Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1623/2021

30 Cdo 1623/2021-376

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou,advokátkou se sídlem v Havířově-Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2020, č. j. -315 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. -329, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 3. 12. 2020, č. j. -315, zastavil řízení o dovolání žalobce ze dne 1. 3. 2020 (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. , podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a , podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle a zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

Otázka, zda řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, které bylo zahájeno v roce 2014, podléhá pozdější novele zákona o soudních poplatcích, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vzal za rozhodné, že v projednávané věci bylo řízení o dovolání zahájeno podáním dovolání dne 1. 3. 2020 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32Cdo4481/2018).

Skutečnost, že dovolací řízení po novele poplatkové povinnosti podléhá, byla opakovaně vyřešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. , či v usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. . Z totožného právního závěru pak vychází i usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I.ÚS675/19, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. , a ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. .

Ani při řešení otázky, zda byl soud oprávněn zastavit řízení o „druhé žádosti“ žalobce o osvobození od soudních poplatků se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán ( ). V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu a (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. ). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že bylo nesprávně rozhodnuto o jeho „druhé“ žádosti o osvobození od soudních poplatků, přehlíží, že řízení o této žádosti již bylo pravomocně a závazným způsobem ukončeno.

Navazující otázka žalobce, zda soudy postupovaly v souladu s , když třetí žádostí o osvobození od soudních poplatků za dovolání se vůbec nezabývaly, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. , uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. ).

Na další žalobcem vymezené otázce (zda nevyhověním žádosti o prodloužení lhůty pro odůvodnění návrhu na osvobození od soudního poplatku, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces), rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu