžné otázce vztahovaly i na ostatní účastníky řízení ve věci samé.

V řízení, jehož obnovení se žalobkyně domáhá, bylo rozhodnutí ve věci samé založeno na závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť nebylo prokázáno její vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se v tomto řízení domáhala. Podle soudu prvního stupně sice bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy s Ing. H., ale to samo o sobě ještě neznamená převod vlastnického práva, neboť uzavření kupní smlouvy zavazuje převodce převést vlastnické právo na nabyvatele odevzdáním věcí. K převodu věcí ovšem podle zjištění soudu prvního stupně nedošlo. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy založeno na vyřešení předběžné otázky, že žalobkyně nebyla vlastnicí věcí, jejichž vydání se domáhala. Řešení této předběžné otázky se snaží nyní žalobkyně zpochybnit tím, že po pravomocném skončení řízení vydání věci zažalovala Ing. H. na určení vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhala. Tato určovací žaloba přitom skončila rozsudkem pro uznání, jímž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala. Přesto soudy obou stupňů při projednávání žaloby na obnovu řízení dospěly k závěru, že předmětný rozsudek pro uznání není schopen přinést žalobkyni úspěch ve věci.

Se závěry soudů obou stupňů se dovolací soud ztotožňuje. Je sice skutečností, že předmětný rozsudek pro uznání řeší předběžnou otázku pro řízení o vydání věci, tedy otázku vlastnického práva, nicméně závazně ji řeší jen mezi účastníky daného řízení. V řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. přitom byli účastníky řízení toliko žalobkyně a Ing. H., a proto se závaznost předmětného rozsudku pro uznání vztahuje toliko na tyto osoby coby účastníky daného řízení (srovnej ). Jelikož předmětný rozsudek pro uznání nijak nezavazuje žalovaného, závazně tedy ve vztahu k němu neřeší otázku vlastnického práva žalobkyně k věcem, jichž se v tomto řízení domáhá, je proto zcela správným závěr soudů obou stupňů, že předmětný rozsudek pro uznání není schopen vyvolat příznivější rozhodnutí ve věci samé. Nadto uvedené rozhodnutí není založeno na zjišťování skutkového stavu, ale na procesním úkonu uznání, takže z tohoto řízení se nepodávají ani žádné skutečnosti či důkazy, o nichž by snad bylo možno uvažovat jako o skutečnostech či důkazech, které by byly způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Samotný procesní úkon uznání nároku ničeho nevypovídá o skutečných hmotněprávních poměrech a z uvedeného řízení se nepodávají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat vlastnické právo žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala.

Jelikož dovolání nebylo shledáno jako přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu