Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2350/11

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. H., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. , a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z d.

Z napadených usnesení vyplynulo následující: V řízení, které předcházelo podání návrhu na obnovu řízení, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými usneseními, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. -135, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 12. 2005, č. j. -113, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Soudy při svém rozhodování vycházely ze závěru, že jednání žalobce, kterého se jako učitel dopustil dne 17. 6. 2004, "spočívající v chycení žáka F. zezadu za krk, vedení jej k oknu a přitlačení jeho hlavy na okenní sklo tak, že se sklo vysypalo", to vše za situace, kdy se žák F. bránil a vzpínal, má "charakter fyzického ataku ze strany žalobce vůči žákovi" a že takové jednání lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení . Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku krajského soudu Nevyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 3. 2007, č. j. -148, podle ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel podal proti uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu žalobu na obnovu řízení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obdržel od D. F. dopis, v němž tento kromě jiného uvádí, že "se mu za to omlouvá s tím, že si to vymyslel, protože byl žalobce jako učitel přísný." Uvedený dopis a výslech svědka D. F. stěžovatel považoval za "důkazy, které nemohly být provedeny před soudy v původním řízení" a které mohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; dovozuje, že "pokud by si skutečně pan F. celou věc vymyslel či skutkový děj upravil v neprospěch žalobce, pak by nebyl dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru."

Okresní soud Plzeň-jih ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 6. 2008, č. j. -29, žalobu na obnovu řízení zamítl. Poté, co provedl důkaz předmětným dopisem D. F. a "též výslech jmenovaného jako svědka v rozsahu nutném pro posouzení způsobilosti tohoto listinného důkazu odůvodnit nařízení obnovy řízení ve smyslu ustanovení ", dospěl k závěru, že ani dopis žáka D. F., ani jeho výslech jako svědka "nelze považovat za důkazy způsobilé odůvodnit nařízení obnovy původního řízení podle ustanovení ve spojení s ustanovením " K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2008, č. j. -43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle ustanovení a b) nejsou splněny. Souhlasil se soudem prvního stupně, jestliže jak v dopise, tak ve svědecké výpovědi svědka D. F., neshledal okolnosti způsobilé přivodit obnovu původního pravomocně skončeného nalézacího řízení, avšak především s tím závěrem, že "chybí pro naprostou nevěrohodnost těchto důkazů předpoklad, že jde o důkazy, které jsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci." Dovolací soud usnesením ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , dovolání odmítl jako nepřípustné podle věty první a

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje hodnocení "změny výpovědi korunního svědka (poškozeného)" a považuje postup soudů za formalistický a reálně znemožňující dosáhnout jakékoliv obnovy řízení. Zdůrazňuje, že obsah dopisu, resp. změněná výpověď svědka (poškozeného), potvrzuje stěžovatelovu původní verzi, že mezi svědky panovala domluva, jakým způsobem v neprospěch stěžovatele vypovídat. Novému důkazu přisuzuje zásadní váhu, zvláště když svědecké výpovědi ostatních žáků lze považovat za nevěrohodné. Z uvedených důvodů požaduje napadená rozhodnutí zrušit.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstata ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů, resp. v tomto případě hodnocení důkazu v souvislosti kritérii významnými pro povolení obnovy řízení.

Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v . Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.

Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s y (srov. např. nález

sp. zn.

). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Již rozhodnutí soudu prvního stupně je z hledisek vyložených výše odůvodněno zcela vyčerpávajícím způsobem. Soud hodnotil jak obsah dopisu poškozeného, tak zejména dobu a kontext jeho vzniku, jak vyplynul z výpovědi poškozeného, jeho věrohodnost a vztah k ostatním v předchozím řízení provedeným důkazům. Kromě jiného vyšlo najevo, že dopis byl napsán z účelových pohnutek z popudu matky poškozeného a rovněž že jeho obsah je v rozporu s výpovědí samotného stěžovatele učiněné v předchozím řízení. Tyto závěry bez výhrad v zásadě přejaly soudy druhého a třetího stupně, když např. konkretizovaly zásadní rozpor v průběhu skutkového děje, jak jej popsal sám stěžovatel a jak měl plynout z nově napsaného dopisu.

V tomto ohledu jsou závěry obecných soudů v intencích zcela přesvědčivě vyloženy v odůvodněních napadených usnesení a Ústavní soud v nich nespatřuje extrémní rozpor či prvky libovůle.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu