Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)514600A6F795217CC12589840018E1FA.html
HTML · 22.63 KB
No categories available
26 Cdo 3336/2022
26 Cdo 3336/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GLOBAL CARE s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Koněvova 2660/141, IČO: 28454880, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované FINOX s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1271/32, IČO: 26772981, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 219/2018 , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021, č. j. 70 Co 190/2021 -159, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. února 2021, č. j. 23 C 219/2018 -112, výrokem I. zastavil řízení ve věci samé podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb. “). Učinil tak proto, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z žaloby ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 8. března 2019, č. j. 23 C 219/2018 -12, které jí bylo doručeno dne 28. dubna 2020. Výrokem II. zastavil podle § 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), také řízení o žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků; to proto, že o její žádosti o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C 219/2018 -50, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. dubna 2020, č. j. 70 Co 116/2020 -62, které nabylo právní moci dne 28. dubna 2020. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 29. června 2021, č. j. 70 Co 190/2021 -159, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že podle výroku II. se vedle zastavení řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků ze dne 13. května 2020 zastavuje také řízení o její žádosti o ustanovení zástupce ze dne 17. července 2020.
Dovolaní žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř.
Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tj. jakoby i v části, kterou byla zastavena řízení o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Podle § 238 odst. 1 písm. i/ a j/ o. s. ř. o. s. ř. však není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. Přesto (z důvodu vzájemné provázanosti výroků) pokládá za potřebné se výjimečně vyjádřit i k dovolacím námitkám uplatněným v této souvislosti.
Předně se však dovolatelka domnívá, že poté, co soud pravomocně rozhodl o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, je povinen účastníka vyzvat k zaplacení soudního poplatku novým usnesením, a že opakované doručení téhož usnesení nemůže účastníkovi zakládat procesní povinnosti. Nejvyšší soud již v usnesení z 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 211/2019 (a dále též v usnesení z 29. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 2259/2020 ), uzavřel, že lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli povinnost zaplacení soudního poplatku, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a formalistickým (srov. též usnesení Ústavního soudu z 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 , a z 13. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 1775/13 ). Nová výzva k zaplacení soudního poplatku z žaloby tak nebyla ani v podmínkách projednávané věci nezbytná, neboť již původní usnesení ze dne 8. března 2019, č. j. 23 C 219/2018 -12, bylo nesporně způsobilé zprostředkovat dovolatelce (ze zákona vzniklou) poplatkovou povinnost. Tam stanovená patnáctidenní lhůta k jejímu splnění, počínající dnem doručení výzvy, tudíž mohla začít plynout i při opětovném doručení dotčeného usnesení a soud prvního stupně byl oprávněn po jejím marném uplynutí řízení zastavit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v závěru, že neuvede-li žadatel skutečnosti rozhodné pro osvobození přímo v žádosti, učiní tak na výzvu soudu, zpravidla formou vyplnění „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Je v zájmu žadatele, aby formulář vyplnil pravdivě a tudíž ani nic nezamlčel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013 ). Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Doplnění údajů k výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v situaci, kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není jasné, z čeho uhrazuje své potřeby (viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu z 28. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 648/2017 , či z 30. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5495/2016 ).
Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co dovolatelka podáním ze dne 13. května 2020 (viz č. l. 64 spisu) opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků, vyzval ji soud prvního stupně, aby mu ve lhůtě 15 dnů od doručení této písemnosti zaslala zpět pravdivě a úplně vyplněné prohlášení o svých osobních a majetkových poměrech a aby k němu připojila rovněž všechny listin y, na něž bude odkazovat (viz č. l. 70 spisu). Na zmíněnou výzvu reagovala dovolatelka podáním ze dne 17. července 2020 (viz č. l. 81 spisu), v němž současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Jestliže soud prvního stupně (odvolací soud) nepovažoval údaje uvedené v tomto podání za zjevně neúplné, nebyl povinen ji znovu (opětovně) vyzývat k jakémukoliv doplnění; navíc v situaci, kdy již v původní výzvě požadoval, aby prohlášení o osobních poměrech vyplnila pravdivě a úplně. Ostatně i z odůvodnění usnesení soudů obou stupňů je zřejmé, že skutečnosti uvedené dovolatelkou považovaly za dostatečné k objasnění jejích majetkových poměrů, avšak současně neumožňující jí (ani částečné) osvobození od soudních poplatků přiznat.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 , uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5496/2016 , či z 21. července 2021, sp. zn. 30 Cdo 1623/2021 ). To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. července 2020, sp. zn. 32 Cdo 2280/2020 , a z 30. srpna 2022, sp. zn. 23 Cdo 1506/2022 ).
