Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2129/2022

26 Cdo 2129/2022-626

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Energo Strakonice, s.r.o., se sídlem Strakonice, Přední Ptákovice, Povážská 523, IČO: 25171585, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Tomšíkem, advokátem se sídlem Praha 9, Jana Přibíka 950/9, proti žalované Teplárně Strakonice, a.s., se sídlem Strakonice II, Komenského 59, doručovací číslo: 38643, IČO: 60826843, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, o zaplacení částky 4.151.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2022, č. j. -569, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.540,- Kč k rukám Mgr. Ing. Ondřeje Tomšíka, advokáta se sídlem Praha 9, Jana Přibíka 950/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Po připuštění změny (rozšíření) žaloby a po spojení dvou věcí ke společnému řízení se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1.651.650,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu dlužného podnájemného, které jí vyúčtovala tam uvedenými fakturami a které požadovala z podnajatých prostor sloužících podnikání a zařízení k výrobě a rozvodu tepla (dále též jen „výměníkové stanice“), jež jí přenechala do užívání třemi podnájemními smlouvami uzavřenými dne 31. října 2016 (dále jen „podnájemní smlouvy“). Současně požadovala částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím (opět v podobě úroku z prodlení) z titulu smluvních pokut.

Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) – poté, co jeho rozsudek pro zmeškání ze dne 17. června 2020, č. j. -194, byl k návrhu žalované na jeho zrušení a k jejímu odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. srpna 2020, č. j. -240, zrušen usnesením Krajského soud v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 1. prosince 2020, č. j. -272 – rozsudkem ze dne 15. října 2021, č. j. -507, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 1.651.650,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a 2.500.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. března 2022, č. j. -569, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti je zjevně bezdůvodné a zčásti není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , z 3. května 2017, sp. zn. , či ze 17. prosince 2019, č. j. ).

Ve vztahu k otázkám (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvních pokut, resp. absolutní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy, a event. i existence důvodů pro moderaci uplatněného nároku na smluvní pokuty, nastoleným v bodech 38 až 43 dovolání, schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Přitom ani z celkového obsahu ( ) dovolání nelze dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v tomto směru v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se těmito otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. , či ze 6. srpna 2019, č. j. ).

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz větu první a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ).

Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatelka v dovolání rovněž uplatnila, a to jednak námitkami, jimiž poukazovala na (podle ní) chybný postup soudu prvního stupně v řízení, jejž měl odvolací soud nesprávně vyhodnotit jako procesně bezvadný (viz body 7 až 10 dovolání), dále námitkou (uvedenou v bodech 14 a 15 dovolání), jíž soudům nižších stupňů vytkla, že nevyslechly k důkazu některé navržené svědky (ač tak podle jejího mínění učinit měly), a konečně též dovolací výtkou, že napadený rozsudek je z tam uvedených příčin nepřezkoumatelný (viz body 17 až 25 dovolání).

Nad rámec toho, co již bylo řečeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, dovolací soud přesto pokládá za potřebné alespoň poznamenat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).

Napadla-li dovolatelka rovněž správnost právního názoru, že podnájemné, které měla hradit z výměníkových stanic, nepodléhalo cenové regulaci, a to poukazem na pravidla o tvorbě ceny podle Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2013 ze dne 1. listopadu 2013, k cenám tepelné energie, ve znění pozdějších změn a doplňků, lze její dovolání v této části pokládat za zjevně bezdůvodné ve smyslu (k případům zjevné bezdůvodnosti dovolání viz v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2019, sp. zn. , a z 21. července 2020, sp. zn. ). S přihlédnutím k obsahu citovaného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu je totiž zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, že tam uvedená cenotvorná pravidla se vztahují (jak ostatně napovídá již název uvedeného rozhodnutí) výhradně k určení ceny tepelné energie; nijak (ani vzdáleně) však neregulují výši nájemného nebo podnájemného, resp. nepředepisují závazně způsob, jakým má být určena cena protiplnění za sjednané užívací právo k cizí věci (nájemné či podnájemné), a to ani pro případ, je-li předmětem nájmu nebo podnájmu zařízení k výrobě a rozvodu tepla. O tom, že v poměrech souzené věci, v níž jde o zaplacení protiplnění za užívání cizí věci (podnájemného), byl dovolatelčin poukaz na zmíněné rozhodnutí Energetického regulačního úřadu evidentně nepřípadný, ostatně svědčí i rozsudek Nejvyššího správního soudu z 2. října 2008, sp. zn. , jejž dovolatelka v dovolání zmínila právě ve spojitosti s uvedeným rozhodnutím Energetického regulačního úřadu; i citovaný rozsudek se totiž týkal problematiky věcného usměrňování ceny tepla, a nikoli nájemného či podnájemného, byť placeného za užívání zařízení k výrobě a rozvodu tepla. V uvedených souvislostech pak zbývá jen dodat, že pouhý odkaz na ustanovení , 4, 5 písm. a/ bodu 1., odst. 7, 8 , o cenách, ve znění pozdějších předpisů, jejž dovolatelka také uvedla v dovolání, avšak bez toho, že by jej doprovodila jakoukoli právně aplikační úvahou (zejména jej učinila bez jakékoli vazby na zjištěný skutkový stav věci), nelze považovat za řádné vymezení důvodu dovolání (podle věty první ) ve smyslu

Obstojí-li – z příčin předestřených v předchozím odstavci – závěr, že podnájemné sjednané v podnájemních smlouvách nepodléhalo cenové regulaci, musí nutně obstát i z něj vycházející závěr, že podnájemní smlouvy nejsou neplatné (podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) z tvrzeného důvodu, že dovolatelka je uzavřela v omylu vyvolaném tím, že nebyla na takovou – ve skutečnosti neexistující – cenovou regulaci upozorněna (navíc svým vlastním zástupcem). Vzhledem k tomu je pak již bezpředmětné zabývat se otázkou, zda by v případě (ryze hypotetickém), že by podnájemní smlouvy naopak uvedeným důvodem neplatnosti postiženy byly, šlo o neplatnost relativní, jak se domníval odvolací soud, či o neplatnost absolutní, jak mínila dovolatelka. I kdyby se totiž v případném dovolacím přezkumu ukázalo posouzení této otázky odvolacím soudem nesprávným, na celkovou správnost napadeného rozhodnutí by to nemohlo mít žádný vliv. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž na vyřešení uvedené otázky, jíž dovolatelka rovněž předkládala k dovolacímu přezkumu, ve skutečnosti nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 21. srpna 2013, sp. zn. ).

Konečně otázky, zda jsou podnájemní smlouvy neplatné pro porušení pravidel ochrany slabší strany vyjádřených v § 433 o. z., příp. pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 o. z., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sen. zn. , uveřejněný pod č. 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na nějž odkázala i dovolatelka v dovolání), od níž není důvod se odchýlit. Bylo-li totiž součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že návrhy na uzavření podnájemních smluv připravila dovolatelka (byť po připomínkách žalobkyně), je v poměrech souzené věci vyloučeno uvažovat o tom, že podnájemní smlouvy jsou výrazem zneužití hospodářského postavení žalobkyně k vytváření nebo k využití závislosti dovolatelky jako slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 o. z.). S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu pak nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že podnájemní smlouvy nepovažoval za neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 o. z. Samotná výše sjednaného podnájemného z výměníkových stanic takový závěr bez dalšího neodůvodňuje, přičemž jiné (další) okolnosti, o které by bylo možné tento závěr opřít, v řízení zjištěny nebyly a ani jinak nevyšly najevo.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle – se souhlasem všech členů senátu ( ) – odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 11. 10. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu