Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2391/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lubomíra Absolína, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015 č. j. -124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určené části rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen " "). Stěžovatel se domnívá, že tato část rozsudku porušuje jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Především zmiňuje porušení principu soudní ochrany, jak vyplývá z ustanovení y. Dále stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k nepřípustnému zásahu do práva vlastnit majetek, jak je garantováno základních práv a svobod (dále jen " "), jakož i do práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením a práva na právní pomoc, resp. principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu ustanovení a odst. 3 .

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. -92, kterým byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na uložení povinnosti stěžovateli zaplatit částku 24.300 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. uvedeného rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění výroku II. odvolací soud uvedl, že vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka neskýtá věcný přínos k odvolacímu řízení, a tedy se jedná o náklad vynaložený neúčelně.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání náhrady nákladů a odůvodnění podané k tomu , za situace, kdy měl stěžovatel ve věci plný úspěch, je zatíženo libovůlí a je v extrémním rozporu se základními právy a svobodami stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že mu okresní soud stanovil povinnost se k odvolání vyjádřit a tedy pouze plnil, co mu soud uložil. Proto považuje výrok o nákladech odvolacího řízení za zcela nepatřičný. Je toho názoru, že odůvodnění poskytnuté se příčí pravidlům logiky a je extrémním vybočením z principů spravedlnosti soudního rozhodování. Stěžovatel předpokládá, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek ( ), neboť vynaložené náklady zajišťovaly účelnou ochranu jeho subjektivních práv, a měly mu být vzhledem k plnému úspěchu a jejich účelnosti nahrazeny. Dále stěžovatel uvádí, že měl povinnost se vyjádřit k odvolání vedlejšího účastníka. Jako žalovaná strana stěžovatel tuto situaci nezavinil, a proto považuje nepřiznání náhrady nákladů řízení za zásah do rovnosti stran ve smyslu ustanovení .

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadenou část rozsudku krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel svou ústavní stížností především polemizuje se závěry krajského soudu o stanovení povinnosti nést náklady řízení. v tomto případě aplikoval ustanovení a konstatoval, že náklady uplatněné stěžovatelem byly vynaloženy neúčelně a jím poskytnuté vyjádření k odvolání nemělo žádný věcný přínos pro odvolací řízení. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelovo tvrzení o uložení povinnosti se k odvolání vyjádřit, není pravdivé. Z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti plyne, že okresní soud poskytl stěžovateli možnost se k odvolání vyjádřit, nikoli povinnost. Proto má příslušný dopis blíže k informaci o právech stěžovatele a lhůtě, ve které je může uplatnit, než ke stanovení nutnosti, jak je obvykle charakterizována právní povinnost. Nelze tedy v žádném případě hovořit o stanovení povinnosti, jak stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud také nemůže stěžovateli přisvědčit v selektivní interpretaci odůvodnění usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2013 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS; viz http://nalus.usoud.cz). V tomto usnesení Ústavní soud nestanovil bezvýjimečnou povinnost řídit se při rozhodování o nákladech řízení vždy pouze úspěchem ve věci. Ústavní soud zde konstatuje obecné pravidlo, které vytváří vztah mezi náhradou nákladů řízení a úspěchem ve věci, a pravidlo speciální (zmiňovaný ) pokrývající zvláštní okolnosti, které se mohou v některých řízeních vyskytnout. Ústavní soud opakovaně připomíná, že ustanovení nedává obecným soudům jakousi generální diskreci. Neznamená to však, že by jim neposkytoval vůbec žádný prostor pro posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele předvídaných . Vždy je však nutno postupovat tak, aby využití zákonem poskytnutého prostoru nebylo výrazem libovůle, ale bylo spojeno s racionálním a přiměřeným, byť stručným, odůvodněním.

Při posuzování rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupuje Ústavní soud vždy zdrženlivě, neboť dle jeho názoru je toto rozhodování svěřeno obecným soudům. Rovněž je přesvědčen, že toto rozhodování je integrální součástí celého soudního řízení a samotné rozhodnutí o nákladech řízení obvykle nedosahuje intenzity znamenající - bez dalšího - porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 10. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 9. 2015, případně stěžovatelem zmiňované, shora citované, usnesení

sp. zn.

). Nejinak je tomu i v tomto případě. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se jedná o extrémní zásah do jeho práv, případně, že se odůvodnění příčí pravidlům logiky či představuje extrémní vybočení z principů spravedlnosti soudního rozhodování. Tyto výrazy reprezentují spíše nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, který však není dostatečným ospravedlněním pro zásah Ústavního soudu. Ten by v tomto případě znamenal vykročení z jeho, y svěřených, pravomocí, neboť posouzení důvodů pro aplikaci je v pravomoci soudů obecných. tuto pravomoc realizoval a své rozhodnutí odůvodnil, čímž zůstal v mezích vytvořených ústavním pořádkem České republiky. Byť je toto odůvodnění stručné a stěžovatel s ním nesouhlasí, je z pohledu kontroly ústavnosti dostatečné a nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu