Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1464/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Darjy Lienerové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. -283, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání její matky v době, kdy již byla více než dva měsíce mrtvá a nemohla se tak dovolacího řízení účastnit. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle až 4 a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který po smrti stěžovatelčiny matky nerozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení a nejednal s ní jako s účastníkem dovolacího řízení. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení , zejména pokud jde o , 2 a 4, upravující procesní nástupnictví v občanském soudním řízení po zemřelém účastníkovi. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. -109 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Libuše Lienerová, dále též jen "matka stěžovatelky") a její manžel domáhali zaplacení částky 302 491 Kč s příslušenstvím každému z nich (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2019 č. j. -168 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi manželem žalobkyně a žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 č. j. -237 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Matka stěžovatelky podala dne 23. 7. 2020 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten nejprve usnesením č. j. -268 ze dne 27. 10. 2020 rozhodl o její námitce podjatosti tak, že soudci JUDr. František Ištvánek a Mgr. Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Ústavní stížnost podanou matkou stěžovatelky ve spojení s návrhem na zrušení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 30. 11. 2020

sp. zn.

odmítl. Poté co byl Ústavní soud informován, že matka stěžovatelky zemřela dne 28. 11. 2020, zdejší soud usnesením ze dne 15. 12. 2020

sp. zn.

předchozí usnesení v této věci zrušil a řízení o ústavní stížnosti zastavil. Následně, dne 10. 2. 2021 Nejvyšší soud dovolání matky stěžovatelky podle odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud již v minulosti judikoval, že předmětem dědění nejsou základní práva a svobody zaručené u, které mají charakter přirozených osobních práv, které smrtí oprávněného subjektu zanikají s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně stanoví, že přecházejí na další subjekty (srov. usnesení

sp. zn.

). V nyní posuzované věci jde o nárok majetkový, u kterého by jeho povaha nevylučovala pokračovaní v řízení s právními nástupci žalobkyně (dovolatelky), což ostatně dovodil i Nejvyšší soud v obdobné věci (usnesení č. j. -143), na kterou poukazuje též stěžovatelka.

Přestože z vyjádření právního zástupce stěžovatelky vyplývá, že dědické řízení nebylo v této věci dosud ukončeno, Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podstatnou se totiž v posuzované věci jeví skutečnost, že matka stěžovatelky v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání řádně vysvětlil, že důvody uplatněné matkou stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit.

K námitce stěžovatelky, která s odkazem na usnesení č. j. -143 tvrdí, že Nejvyšší soud se s problematikou procesního nástupnictví v dovolacím řízení již dříve uměl vypořádat, Ústavní soud připomíná, že není povolán ke sjednocování judikatury Nejvyššího soudu. V kontextu své judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y.

Ústavní konstatuje, že podle platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Totéž platí i v případě doplnění dovolání. I za situace, kdyby stěžovatelka vstoupila jako procesní nástupkyně své matky do řízení, musela by přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu ( ).

Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

nebo

). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě.

Předchozími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze se Ústavní soud nezabýval, neboť jejich zrušení stěžovatelka v petitu nenavrhla. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , jako zčásti návrh zjevně neopodstatněný a zčásti návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu