Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2834/2022

-128

USNESENÍ

4 VIP s.r.o.

České republice

– Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. -92, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení původně domáhala vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. . V průběhu řízení svůj žalobní požadavek navýšila o další částku 150 000 Kč, a to s poukazem na nepřiměřenou délku tohoto (nyní probíhajícího) odškodňovacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. -58, kterým tuto žalobu zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly žalované (výrok II). Délka posuzovaného řízení, kterou soud prvního stupně vztáhl k době od 18. 12. 2014 do 14. 5. 2019, totiž dle jeho závěru nebyla nepřiměřeně dlouhá.

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání žalobkyně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručená základní práva, v této části podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně zde totiž nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může, jak žalobkyně přiléhavě uvádí, přípustnost dovolání založit. Tato možnost ale nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, od níž se odvolací soud při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel současně vymezit, odchýlil, popř. uvede, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jde o otázku, která již byla judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolatel poukáže, vyřešena, nadále však má být posouzena jinak (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. , a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení , aniž by byly výše uvedené skutečnosti z dovolání zřejmé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Stejně tak nepostačuje ani pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě odkaz na (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.

Namístě je v této souvislosti poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k otázce poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, kterou žalobkyně taktéž zmínila v úvodu svého dovolání. Žalobkyně totiž ve vztahu k této otázce v dovolání nevymezila, které konkrétní právní posouzení považuje za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá (viz ), přičemž zde nadto uvedla tři různé a vzájemně se vylučující důvody přípustnosti podaného dovolání (odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, posouzení otázky jinak, než jak byla dovolacím soudem dosud vyřešena, jakož i to, že otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena). Nejen absence konkrétního dovolacího důvodu, ale i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež bylo provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, které se vzájemně vylučují, přitom požadavkům plynoucím z rovněž nevyhovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Otázka, zda požadavek na odškodnění nepřiměřené délky probíhajícího kompenzačního řízení, jenž byl vznesen přímo v tomto kompenzačním řízení, představuje samostatný nárok stojící vedle nároku na požadovanou kompenzaci za délku posuzovaného řízení, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla odvolacím soudem vyřešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. ). Odvolací soud se tedy svým závěrem, v souladu s nímž neexistence žalobcova nároku na požadované zadostiučinění vztahující se k posuzovanému řízení vylučuje jeho navýšení, jež by odráželo tvrzenou nepřiměřenou délku probíhajícího odškodňovacího řízení, od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolací soud současně neshledává žádný důvod, pro který by uvedená otázka měla být nadále řešena jinak.

Ani při řešení otázky postupu soudu v posuzovaném řízení, v jehož rámci došlo k vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud po zhodnocení plynulosti a koncentrovanosti tohoto postupu jakož i zjištění, že ke zrušení vydaného rozhodnutí zmíněným nálezem Ústavního soudu nedošlo z důvodu závažných vad tohoto rozhodnutí či řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatoval, že se soud na délce posuzovaného řízení svým postupem negativně nepodílel. Poukázat lze v této souvislosti především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu. Odvolací soud se současně neodchýlil ani od závěrů vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , podle kterých výsledek řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku sám o sobě nemá bez dalšího vliv na hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, když samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Státu však lze v rámci uvedeného kritéria přičítat k tíži, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu některé z uvedených vad. Závěr o tom, že by ke zrušení rozhodnutí vydaného v nyní posuzovaném řízení došlo z důvodu zmatečnosti postupu soudu, jak dovolatelka uvádí, či pro jiné nedostatky výše zmíněného charakteru, však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle

Rovněž otázka vlastního posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která též zohledňuje závěry formulované v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50) a jež je představována např. rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. , nebo usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , plyne, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Ani od této judikatury se přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, pokud závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení poměřoval právě všemi kritérii, které zmíněné ustanovení upravuje.

Přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu konečně nemůže založit ani otázka přiměřenosti délky tohoto (nyní vedeného) kompenzačního řízení. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně vztahujícímu se k tomuto řízení nevyhověl, a to konkrétně důvod vycházející z neexistence jejího nároku na odškodnění tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení (viz výše), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle zmíněného procesního ustanovení, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu