Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3435/2019

26 Cdo 3435/2019-84

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Brno, Hlavní 1069/40, proti žalované M. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem Praha 5, Pod stadiony 2719/19, o zaplacení částek 70.000,- Kč s příslušenstvím a 32.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. -37, a Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. -58, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. -37, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. -58, se odmítá.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. -58, potvrdil rozsudek ze dne 7. ledna 2019, č. j. -37, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na zaplacení částek 70.000,- Kč s příslušenstvím a 32.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce (dovolatel) včasné dovolání.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. -37, který byl rovněž dovoláním napaden, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalobce uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. -37, zastavil ( ve spojení s ustanovením ). Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. -58, pak Nejvyšší soud odmítl podle , neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , či z 3. května 2017, sp. zn. ). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení o. s. ř považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. ). Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatel nevyhověl, neboť v úvodu dovolání pouze obecně konstatoval, že jeho „přípustnost dovozuje z a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody“, a následně citoval (celé) ustanovení Z obsahu dovolání ( ) však již není zřejmé, při řešení které z předestřených otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o kterou „konkrétní“ rozhodovací praxi jde), která z nastolených otázek je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo kterou z nich považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou, či která, dovolacím soudem již vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními v něm předestřenými právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp zn. ). Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že předestřené právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak (než jak je posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro úplnost zbývá dodat, že výše uvedeným požadavkům dovolatel alespoň z části ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně obsahu Dohody o užívání nemovitosti uzavřené mezi žalovanou a L. Š. dne 9. října 2018 /dále jen „Dohoda“/), neuplatnil v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. , či z 18. července 2018, sp. zn. ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Dohodě a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu