Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 266/03

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. května 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti B. D. proti usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003 sp. zn. , jímž bylo stěžovatelčino dovolání shledáno nepřípustným.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003 č. j. -125 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně i do principu právního státu dle y ČR. II. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003 č. j. -125 se ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu bylo ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručeno podání stěžovatelky (právně nezastoupené), ve kterém žádala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho nezákonnosti. Stěžovatelka byla vyzvána přípisem ze dne 29. 5. 2003, aby ve lhůtě jí k tomu stanovené předložila plnou moc svého právního zástupce a doplnila ústavní stížnost. Ústavnímu soudu byla dne 10. 6. 2003 doručena žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k odstranění vad, které bylo vyhověno.

Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 16. 6. 2003 č. j. 04-2823/03 byla stěžovatelce určena právní zástupkyně, která dne 14. 7. 2003 zaslala Ústavnímu soudu doplněnou ústavní stížnost a předložila plnou moc k zastupování stěžovatelky.

Stěžovatelka ve své doplněné ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyplývající z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jelikož soud dovolací neodůvodnil, proč dovolání bylo shledáno nepřípustným. Dále stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím byl porušen i y (dále jen " "). Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil další účastník, Nejvyšší soud. Předseda senátu, který o dovolání stěžovatelky rozhodoval, ve svém vyjádření uvedl, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka označila v dané věci jako žalovanou JUDr. A. P., předsedkyni senátu Vrchního soudu v Praze, nebylo možné, než se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované. K námitkám stěžovatelky ohledně absence odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu předseda senátu uvedl, že pokud rozhodnutí po formální stránce neobsahuje odůvodnění, bylo tak učiněno v souladu s tehdy platným větou první (dále též " "). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

II.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky splňuje všechny formální náležitosti podle .

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (v tomto případě ).

Právo na soudní ochranu [ a násl. d (dále jen " ")] patří k základním rysům právního státu ( y) a představuje tak procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů je nutnost řádného a zcela vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením y. "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl. y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i Ústavy" [nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 8, nález č. 85, str. 287].

Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy odůvodňovat svá rozhodnutí, což nemůže být na druhou stranu chápáno jako požadavek detailního vypořádání se se všemi argumenty (viz rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, oddíl A, číslo 288, str. 20, odst. 61). Rozsah povinnosti odůvodňovat svá rozhodnutí se liší s ohledem na povahu daného rozhodnutí. Mimo jiné je nutno vzít v úvahu různorodost procesních prostředků a rozdíly existující ve smluvních státech závislé na znění zákonů, právní zvyklosti, právní doktríny a samotný proces soudního rozhodování. Proto také vyřešení otázky, zda soud nedostál svým povinnostem (kladeným mu rozsahem čl. 6 odst. 1 Úmluvy) při odůvodňování rozhodnutí, je nutné vyřešit vzhledem ke specifičnosti té které kauzy (rozhodnutí Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, odst. 27).

III.

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud z obsahu v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že dovolání stěžovatelky nebylo shledáno podle v tehdy platném znění přípustným, a vzhledem k ustanovení věty první v tehdy platném znění nebylo třeba takové rozhodnutí odůvodňovat.

Podle ustanovení věty první ve znění do novely provedené zákonem č. 153/2004 Sb., usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení ( a 238a), nemusí být odůvodněno. Z důvodové zprávy k novele provedené , kterým bylo výše citované ustanovení nově zavedeno, vyplývá, že pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, odmítne takové dovolání. Jak je dále uvedeno, "protože příčina toho, proč dovolání bylo odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí jen tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů." (Důvodová zpráva k novele provedené , zvláštní část, PSP ČR, tisk 257)

Ústavní soud dále konstatuje, že nálezem ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb. a uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15, plénum Ústavního soudu zrušilo výše citované ustanovení pro jeho rozpor s principy právního státu ( y) a s principem rovnosti ( y).

K dané věci Ústavní soud uvádí následující. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelky aplikoval tehdy platné zákonné ustanovení, nicméně nelze klást k tíži stěžovatelky, že nerozpoznal v dané chvíli neústavnost aplikovaného ustanovení a nepředložil podle y věc Ústavnímu soudu. Pokud tedy dovolací soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň v takovém rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, zasáhl tak do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z ustanovení y a Úmluvy, čímž došlo i k porušení principu právního státu ( y). Takové rozhodnutí soudu je de facto nepřezkoumatelné a odporující ústavnímu pořádku České republiky. V dalším lze plně odkázat na podrobnou argumentaci uvedenou ve výše citovaném nalezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

Porušení y Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Meritorně se Ústavní soud věcí nezabýval, neboť se jí ani zabývat nemohl, když ústavní stížností bylo napadeno toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítán byl pouze ústavněprávní dopad nedostatku odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ústavní soud je dle ustálené judikatury vázán jen petitem ústavní stížnosti, nikoli uváděnými důvody. Protože však napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vzhledem k absenci odůvodnění přezkoumávat jen z hlediska dodržení spravedlivého procesu a protože rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu nebyla napadena, nemohl Ústavní soud posuzovat jejich případný dopad do sféry dalších základních práv stěžovatelky, a přezkoumával tak rozhodnutí dovolacího soudu pouze z důvodu uváděného stěžovatelkou.

Na základě uvedených skutečnosti dospěl Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků ( ) k závěru, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných y, Úmluvy, jakož i k porušení principu právního státu vyplývajícího z y, a v záhlaví citované usnesení podle zrušil.