Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2026/2022

-821

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská č. 1686/13, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR,příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o 4 750 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022, č. j. -778, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. -778, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K pojmu diskriminace a k otázce porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod č. 116/2015 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. , a k související otázce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v řízení, ve kterém se zaměstnanec domáhá po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu vzniklou diskriminací, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci. Zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. ).

K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí a náležitě odůvodnil, proč neprovedl některé důkazy navržené žalobkyní (srov. zejm. body 29 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud neshledal ani dovolatelkou namítaný „extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, resp. mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, učiněnými odvolacím i nalézacím soudem“. Soudy se skutkovým stavem řádně zabývaly a stručně a jasně vysvětlily, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, mají za prokázané a které nikoliv (srov. zejm. body 61–71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 28, 29 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Uvádí-li dovolatelka, že přípustnost dovolání zakládá dosud neřešená právní otázka, „zda k diskriminaci odměňováním dochází i v případě, že zaměstnanci nejsou pravidelně vypláceny pololetní odměny, které tak mají faktickou povahu 13. a 14. platu“, pak přehlíží, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost nepodléhá přezkumu dovolacího soudu) pololetní odměny přestal žalovaný žalobkyni poskytovat v důsledku nedostatků v její práci, a nikoli v důsledku její diskriminace. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že jiný názor žalobkyně na řešení konkrétních problémů vznikajících při výkonu její práce pro zaměstnavatele (žalovaného) nelze podřadit pod pojem „světový názor“ ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, je v souladu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím rozsudku v této věci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. . Jiný názor žalobkyně na řešení konkrétních pracovních problémů u zaměstnavatele či upozornění na nedostatky nelze nepochybně považovat ani za projev jejího „jiného smýšlení“ ve smyslu d.

Na dovolatelkou předestřených otázkách, „zda náhradu nemajetkové újmy lze požadovat při více diskriminačních skutcích ze strany zaměstnavatele jako celek v jedné částce, či ji je nutno rozdělit na dílčí částky podle jednotlivých skutků“ a „jaká jsou kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť náhrada nemajetkové újmy nebyla soudy žalobkyni přiznána, a o její výši proto nebylo rozhodováno. Námitka dovolatelky spojená s těmito otázkami proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce, zda je „povinnost zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci v upravena s ohledem na provázanost s ustanoveními antidiskriminačního zákona“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky založeno [žaloba byla co do 4 698 710 Kč zamítnuta proto, že nebylo prokázáno nerovné zacházení (s výjimkou nesprávného zařazení do platové třídy, kde byla žalobkyni přiznána náhrada vzniklé škody) ani diskriminace žalobkyně]. Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , v němž jsou řešeny otázky hmotného práva, jakou právní úpravou se řídí právní prostředky ochrany proti nerovnému zacházení se zaměstnanci a jaké jsou rozhodné okolnosti při posuzování přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích, se napadený rozsudek odvolacího soudu nijak neodchyluje.

Namítá-li dovolatelka, že napadený rozsudek „je nepřezkoumatelný, poněvadž odvolací soud se nevypořádal s řadou v odvolání uvedených námitek a tvrzení, zejména pak ve vazbě na judikaturu Soudního dvora EU o diskriminaci odměňováním“, pak přehlíží, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu byl již dříve přijat (a i nadále je přijímán) právní názor, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. Z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu