Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3166/2019

21 Cdo 3166/2019-259

USNESENÍ

H. P.

České republice – Úřadu práce České republiky

se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, o 100 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2018 č. j. -176, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018 č. j. -176 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K pojmu diskriminace a k otázce porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. , uveřejněném pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. , uveřejněném pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. , a k související otázce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v řízení, ve kterém se zaměstnanec domáhá po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu vzniklou diskriminací, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. , uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak.

K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. , uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. , uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. ).

V posuzované věci odvolací soud správně dovodil, že skutečnost, že s žalobkyní jako uchazečkou o zaměstnání bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, nevyplývá z tvrzení žalobkyně o nedostatcích výběrového řízení spočívajících v „nepřezkoumatelnosti bodového ohodnocení a výběrových kritérií“ ani z jejího poukazu na „nesprávnost a nedokonalost příslušných ustanovení zákona o státní službě a metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 6/2015, případně jednacího řádu výběrové komise“. V návaznosti na to potom náležitě vysvětlil, že provádění důkazů navržených žalobkyní k prokázání těchto okolností by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (vznáší-li výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, zejména namítá-li, že „že celé předmětné výběrové řízení bylo ˈzinscenovanéˈ a záměrně neprůkazné (…) právě proto, aby mohl být výběr proveden na základě diskriminačního kritéria věku“, že „jí byly přiděleny nějaké nahodilé body a její ˈúspěšnostˈ byla posuzována na základě vymyšlených záměrně nepřezkoumatelných kritérií“, že „vybrané osoby představovaly pouze účelovou stafáž pro konečný výběr“ a že „diskriminační zacházení prokázala“).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu