Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1081/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Ludmily Kohutové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti výrokům IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022 č. j. -778 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021 č. j. -709, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozsudků, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti výše citovaných nákladových výroků.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném, aby upustil od porušování zákazu diskriminace jednáním popsaným v žalobě, a dále se po něm domáhala, aby jí zaplatil částku ve výši 4 750 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že se jako zaměstnankyně žalovaného na pracovišti v období let 2012-2013 zaprvé stala terčem nedůvodných výtek z jeho strany, zadruhé, že jí vedlejší účastník kladl překážky v plnění pracovních povinností vydáváním protichůdných či protiprávních pokynů, vyžadováním nestandardních zpráv, stěžovatelce byl přidělen pomalý počítač nevhodný pro práci, kterou vykonávala, za třetí, že jí vedlejší účastník bránil v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů. Dále za čtvrté měl vedlejší účastník stěžovatelku hůře odměňovat oproti jiným srovnatelným zaměstnancům a dne 2. 11. 2012 jí měl neoprávněně doručit vytýkací dopis a odebrat osobní příplatek, čímž se plat stěžovatelky snížil z částky 23 640 Kč na částku 20 640 Kč. Požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění stěžovatelka rozdělila tak, že za nerovné zacházení z uvedených důvodů zaprvé požadovala částku 1 556 667 Kč, zadruhé částku 783 333 Kč, zatřetí částku 783 333 Kč a začtvrté částku 1 626 667 Kč.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. -263 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. -378 rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od jednání v rozsudku specifikovaném znění zamítl a zčásti jej v zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 4 750 000 Kč potvrdil.

4. Oba uvedené rozsudky byly následně k dovolání stěžovatelky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. -437 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí - na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty - do platové třídy nebo platového stupně v souladu s výše uvedenými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či platového stupně.

5. V dalším řízení obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 č. j. -545 žalobu opět zamítl. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. -595 výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil.

6. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. -660 dovolání v části, v níž stěžovatelka napadala rozsudek městského soudu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od stěžovatelkou popsaného rozdílného zacházení, odmítl pro nepřípustnost. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadený rozsudek městského soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 4 750 000 Kč, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Následně rozhodoval obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. -709, ve kterém ve výroku I. nepřipustil návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021. Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 51 290 Kč. Ve výroku III. zamítl žalobu co do částky 4 698 710 Kč. Výrokem IV. pak uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v obou kasačních rozsudcích ze dne 28. 11. 2018 a ze dne 27. 1. 2021 se obvodní soud v tomto rozsudku zabýval tvrzením o nerovném zacházení spočívajícím začtvrté v nerovném odměňování, konkrétně se zaměřil na to, zda byla stěžovatelka řádně zařazena do platové třídy, a zda s ní bylo v tomto smyslu zacházeno stejně jako se srovnatelnými zaměstnanci, a dospěl k závěru, že popis pracovní činnosti stěžovatelky odpovídá 12. platové třídě, vedlejší účastník měl tedy stěžovatelku zařadit do této platové třídy, nikoli do třídy 11. S ohledem na uvedené, obvodní soud přiznal stěžovatelce náhradu škody ve výši 51 290 Kč, představující rozdíl mezi platem, který měl být stěžovatelce vedlejším účastníkem vyplácen podle a prováděcích právních předpisů, a platem, který jí byl vyplacen ve skutečnosti. Ve zbývající části (4 698 710 Kč) shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. Návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021 obvodní soud nepřipustil dle , neboť jde o nárok, o kterém již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto, a brání tomu tak překážka rei iudicatae.

8. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby na základě podání stěžovatelky ze dne 7. 10. 2021 (výrok I.), odvolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku obvodního soudu odmítl (výrok II.) a výrokem III. rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil. Vzhledem k tomu, že závěrům obvodního soudu a městského soudu vyjádřeným v souvislosti s výše uvedenými třemi nároky Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 28. 11. 2018, resp. ze dne 27. 1. 2021 nic nevytkl, městský soud na tyto závěry odkázal. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem obvodního soudu, který vyhověl žalobě co do částky 51 290 Kč, jakož i s jeho závěrem ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4 698 710 Kč, neboť ho shledal správným, když navíc tento vychází ze závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem.

9. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. -821, výrokům III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022 č. j. -778 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021 č. j. -709 podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. 4. 2023

sp. zn.

odmítl.

10. Stěžovatelka touto ústavní stížností brojí proti výše citovaným nákladovým výrokům, neboť obecné soudy rozhodly podle § 142 odst. 1 o její povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 132 830 Kč.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neposuzovaly náhradu nákladů řízení v širších souvislostech, ale pouze prostým poměřováním úspěchu a neúspěchu v řízení jako celku, přičemž neuvážily zejména úspěch stěžovatelky při obhajobě samotného právního základu sporu. Dle stěžovatelky bylo povinností soudu při náhradě nákladů v tomto řízení uvážit podmínky použití podle In margine pak stěžovatelka zmiňuje, že žalovaná je státní organizací, a je tedy otázkou, zda zastoupení advokátem jsou účelně vynaložené náklady. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud měl přinejmenším zvažovat aplikaci ustanovení nebo alespoň vysvětlit, proč toto ustanovení neaplikoval.

12. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

13. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.

14. Při rozhodování o nákladech občanského soudního řízení platí dvě základní pravidla: 1. pravidlo úspěchu ve věci ( a 2 ) a 2. pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení ( ). Na obě uvedená pravidla se pak může uplatnit moderační oprávnění soudu upravené v , který soudu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat - tento postup by však měl být výjimečný [viz např. nález dne 17. 5. 2001

sp. zn.

(N 75/22 SbNU 145)]. Zvláštní pravidlo je naproti tomu obsaženo v , které stanovuje, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu" (viz též nález

sp. zn.

). Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že poměřovat úspěch a neúspěch v řízení nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nálezy ze dne 6. 2. 2017

sp. zn.

(N 22/84 SbNU 283), bod 18, nebo ze dne 14. 8. 2019

sp. zn.

, bod 16]. V případě, že soud bez náležitého odůvodnění nepoužije , ačkoliv ten na věc dopadá (resp. může dopadat), nebo dopustí-li se soud svévole při jeho výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), poruší svým rozhodnutím právo na soudní ochranu podle y (viz nález

sp. zn.

).

15. Stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 4 750 000 Kč, sestávající ze čtyř nároků (viz bod 2.). Obecné soudy přisvědčily stěžovatelce pouze v části čtvrtého nároku, a to v tom, že žalovaná porušila zásadu rovného zacházení ve smyslu , když nedostála kritériím, podle kterých je zařazení zaměstnance do platové třídy dáno příslušným nařízením vlády a jemu odpovídající nejnáročnější činnosti, kterou zaměstnanec koná nebo ji řídí. Z tohoto důvodu jí obecné soudy přiznaly částku ve výši 51 290 Kč, představující rozdíl mezi platem, který měl být stěžovatelce žalovanou vyplácen podle a prováděcích právních předpisů, a platem, který jí byl vyplacen ve skutečnosti, z celkově požadované částky 1 626 667 Kč. Tato částka představuje reálnou materiální škodu stěžovatelky, jejíž výše nezávisí na úvaze soudu.

16. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy nezohlednily celý průběh řízení, především její dvojí úspěch u dovolacího soudu, nebere stěžovatelka v potaz celkový výsledek daného sporu a to, že žalované nároky o odškodnění imateriální újmy nebyly soudy uznány v důsledku prokázání nedostatků ve stěžovatelčině práci, a nikoli v důsledku její diskriminace ze strany žalovaného (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023

sp. zn.

). Obecné soudy uznaly právní nárok stěžovatelky pouze v minoritní části čtvrtého nároku, a to v nezařazení stěžovatelky do správné platové třídy, přičemž přiznaná částka je kompenzací za škodu materiální. Žalovaný měl v řízení úspěch 98,92%.

17. Stěžovatelkou užitý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021

sp. zn.

není v daném případě příhodný, neboť v daném případě uznal soud základ nároku stěžovatele na vyrovnání tzv. obchodního znehodnocení vozidla, přiznal ho však v nižší částce, než stěžovatel požadoval na základě znaleckého posudku. V nyní posuzovaném případě soudy uznaly pouze minoritní část základu nároku stěžovatelky, přičemž jí přiznaly kompenzaci materiální škody v plné výši.

18. Ústavní soud je toho názoru, že v dané věci nebyl dán obecným soudům prostor k uvážení náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3., přičemž soudy přezkoumatelným způsobem vysvětlily své závěry pro užití § 142 odst. 2. a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.

19. Pakliže je stěžovatelka nespokojena s tím, že obecné soudy nevyužily moderační právo podle , pak k tomu Ústavní soud stručně uvádí, že využití moderačního práva je možností, nikoli povinností obecného soudu. Namítané zastoupení žalované, jako státní organizace, advokátem, obecné soudy řešily, přičemž z důvodu stručnosti lze odkázat na bod 34. rozsudku městského soudu.

20. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . V této procesní situaci návrh podle na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo vzhledem k situaci, kdy ústavní stížnost odmítl, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu