Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2547/2022

26 Cdo 2547/2022-826

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně ENA s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Braníku, Školní 774/12, IČO: 48027502, zastoupené Mgr. Josefem Kantůrkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Václavská 864/4, proti žalované H. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. arch. Markem Dolejšem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 828/23, o určení výše obvyklého nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. -791, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Josefa Kantůrka, advokáta se sídlem v Kolíně, Václavská 864/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 13. dubna 2022, č. j. -791, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle , neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila ( ).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , z 3. května 2017, sp. zn. , či z 6. května 2020, sp. zn. ). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. , z 14. prosince 2020, sp. zn. , či ze 4. ledna 2022, sp. zn. ).

Takto nastolenému požadavku dovolatelka nevyhověla. K dovolacímu přezkumu sice předložila otázky nepřiměřenosti úvahy podle , závaznosti dřívější nájemní smlouvy pro pozdějšího pronajímatele při změně v osobě pronajímatele za trvání nájemního vztahu a řádného doručení návrhu (na zvýšení nájemného) jako hmotněprávního předpokladu pro podání žaloby na zvýšení nájemného soudem ( a 3 , , ve znění účinném do 31. prosince 2013), což je nezbytný předpoklad pro možné určení (zvýšení) nájemného soudem rovněž ke dni 1. ledna 2016 ( , , ve znění pozdějších předpisů). Ohledně přípustnosti dovolání, patrně ve vztahu ke všem zmíněným otázkám, však hned v jeho úvodu pouze uvedla, že „přípustnost dovolání … dovozuje od toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.Přitom ani z celkového obsahu ( ) dovolání nelze dovodit, že by v dané věci šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. ). Přitom okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak ostatně sama v dovolání uvádí), je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro úplnost zbývá dodat, že ani její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2018, č. j. -445 (zrušující rozsudek vydaný v této věci), nelze – bez vázanosti na jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto nelze přehlédnout, že na zmíněné rozhodnutí poukázala v souvislosti s posouzením otázky nepřiměřené úvahy podle , kterou však Nejvyšší soud v citovaném rozsudku neřešil (a řešit – s přihlédnutím k tehdejším závěrům obou soudů a tehdy uplatněným dovolacím námitkám – ani nemohl).

Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud uvádí, že tomuto požadavku dovolatelka alespoň z části objektivně ani vyhovět nemohla, neboť v dovolání namítla rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně toho, zda nájemné z bytu bylo či nebylo sjednáno dohodou a zda před 1. lednem 2016 doručila žalobkyně dovolatelce návrh na zvýšení nájemného). V tomto ohledu tedy neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti výroku I. a III. (správně zřejmě II.)“ rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 1. 11. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu