Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3720/2021

30 Cdo 3720/2021-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. -100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. -67, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 816,74 Kč (výrok I), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 134 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 20 933 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl ve vztahu k výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále též ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Namítá-li žalobce v dovolání, že odvolací soud přecenil kritérium složitosti věci, pokud základní částku snížil o 30 %, pak Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Kritérium složitosti řízení odvolací soud odpovídajícím způsobem rozlišil co do okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak co do těch, jež měly svůj původ v jednání samotných účastníků řízení nebo v povaze uplatněného nároku, kdy předmětem rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího byly i v rámci („instančního“) přezkumu též otázky procesní povahy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. ). Na složitosti řízení se dále podílel výslech většího množství svědků, výzva k doplnění žaloby, rozhodování o přerušení řízení, o částečném zpětvzetí žaloby apod. Je pak nerozhodné, přikročil-li soud prvního stupně k přerušení řízení do doby, než uplyne zákonná šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku, když i žalobcem akcentované „faktické vyčkání“ jejího uplynutí by nutně bylo spojeno s obligatorní potřebou nečinnosti soudu prvního stupně (srov. kupř. žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládají ani žalobcem zformulované otázky, zda „formální existence zcela běžných skutečností/úkonů v neexcesivní míře v rámci řízení a ničím nevybočujících z rámce projednávané věci může činit věc složitou“, resp. zda „je povinností soudu hodnotit skutečnosti, které mohou mít vliv na celkovou délku řízení z hlediska materiálního či zda pro konstatování o složitosti řízení stačí pouze formální existence takových skutečností“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na řešení takto obecně formulovaných problémů, jak je žalobce v dovolání nadnesl, tj. že by každé řízení, jež si vyžádá výslech svědků a provádění dokazování listinami, bylo bez dalšího třeba hodnotit jako a priori složité. Odvolací soud naopak zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vycházel z posouzení zcela konkrétních okolností posuzovaného řízení, které dle zahrnují též zhodnocení kritéria jeho složitosti [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. )]. Odvolací soud přitom na podkladě skutkového závěru, převzatého od soudu prvního stupně (srov. odst. 17 rozsudku soudu prvního stupně), který nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario), plně v intencích zmíněné judikatury zkonstatoval, že vedle dovolatelem akcentovaných výslechu svědků bylo třeba činit mnohé další procesní úkony (zejména učinit výzvu k odstranění vad žaloby, rozhodnout o návrhu na změnu žaloby, o částečném zastavení řízení, daný spor se rovněž odbýval na třech stupních soudní soustavy, atd.), což vše posuzováno ve vzájemném souhrnu objektivně vedlo k prodloužení délky daného řízení pro jeho vyšší procesní náročnost. Tyto skutečnosti proto nelze přičítat k tíži žalované. Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že právě zmiňované skutečnosti následně promítl do výše přiměřeného finančního zadostiučinění tomu odpovídajícím snížením jeho základní částky.

K námitce o neúčelnosti postupu soudu prvního stupně v rámci posuzovaného řízení, jímž byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby možno zdůraznit, že správnost postupu soudu a jeho rozhodnutí v posuzovaném řízení lze přezkoumávat v zásadě jen na základě řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích v rámci daného řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ), nikoliv v řízení kompenzačním.

Vedení řízení na více stupních soudní soustavy se sice podle judikatury Nejvyššího soudu podřazuje pod kritérium složitosti řízení [ ], vzhledem ke komplexnosti tohoto kritéria však není neobvyklou praxí, že se zapojení více soudních instancí posuzuje zvlášť. Takové členění daného kritéria ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu [viz např. bod IV. písm. a) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, případně i bod 23 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ]. Námitky dovolatele de facto směřují pouze proti výši zadostiučinění a spočívají v nesouhlasu s procentním snížením. Jelikož obě snížení (na základě zapojení více stupňů soudní soustavy a samotné složitosti věci) dohromady nedosahují 50 %, není vzhledem k takové námitce dovolání přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ). U kritéria složitosti věci pak bylo též Nejvyšším soudem opakovaně judikováno, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. ).

Námitka žalobce, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií (k čemuž ovšem v poměrech právě projednávané věci nedošlo).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto plyne, že se odvolací soud dovolatelem nyní zpochybňovanými kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení jejich vzájemného podílu. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , se tudíž odvolací soud nevzepřel. Pokud dospěl k závěru, že za situace, kdy postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý s výjimkou nečinnosti Nejvyššího soudu v rámci dvou dovolacích řízení, a z toho důvodu základní částku zvýšil ve prospěch žalobce o 10 %, pak ani toto jeho posouzení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. ). Možno též dodat, že v případě kasace prvního rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím se pojmově nemohla uplatnit pořádková šestiměsíční lhůta podle v tehdy účinném znění, která mířila výlučně jen na případy odmítnutí dovolání, v případě druhého dovolacího řízení bylo nedodržení uvedené lhůty odvolacím soudem zohledněno.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž neocitá v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , neboť součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle nepodléhají dovolacímu přezkumu, není při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu druhého stupně učiněné v posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ). Výsledek řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku nemá sám o sobě bez dalšího vliv na hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Negativní odpověď na žalobcem předestřenou otázku, konkrétně zda je dovolací soud oprávněn sám zjišťovat důvod, pro nějž došlo ke kasaci rozhodnutí soudu nižšího stupně v rámci posuzovaného řízení, je pak obsažena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , v němž bylo vyloženo, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Státu však k tíži v rámci uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. byl-li postup orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, v rozporu s procesními předpisy. Pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Argumentace dovolatele pak nemá potenciál vést ke změně judikatury Nejvyššího soudu a takto předestřenou a dovolacím soudem již zodpovězenou otázku vyřešit jinak.

Navíc dovoláním předestíraná skutečnost, že Nejvyšším soudem zrušené rozhodnutí odvolacího soudu bylo „zmatečné“, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nikterak neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné, nebylo třeba se proto zabývat ani podrobnější argumentací dovolatele vztaženou právě a jen k výroku o nákladech řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 2. 2022

JUDr. David Vláčil předseda senátu