Z nálezu Ústavního soudu z 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 , uveřejněného pod č. 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z navazující judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014 , z 26. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 2346/2016 , z 15. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 5403/2016 , či z 2. října 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018 ), rovněž vyplývá, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků, podaná po vydání rozhodnutí, jímž předchozí žádosti nebylo vyhověno, nesmí zůstat opomenuta, rozhodnout o ní je však soud povinen jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. V opačném případě postačí, jestliže se s takovou žádostí vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 22. února 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018 ).
Otázku, zda opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, musí posoudit soud rozhodující o této žádosti; přitom musí zvažovat, zda nejde jen o jinak slovně vyjádřené skutečnosti, které již byly uplatněny v dříve neúspěšně uplatněné žádosti (jiný text vyjadřující v podstatě totéž). Stejně tak je nevýznamné, že v nové žádosti jsou podrobněji popsány důsledky setrvalého majetkového stavu. Jinak řečeno musí být doložena změna majetkových poměrů, nastalá od rozhodnutí o předešlé žádosti. Rozhodnutí tak závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3525/2018 ).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud přihlížel – oproti mínění dovolatelky – ke všem tvrzeným skutečnostem, tedy i k těm, které nastaly po pravomocném rozhodnutí o její předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů (konkrétně jde o daňová přiznání za roky 2016 – 2019). Nepovažoval je však za nové, resp. prokazující změnu poměrů, jež by musel znovu posuzovat, neboť pouze odrážely dříve uplatněné tvrzení o její nemajetnosti. Námitku (uvedenou již v původní žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů /resp. v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C 219/2018 -50, kterým nebylo těmto žádostem vyhověno/), že její jedinou podnikatelskou činností bylo do roku 2016 provozování hudebního klubu, pak shledal z tam podrobně rozvedených důvodů nevěrohodnou. Tyto úvahy se přitom dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Uzavřel-li tudíž odvolací soud, že opakovaná žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků (doplněná žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů) neobsahuje žádné nové skutečnosti, a zastavil-li z tohoto důvodu o ní řízení, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Z vyložených důvodů pak naznačený postup nemohl představovat ani zásah do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
Konečně dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda o návrhu žalobce na postup podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je soud povinen rozhodnout usnesením a toto usnesení účastníku doručit i v případě, že pro tento postup neshledá předpoklady.
Ustálená praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 1. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015 , z 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015 , či z 14. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017 ) vychází z toho, že smyslem ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je zohlednit situaci, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává.
Uvedené závěry se v poměrech projednávané věci projeví následovně. Jestliže dovolatelka ve svém podání ze dne 22. března 2019 (viz č. l. 13 spisu) neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které měly soud prvního stupně vést k postupu podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. , má tato okolnost za následek zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku. Vyjádřeno jinak, o návrhu dovolatelky na postup podle zmíněného ustanovení bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně o zastavení řízení, a toto rozhodnutí jí bylo též doručeno, což ani sama nepopírá. Zvláštní usnesení soud vydává pouze v případě, že podmínky pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. shledá a řízení i přes nezaplacení soudního poplatku nezastaví, jak vyplývá z výslovného znění ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu z 15. února 2022, sp. zn. 26 Cdo 1010/2021 , vydané v jiné věci týchž účastnic). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a contrario). Namítla-li proto dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména jí tvrzené změny v majetkových poměrech) neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu