Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1131/2022

-1334

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: V. S., nar. XY, trvale bytem v XY, zastoupený Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze, Šítkova 233/1, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2021, č. j. -1298, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) ze dne 11. 11. 2021, č. j. -1298, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2021, č. j. -1259, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je vhodným náhradním zemědělským pozemkem ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“). Měl za to, že v daných skutkových souvislostech jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou nebo rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně.

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. . Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020. sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. ).

5. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. ), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ). Nelze přitom přijímat paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ).

6. V uvedených souvislostech jest také poukázat na ustálenost rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že překážkou vydání pozemku je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tímto rozumíme i situace kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. ). Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. ), a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií. Při posouzení, zda převáží veřejný zájem či zájem restituční, je podstatné rovněž hledisko proporcionality. Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. .

7. Při rozhodování o existenci funkční souvislosti pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž stav vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně - komunikační či odpočinkovou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ). Judikatura Nejvyššího soudu přitom aprobovala i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými objekty, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ). Dospěla rovněž k závěru, že pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. ). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , konečně dovolací soud uzavírá, že za součást uceleného areálu lze označit rovněž pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (byť vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nečinilo užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nemožným, nýbrž toliko méně komfortním).

8. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ).

9. Odvolací soud se výše citované judikatuře dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, jestliže vycházeje ze zjištění, že nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je oplocen, zastavěn dřevěnou chatou spojenou se zemí pevným (kamenným) základem, osazen udržovanými záhonky a keři a z hlediska užití je v celém rozsahu funkčně provázán s předmětnou stavbou chaty, dovodil, že tento pozemek není vhodným náhradním zemědělským pozemkem ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě (pro zastavěnost, resp. bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou), a že tak restituční nárok žalobce bude lépe uspokojit převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku; konkluze odvolacího soudu tudíž v naznačených kulisách sporu korespondují veřejnému zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů.

10. Namítá-li pak žalobce, že byl zkrácen na svých právech tím, že soud prvního stupně nevyhověl žádosti o odročení jednání nařízeného na 24. 6. 2021 (při němž došlo k vyhlášení rozsudku) odůvodněné zdravotní indispozicí jeho právního zástupce, dlužno uvést, že jeho námitka nevystihuje kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí; jde totiž o námitku vystihující zmatečnostní vadu řízení ( ), k níž však dovolací soud přihlíží (až) tehdy, jde-li o dovolání přípustné (srov. větu druhou ) ̶ samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ).

11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

12. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení

13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované, která se k dovolání nevyjádřila, žádné náklady nevznikly.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 6. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu