Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1593/2023

-206

USNESENÍ

KNOWLIMITS Group a.s.

J. K.

, zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem Staroměstské nám. 608/10, 110 00 Praha 1, o zaplacení 1 484 194 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. -189, takto:

I. Dovolání žalovaného

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. -189, výrokem I změnil zamítavý výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2022, č. j. -152 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 798 830,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení spolu se žalovanou Broncast s.r.o., jíž byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. -64 s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich; výrokem II a III rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.

Odvolací soud nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení v dané věci, kdy uvedl, že žaloba původně směřovala proti Broncast s.r.o., jakožto 1. žalované, a nynějšímu žalovanému, jakožto 2. žalovanému a o uplatněném nároku bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 částečným rozsudkem pro zmeškání ze dne 10. 2. 2021, č. j. -64, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2021, a jímž bylo původně 1. žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 1 484 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8, 05% ročně z částky 798 830,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že mezi Broncast s.r.o. a společností FUNKY Media s.r.o. byla uzavřena Smlouva o zabezpečení realizace reklamních kampaní, na základě které tato společnost zabezpečila pro Broncast s.r.o. reklamní kampaň v rozsahu ujednaném touto smlouvou. Z tohoto právního vztahu zůstala neuhrazená částka ve výši 1 484 194 Kč. Podle písemného uznání dluhu a ručitelského prohlášení ze dne 15. 12. 2017 se Broncast s.r.o. zavázala uhradit FUNKY Media s.r.o. dluh v konkrétních měsíčních splátkách a žalovaný k tomuto uznání dluhu připojil své ručitelské prohlášení, kterým se zavázal plnit na uvedený dluh v případě, že tak neučiní Broncast s.r.o. Dne 7. 12. 2018 byla předmětná pohledávka postoupena písemnou smlouvou ze společnosti FUNKY Media s.r.o. na žalobkyni. Oznámení o postoupení bylo doručeno společnosti Broncast s.r.o. a žalovanému a žalobkyně vyzvala Broncast s.r.o. a žalovaného k úhradě dlužné částky, což žádný z nich neučinil. Společnost Broncast s.r.o. na výzvu reagovala vyjádřením, v němž uvedla, že za služby, které jí byly poskytnuty, zaplatila, a jestliže některé faktury nezaplatila, pak proto, že jí fakturované služby nebyly poskytnuty. Žalovaný pak uvedl, že k zaplacení nedošlo, ale k zániku pohledávky došlo zápočtem ze dne 28. 8. 2019. Zy označené ,,Zápočet vzájemných pohledávek“ ze dne 28. 8. 2019 bylo soudy zjištěno, že Broncast s.r.o. započetla na pohledávku žalobkyně své pohledávky vyplývající z faktur FV 20170007 ve výši 728 015, 85 Kč a FV 20170017 ve výši 1 300 017,50 Kč za mediální bonus. O existenci těchto pohledávek nebyl mezi stranami spor, bylo pouze sporné, kdo provedl zápočet jako první. Žalobkyně zpochybňovala započtení provedené společností Broncast s.r.o., neboť ze strany její předchůdkyně společnosti FUNKY Media s.r.o. byl proveden zápočet proti pohledávkám Broncastu již dříve, v r. 2017, tudíž zápočet Broncastu nemohl být proveden, jelikož započítávané pohledávky Broncastu v době tohoto zápočtu již neexistovaly. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který po posouzení obou tvrzených zápočtů učinil závěr, že žalobkyně na rozdíl od společnosti Broncast s.r.o. neprovedla zápočet řádně, a že zápočtem ze dne 28. 8. 2019 došlo k zániku žalované pohledávky jak vůči Broncast s.r.o., tak vůči žalovanému.

Odvolací soud po zopakování rozhodujících listinných důkazů a posouzení, zda kompenzační projev učiněný společností Broncast s.r.o. dne 28. 8. 2019 mohl vést podle , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), k zániku žalobou uplatněné pohledávky, dospěl s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. a ) k závěru, že pokud kompenzační projev ze dne 28. 8. 2019 neobsahuje prohlášení, ve kterém by bylo srozumitelně a určitě určeno, které započítávané pohledávky v celkovém součtu převyšující pasivně započítávanou pohledávku (aktivně započítávané pohledávky v celkové výši 2 028 033 Kč) se uplatňují k započtení (proti pohledávce ve výši 1 484 194 Kč), jedná se o právní jednání zdánlivé ( o. z.), k němuž nelze přihlížet ( o. z.).

Odvolací soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. ) uvedl, že pokud žalovaný učinil kompenzační projev proti žalobou uplatněné pohledávce v rámci podání ze dne 20. 7. 2021 v postavení ručitele, je nutno konstatovat, že ručitel nemůže započíst vůči věřiteli pohledávku, kterou má za tímto věřitelem dlužník, jelikož ručitel nemůže bez zákonné úpravy či dohody stran zasahovat do dlužníkovy autonomie vůle a disponovat jeho pohledávkou; ručiteli pro možnost započtení pohledávky dlužníka za věřitelem chybí i zákonný předpoklad zápočtu pohledávek, kterým je jejich vzájemnost ve smyslu § 1982 odst. 1 o. z. Odvolací soud proto žalobou uplatněný nárok shledal důvodným, když společnost Broncast s.r.o. písemně uznala dne 15. 12. 2017 svůj dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně (původní věřitelce) co do důvodu i výše a uznání obsahuje ručitelské prohlášení žalovaného, které je určité, splňuje náležitosti ustanovení § 2025 odst. 2 o. z. S ohledem na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. -64, kterým bylo uloženo společnosti Broncast s.r.o. zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s určenými úroky z prodlení, rozhodl odvolací soud o žalobě proti žalovanému tak, jak uvedeno ve výroku I jeho rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání proti všem jeho výrokům s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a dovolání proti němu za přípustné podle , (dále jen „“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive se jedná o dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, která by měla být podle názoru žalovaného dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že řešení otázky započtení, resp. posouzení předmětného kompenzačního projevu odvolacím soudem, přímo odporuje znění zákona. Ač odvolací soud při posouzení této právní otázky odkázal na ustanovení o. z., ve skutečnosti jeho závěr vychází z právní úpravy obsažené v ustanovení platného do 31. 12. 2013, když odvolací soud řešení otázky zápočtu pohledávek opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vycházel ze staré právní úpravy platné do 31. 12. 2013, kterou na projednávanou věc však nelze aplikovat. Nezohlednil-li odvolací soud novou právní úpravu řešení otázky započtení zavedenou v ustanovení o. z., kdy jako první se započte pohledávka nejdříve splatná, došlo důsledkem toho k nesprávnému právnímu posouzení otázky zápočtu provedeného společností Broncast s.r.o. a zániku uplatněné pohledávky i vůči žalovanému, jako ručiteli.

Dovolatel s ohledem na nesprávné právní posouzení řešené právní otázky navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť se zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, který v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady zániku uplatněné pohledávky započtením, nebylo-li zřejmé, jaké pohledávky a v jaké výši se uplatňují k započtení, respektive neobsahuje-li započtení provedené společností Broncast s.r.o. ze dne 28. 8. 2019 zřejmé určení, které započítávané pohledávky (převyšující pohledávku žalobkyně) se uplatňují k započtení. Podle žalobkyně odvolací soud správně uzavřel, že kompenzační projev Broncast s.r.o. představuje zdánlivé právní jednání, k němuž nelze přihlížet. Podle žalobkyně je judikatura Nejvyššího soudu, z níž odvolací soud při posouzení věci vycházel, a to v rozsahu týkající se požadavku na určitost kompenzačního projevu, na projednávanou věc nadále použitelná.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení ( ), který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že i když dovolatel podal dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do výroků o nákladech řízení, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do obsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání přípustné [srov. ].

Nejvyšší soud rovněž neshledal, že dovolání žalovaného je přípustné podle pro řešení dovolatelem předestřené otázky, týkající se vzájemného započtení pohledávek, označené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud danou otázku zániku závazku započtením vzájemně se kryjících pohledávek a zdánlivého právního jednání v souvislosti se započtením pohledávek již řešil i za účinnosti , (o. z.), a to v rozsudcích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. , a ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. , a též v usnesení ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. , dostupných na www.nsoud.cz, kdy vyslovil právní názor, že i pro právní vztahy, jež se řídí právní úpravou (o. z.) účinného od 1. 1. 2014, je využitelná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , dostupných na www.nsoud.cz) v tom rozsahu, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout, a že projev vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají. Nejvyšší soud tedy i v judikatuře vydané za účinnosti nové právní úpravy nadále setrval na stanovisku, že jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení o. z.) je kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení až o. z., a vysvětlil, že u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne); v opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení o. z. nepřihlíží (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. , dostupných na www.nsoud.cz).

Nelze tedy dovodit, že by žalovaným v dovolání označená otázka hmotného práva byla otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není vázán dovolatelem vymezenou přípustností dovolání, nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání žalovaného přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky, týkající se posouzení náležitostí kompenzačního projevu, na níž jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení v dovolání žalovaným označené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, dovodil-li, že se v daném případě jedná o právní jednání zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.), k němuž nelze přihlížet (§ 554 o. z.), bylo-li zjištěno, že kompenzační projev ze dne 28. 8. 2019 neobsahuje prohlášení, ve kterém by bylo srozumitelně a určitě určeno, které započítávané pohledávky v celkovém součtu převyšující pasivně započítávanou pohledávku (aktivně započítávané pohledávky v celkové výši 2 028 033 Kč) se uplatňují k započtení (proti pohledávce ve výši 1 484 194 Kč). Nejvyšší soud zároveň neshledal, že by existovaly důvody, pro které by měla být dovolatelem nasolená otázka započtení v souvislosti s potřebou splnění nutných náležitostí kompenzačního projevu posuzována jinak, než v dosavadní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Posoudil-li tedy odvolací soud dovolatelem nastolenou otázku započtení v souladu s rozhodující právní úpravou pro posouzení věci a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přijatou za účinnosti nové právní úpravy, a neshledal-li Nejvyšší soud ani důvod pro jiné řešení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky, bylo namístě uzavřít, že dovolání žalovaného není podle přípustné, a jeho dovolání podle ustanovení věty první odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 30. 8. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu