Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3492/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. K., P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 507/8, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci,se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, IČ: 70994234, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. -52, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. -52, odmítl podle (, , ve znění po novele provedené – dále opět jen „“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ). Dovolání především neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto ohledu v dovolání sice uvedl, že je podává

„dle , kdy v dané věci odvolací soud rozhodl v téměř totožné věci rozdílně“

, resp. – jak konstatoval na jiném místě dovolání – proto, že napadené rozhodnutí

„je v rozporu s ustálenou judikaturou“

, avšak takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti nevystihuje ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v citovaném ustanovení. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel (snad) usuzoval na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/ a 4/ míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů); nedopadají tedy na situace, kdy v dovolání je signalizován rozpor v rozhodovací praxi soudu nižšího stupně, jak se snad dovolatel mylně domníval.

Nad rámec řečeného dovolací soud připomíná, že navíc k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud.

Dovolací soud navíc zastává názor, že v dovolání ani není – způsobem uvedeným v ustanovení – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Z právě řečeného mimo jiné vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Přitom dovolací námitka, že „rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a velmi překvapivé, kdy v obdobné věci soud cca měsíc před vydáním napadeného rozsudku rozhodl zcela opačně“, ve skutečnosti představuje právě nezpůsobilý dovolací důvod (snad vadu řízení) a není tudíž způsobilá uvedenému požadavku vyhovět.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2013

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu