Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 87/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti PUMPA, a. s., sídlem v Brně, Stromovka 335/3, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a d a ustanovení y (dále jen " ") - zrušil shora označený výrok rozsudku nalézacího soudu, vydaného v její obchodněprávní věci.

Rubrikovaným rozsudkem Městský soud v Brně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (společnost ELMO-PLAST, a. s.) částku 7 072 Kč s příslušenstvím (z titulu neuhrazené faktury za dodané zboží); současně stěžovatelce - ústavní stížností napadeným výrokem - uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 705,12 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že mezi souzenou částkou a výší nákladů řízení žalobkyně existuje nepřípustný nepoměr; nalézací soud navíc zcela pominul její žádost o spojení řízení o předmětné žalobě s řízeními o zbývajících žalobkyní podaných (jedenácti) žalobách (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu

sp. zn.

), a tuto skutečnost (např. ve smyslu závěrů nálezu

sp. zn.

) nikterak nereflektoval ani při rozhodování o nákladech řízení, kupř. potud, že by aplikoval ustanovení ; stěžovatelka se proto domnívá, že soud pouze mechanicky (a tedy ústavně nekonformně) aplikoval ustanovení , a na jeho základě nesprávně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Nadto stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, že v dané věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by si vyžádal souhlas účastníků řízení.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že mu stěžovatelka předkládá k posouzení (procesně)právní otázku týkající se náhrady nákladů řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka (ve smyslu ustanovení ); ústavněprávní přezkum má tak být soustředěn k výroku, proti jehož správnosti (tím méně pak ústavnosti) není účastníkům řízení k dispozici ani řádný opravný prostředek v podobě odvolání, pročež k zásahu Ústavního soudu v souzené věci by musely být dány důvody vskutku mimořádně závažné.

K otázce náhrady nákladů řízení se nadto Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto v daném kontextu předpokládá splnění mimořádně (rigorózně) kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.

Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, kdy myšlenkový postup soudu je výrazem naprosté libovůle, vydané rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení, a ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy je účastníky řízení namítána nesprávná aplikace ustanovení , resp. jeho opomenutí. Takto "kvalifikované vady" musí nabýt značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "soud zasáhl" do jejích práv "zcela zásadním způsobem", toto své tvrzení však nikterak nekonkretizuje, a možná indikace "podstatné újmy" přitom - bez dalšího - nevyplývá již z tvrzení, že by celkové náklady řízení v případě všech dvanácti žalob měly být přinejmenším o sto tisíc korun nižší. Postačí zde totiž připomenout, že tvrzená "celková" výše nákladů řízení není předmětem ústavní stížností napadeného výroku, a proto nemůže být v dané věci jakkoli relevantní. Jak navíc vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tato výše nákladů řízení nebyla v době podání ústavní stížnosti definitivní (ale částečně pouze hypotetická), takže naříkaný nepoměr ani nebyl v danou dobu postaven najisto.

Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu tedy v dané věci zjevně chybí.

Případné konečně nejsou ani stěžovatelčiny odkazy na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, resp. námitky s těmito odkazy spojené; namítá-li stěžovatelka, že městský soud pominul její návrh na spojení předmětných věcí, je namístě zaznamenat, že ve věci

sp. zn.

byla primárně řešena otázka "dobrovolnosti" plnění v exekuci vymáhaného plnění, přičemž tvrzené nespojení (souvisejících) řízení zjevně nepředstavovalo rozhodovací důvod tamní věci (viz bod 16. odůvodnění nálezu, jenž je činěn výslovně toliko jako "obiter dictum"; stěžovatelce příznivé závěry ostatně neobsahuje ani tam odkazovaný nález

sp. zn.

- srov. bod 19. jeho odůvodnění). Ostatně platí, že otázka (ne)spojení více řízení sama o sobě ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. usnesení

sp. zn.

); v případě nálezu

sp. zn.

se zjevovala v terénu exekučního řízení, jež vykazuje odlišné "zákonitosti" než řízení nalézací, pročež ani závěry tohoto nálezu nejsou do projednávané věci přenositelné (zjednodušeně řečeno, zatímco v případě nalézacího řízení mohou být namístě důvody individuálního projednání každé jednotlivé - byť i skutkově obdobné - právní věci týchž účastníků řízení zvlášť, v případě řízení exekučního zásadě žádný takový rozumný důvod v obecné rovině k dispozici není). Obdobné se vztahuje i k otázce nepoměru mezi výší předmětu řízení a výší s tím spojených nákladů; v nalézacím řízení totiž náklady řízení nezřídka přesáhnout výši souzené částky mohou, neboť "do hry" vstupuje kupř. otázka délky řízení a ji ovlivňující možná (právní či skutková) složitost věci (a s tím implikovaný počet ve věci učiněných úkonů právní služby), tedy okolnosti, jež se v exekučním řízení zpravidla neprosazují.

A konečně, Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkou, že v dané věci nebyly dány zákonné podmínky pro rozhodnutí bez jednání, neboť ústavní stížností (jejím petitem) byl napaden pouze nákladový výrok, nikoliv výrok meritorní, k němuž jedině by tato námitka mohla směřovat.

Stěžovatelce se tedy zásah do svých základních práv prokázat nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Z předchozího se podává, že podmínky postupu podle tohoto ustanovení jsou v dané věci splněny; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu