Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 615/2022

23 Cdo 615/2022-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně KERMATEK TRADE ENERGY, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Kurzova 2222/16, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 03179290, zastoupené Mgr. Martinem Voldřichem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému P. M., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY,zastoupenému JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, o zaplacení částky 760 000 Kčs příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. -273, takto:

Stručné odůvodnění:( )

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 14. 6. 2021, č. j. -238, jímž Okresní soud v Rakovníku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 760 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Tento rozsudek výslovně v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, kterou vyřešil odvolací soud odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně kterou dosud dovolací soud neřešil)“.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “. Dovolání, které může být přípustné jen podle , přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí kumulative na dvou závěrech.

Především posoudil jako neurčité a tudíž zdánlivé ve smyslu , (dále jen „o. z.“), jednostranné započtecí právní jednání žalovaného učiněné jeho dopisem ze dne 13. 10. 2020 (první závěr). Argumentoval, že žalovaný započetl proti uplatněnému nároku žalobkyně soubor vícero svých pohledávek (na doplatek části sjednané ceny díla, na úhradu za provedené vícepráce a na vydání sjednaného zádržného) z předchozích smluvních vztahů ve výši, jež v celkové částce přesahovala pasivní pohledávku, aniž určil, které z aktivně započítávaných pohledávek mají v důsledku tohoto zápočtu zaniknout, popř. zčásti zaniknout, a které nikoli. Uzavřel, že již s ohledem na neurčitost zápočtu k němu nebylo možno v souladu s § a 554 o. z. přihlížet.

Podpůrně („pouze pro úplnost“) odvolací soud dodal, že se s ohledem na množství aktivně započítávaných pohledávek a s tím související zjevnou skutkovou složitost a rozsáhlost případného dokazování rozhodných skutkových zjištění shoduje se soudem prvního stupně v posouzení těchto pohledávek jako nezpůsobilých k započtení dle § 1987 odst. 2 o. z. pro jejich nejistotu a neurčitost (druhý závěr).

Dovolatel zpochybňuje oba tyto závěry, jsa přesvědčen, že odvolací soud se jejich přijetím odchýlil od jím označené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k závěru o přípustnosti dovolání však jeho argumentace nevede.

Co se týče prvního závěru, argument, že dílčí nároky ze smlouvy o dílo na stavbu domu v XY měly původ v jediné smlouvě o dílo a ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozhodnutích sp. zn. či je bylo možné považovat za pohledávku jedinou, neobstojí již proto, že i kdyby šlo o pohledávku jedinou, nešlo by o jedinou pohledávku uplatněnou k započtení. Zcela zjevně totiž neobstojí názor, že i druhá pohledávka vycházela z téhož právního základu, jímž byla rámcová smlouva o dílo, a ve smyslu rozhodnutí sp. zn. by tak bylo možno i tuto „dílčí“ pohledávku považovat za součást jediné pohledávky žalovaného vůči žalobkyni. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Právní skutečností, z níž vzniká závazkový vztah jako právní vztah obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek, je teprve realizační smlouva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , a předchozí judikaturu v něm citovanou).

Nehledě na to odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách), je nepřípadný. Názor tam prezentovaný, že na právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nelze pohlížet jako na dvě odlišné pohledávky, ale jako na celek a tedy na jednu pohledávku, se vztahuje právě jen ke specifickému procesnímu nároku a na hmotněprávní pohledávky z obchodního styku je nepřenosný.

Neobstojí ani tvrzení, že „lze s ohledem na přehlednost takového vymezení minimálně systematickým výkladem dospět k závěru, že vůči pasivní pohledávce žalobkyně byla postavena nejprve pohledávka žalovaného ze smlouvy o dílo na akci „XY“ v Praze, a to ve stejné výši 760 000 Kč“, provázené odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. , podle něhož „závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle žalobce a pozdějšího úpadce vtělená co do vzájemného započtení jejich pohledávek do článku 2 kupní smlouvy je tedy projevena určitě, je-li výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat“.

Odvolací soud se od citovaných judikatorních závěrů neodchýlil, dovodil-li, že neurčitost provedeného zápočtu není odstranitelná ani výkladem dotčeného projevu vůle žalovaného, neboť nezbytná jasná a přesná specifikace zanikajících pohledávek, případně jejich zanikajících částí, ze souboru uplatněných aktivně započítávaných pohledávek jednoduše v daném zápočtu provedena nebyla. Dovolatel neupřesňuje, jaký systematický výklad má konkrétně na mysli. Má-li jít snad o to, že v posuzovaném právním jednání byla jako v pořadí první označena pohledávka ze smlouvy o dílo na akci „XY“ a lze tudíž systematickým výkladem dovodit, že měla být započtena jako první a tedy celá zaniknout a zůstatek v započtecím jednání uvedený tak připadá na druhou z pohledávek, pak kdyby bylo takové pojetí „systematického výkladu“ akceptovatelné, nebyla by tu dlouhodobá a početná judikatura vyžadující, aby tam, kde součet aktivně započítávaných pohledávek převyšuje pasivně započítávanou pohledávku, kompenzační projev obsahoval prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení a tedy započtením zanikne (srovnej např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. , a předchozí judikaturu v něm označenou). Přeci tam, kde se započítává více aktivních pohledávek, je z povahy věci vždy jedna uvedená jako první, další jako druhá a tak dále.

Co se týče druhého právního závěru, soudy nižších stupňů oproti argumentaci dovolatele zdaleka nezaložily posouzení aktivních pohledávek jako nejistých a neurčitých jen na tom, že jejich existenci popírá žalobce.

Soud prvního stupně, s jehož úvahami se odvolací soud ztotožnil a ještě je doplnil, v bodě 57 svého rozhodnutí uzavřel, že tyto pohledávky jsou ilikvidní, a v bodech 53 až 56 velmi podrobně a přesvědčivě ve vztahu k jednotlivým pohledávkám tento závěr odůvodnil. Učinil tak způsobem, který odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, zejména závěrům rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněnému pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Lze k tomu dodat, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 48/2006“). K závěru o nepřípustnosti dovolání by tedy postačilo, kdyby se dovolateli nezdařilo zpochybnit i jen jeden z uvedených závěrů.

V poslední řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně neposoudil obsah jeho podání (odpor) v této věci za procesní obranu podle a nerozhodl tak o celém předmětu řízení“. Jak doslova uvádí, „v tomto případě dovolací soud prozatím ve svých rozhodnutích o takové konkrétní otázce (zda lze obranu žalovaného posuzovat podle ) dosud nerozhodoval, resp. explicitně ji neřešil“.

Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. ). Otázka posouzení obsahu konkrétního procesního podání proto právní otázkou dosud judikatorně neřešenou být nemůže.

Vedle toho však dovolatel otevírá otázku, která zobecňovací potenciál má, totiž otázku, „zda lze odpor žalovaného ve věci samé, odkazující na provedení zápočtu, obsahově považovat za procesní obranu ve smyslu “.

Co dovolatel prostřednictví takto předložené otázky sleduje, vyplývá z jeho související argumentace. Dovolatel totiž namítá, že odvolací soud jej měl vyzvat k doplnění jeho procesní obrany tak, „aby dostála (nesprávným a formalistickým) požadavkům odvolacího soudu“, a že „takovýto spravedlivý, potažmo věcný přístup k dané problematice (k obdobným právním situacím) naopak zaujal dovolací soud ve svých věcech sp. zn. , ale zejména sp. zn. , Cdo 3799/2007 či “. Názoru odvolacího soudu o neurčitosti kompenzačního právního jednání vytýká překvapivost. Podle obsahu tak dovolatel zřejmě prosazuje názor, že odvolací soud jej měl poučit o tom, že jeho započtecí právní jednání, na němž zakládá svou procesní obranu, je neurčité a z jakého důvodu, a měl jej vyzvat k nápravě (dát mu k ní příležitost).

Oproti názoru dovolatele jde o otázku, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zodpověděl. Vysvětlil např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. , že kompenzační projev může nositel vzájemné pohledávky (žalovaný) učinit před zahájením řízení nebo až po podání žaloby, tedy v době, kdy probíhá občanské soudní řízení. V průběhu řízení lze právní úkon směřující k započtení provést přímo vůči žalobci nebo podáním, ústně při jednání či jiném soudním roku vůči soudu s tím, že jeho účinnost nastane, jakmile se žalobce o něm v řízení dozví ( ). Započtení své pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou, které bylo učiněno mimo řízení, se však žalovaný musí v jeho průběhu dovolat. Ustanovení představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže specifikovaných hmotným právem.

Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí ve skutečnosti ani nezávisí. Též kompenzační projev učiněný způsobem předjímaným v je svou podstatou hmotněprávním úkonem, jinak by nemohl přivodit následky ve světě hmotného práva (tj. zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. , a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , na něž dovolatel odkazuje, nelze nalézt závěr, z něhož by vyplývala povinnost soudu poučit účastníka řízení o náležitostech kompenzačního projevu vůle učiněného způsobem upraveným v , případně o tom, že takový jeho projev vůle požadované náležitosti nesplňuje.

Poučení o tom, že hmotněprávní úkon účastníka postrádá náležitosti, je poučením o hmotném právu. Ústavní soud i Nejvyšší soud vycházejí ve své rozhodovací praxi důsledně z názoru, že poučení o hmotném právu je v rozporu s , podle něhož soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a neslučuje se s principem rovnosti účastníků řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996 sp. zn. , uveřejněný pod č. 2/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51/2004 tamtéž, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. , uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. ).

Námitkou překvapivosti dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, nezahrnující otázku procesního práva (nevymezuje k ní ostatně vůbec předpoklad přípustnosti dovolání). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , obě dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). Jestliže tedy odvolací soud zvažoval možnost posoudit - oproti soudu prvního stupně – započtecí právní jednání žalovaného jako neurčité, měl ve světle citované judikatury s touto možností strany seznámit, aby jim dal příležitost k této otázce skutkově a právně argumentovat. V poměrech zde souzené věci však nevyplývá ze spisu ani z odvolání žalovaného nic takového, z čeho by se dalo usoudit, že případná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Námitka překvapivosti se ostatně týká jen prvního ze dvou právních názorů, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu; druhý závěr, jenž postačí sám o sobě pro posouzení, že započtení nevyvolalo zamýšlené právní účinky, je jí nedotčen (k důsledkům srovnej shora citované závěry R 48/2006).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 10. 2022

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu