Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 572/2011

U S N E S E N Í

J. J.,

Ing. P. F.,

zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní č. 21, o 200.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2010 č.j. -215, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2010 č.j. -215, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5.11.2008 č.j. -199 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 200.000,- Kč), není přípustné podle ustanovení (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč. Za právní důvod vzniku tohoto nároku považovala žalobkyně nežádoucí jednání sexuální povahy na pracovišti, které „bylo nevítané, nevhodné a urážlivé, ponižující lidskou důstojnost žalobkyně“. Tohoto sexuálního obtěžování se měl žalovaný vůči žalobkyni (jako své zaměstnankyni, která u něj pracovala jako prodavačka v obchodě s nápoji) přes její odpor opakovaně dopouštět v průběhu období od prosince 2000 až do dne 2.2.2001, kdy měl vůči ní použít dokonce fyzického násilí; podle výpovědi žalobkyně před Policií ČR dne 8.2.2001 do protokolu o podání vysvětlení ji žalovaný násilím „zatáhl od prodejního pultu do chodbičky“, „praštil s ní na zem“, ta se přitom „silně uhodila do zad a do hlavy“, a protože „zůstala bezvládně ležet“, žalovaný „se zalekl a všeho nechal“, „prudce ji zvedl za ruku a strčil z chodby (zpět) do prodejny“ a „víc se o ni nestaral“.

Vzhledem k tomu, že k převážné části závadného jednání žalovaného mělo dojít v lednu a únoru 2001, je třeba opodstatněnost uplatněného nároku žalobkyně i v současné době posuzovat podle , , ve znění účinném do 30.5.2001, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění , a , , ve znění pozdějších předpisů (srov. , ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti. Za ponižování lidské důstojnosti se považuje i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.

Pokud byla takovým nežádoucím chováním sexuální povahy ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující zjednání nápravy již tím, že bylo upuštěno od tohoto porušování, byly odstraněny následky tohoto porušování a zaměstnanci bylo dáno přiměřené zadostiučinění (srov. § 7 odst. 4 zák. práce), má zaměstnanec podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jejíž výše závisí na uvážení soudu (§ 7 odst. 6 zák. práce).

Žalobkyně v dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení právní otázky, který z účastníků a v jakém rozsahu má v daném případě s přihlédnutím k ustanovení procesní povinnosti tvrdit a prokázat (a z nich vyplývající břemena tvrzení a důkazní) skutečnosti, v nichž lze spatřovat nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti (sexuální obtěžování) ve smyslu ustanovení zák. práce. Žalobkyně přitom poukazuje na konstrukci dokazování tvrzené diskriminace, za niž se považuje i sexuální obtěžování (od 1.3.2004 výslovně uvedeno v zák. práce), zakotvenou s účinností od 1.1.2001 v ustanovení , která představuje výjimku z obecného pojetí důkazní povinnosti a důkazního břemene v našem právním řádu ( a 3 ) a je odrazem závazku České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č. 97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví.

V této souvislosti dovolací soud zaujal již v minulosti stanovisko, že, domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. , uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010).

Z uvedeného právního názoru, na kterém dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně, vyplývá, že ustanovení (ve znění účinném do 31.8.2009), podle kterého skutečnosti tvrzené o tom, že účastník (zaměstnanec) byl diskriminován z důvodů tam uvedených, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci, tedy – jak se dovolatelka mylně domnívá – že zaměstnanci stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému (diskriminačnímu) jednání zaměstnavatele a že „na žalovaném (zaměstnavateli) je prokázat, že k inkriminovanému jednání nedošlo“. Zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu sp.zn. ze dne 26.4.2006, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2006).

V projednávané věci odvolací soud z uvedených zásad - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel. V souladu se zákonem a ustálenou judikaturou proto po žalobkyni důvodně požadoval nejen to, aby tvrdila, ale i prokázala, že jako zaměstnankyně žalovaného byla na pracovišti skutečně vystavena jí tvrzenému nežádoucímu chování sexuální povahy ze strany žalovaného, které – kdyby bylo ze strany žalobkyně prokázáno – by bezpochyby bylo ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce jednáním nevítaným, nevhodným a urážlivým a které by též mohlo být ze strany žalobkyně oprávněně vnímáno jako podmínka pro to, aby „si udržela práci“. Závěr, jaký odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v tomto směru učinil (že v řízení „nebylo prokázáno“, že se žalovaný dopustil tvrzeného závadného jednání vůči žalobkyni), představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. ).

Jestliže žalobkyně v dovolání zpochybňuje správnost tohoto skutkového závěru odvolacího soudu, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení Podstatou námitek dovolatelky v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) hodnotil provedené důkazy, jestliže namítá, že v soudním řízení zpracovaný znalecký posudek o duševním stavu žalobkyně ze dne 12.2.2005 vypracovaný MUDr. Františkem Čihákem ve spolupráci s konzultantem z oboru klinická psychologie PhDr. Jaroslavem Veselým „nic takového (že nedošlo k závadnému jednání žalovaného vůči žalobkyni) ve skutečnosti neprokazuje“, že „skutečnost, že následně žalobkyně onemocněla, nemá žádný vliv na věrohodnost jejích tvrzení a sám soudem slyšený znalec připustil, že přes její onemocnění se skutečně vše mohlo odehrát tak, jak žalobkyně tvrdí“, že „zejména nadepsaná vadí – nevadí, kterou má soud k dispozici, nepřímo potvrzuje, že se žalovaný sexuálního obtěžování dopouštěl, a sama o sobě je počinem, který by bylo možné klasifikovat jako chování nežádoucí povahy“, a že „skutečnost, že se vše odehrálo tak, jak žalobkyně tvrdí, nepřímo potvrzují i svědci, kteří vypovídali o rozhovorech se žalobkyní z doby bezprostředně následující poté, kdy se vše mělo odehrát“ a kdy podle názoru žalobkyně „se její onemocnění ještě nijak neprojevovalo, a je tedy sporné, zda vůbec, byť i jen v latentní podobě, existovalo“. Z hlediska těchto námitek, které nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , však nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. , část věty za středníkem, ).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2012

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu