Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 225/2022

30 Cdo 225/2022-134

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Š. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 277 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. -76, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. -76, v části výroku I, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, č. j. -57, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 188 450 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, č. j. -57, ve výroku III o zamítnutí žaloby ohledně částky 188 450 Kč s příslušenstvím sezrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. -57, zastavil řízení o žalobním požadavku znějícím na zaplacení částky 56 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 22. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), dále vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 22 225 Kč s 9% úrokem z prodlení od 14. 10. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 56 526 Kč ve výši 9 % za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018 (výroky II a IV), co do částky 198 950 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení od 22. 11. 2018 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III) a konečně žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok V).

2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se domáhala zaplacení celkové částky 277 700 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. .

3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 16. 12. 2005 žalobou obchodní společnosti Loaninvest Limited, se sídlem na Kajmanských ostrovech, směřující vůči P. I. a žalobkyni a znějící na zaplacení částky 97 965 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého P. I., jenž byl zajištěn ručením ze strany žalobkyně. Poté, co žalobkyně podala odpor proti platebnímu rozkazu vydanému dne 6. 1. 2006, který jí byl doručen dne 7. 2. 2006, Městský soud v Brně v uvedené věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2007, jenž byl k odvolání žalobkyně následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2009, načež tyto rozsudky nabyly právní moci dne 10. 6. 2009. Žalobkyně poté podala dne 12. 6. 2009 proti posledně zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 11. 2011. Na podkladě ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 21. 12. 2011 však Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. , všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobkyně na právní pomoc, nebyla-li v řízení vedeném před prvostupňovým Městským soudem v Brně řádně poučena o svém právu žádat o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Usnesením ze dne 18. 3. 2015 poté Městský soud v Brně řízení zastavil, a to s odůvodněním, že společnost Loaninvest Limited byla již dne 20. 7. 2007 zrušena, přičemž společnost, jíž byla dne 1. 9. 2006 zažalovaná pohledávka postoupena, se svým vstupem do řízení na místo žalobce nesouhlasila. Žalobkyně se poté odvolala proti nákladovému výroku tohoto usnesení, zatímco výrok o zastavení řízení nabyl dne 6. 5. 2015 právní moci. Krajský soud v Brně pak toto rozhodnutí v odvoláním napadeném výroku potvrdil, což učinil usnesením, které nabylo právní moci dne 17. 5. 2016. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu, pravomocným ode dne 12. 3. 2018, odmítnuto. Dále soud prvního stupně zjistil, že k návrhu žalobkyně probíhalo vůči ní insolvenční řízení, v jehož průběhu bylo rozhodnuto o schválení jejího oddlužení plněním splátkového kalendáře (usnesení o tom příslušný soud vydal dne 29. 5. 2013), které bylo následně splněno (což vzal soud prvního stupně za doložené zprávou insolvenčního správce ze dne 8. 6. 2018). Pohledávka uplatněná v posuzovaném řízení však v tomto insolvenčním řízení přihlášena nebyla.

4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace a 2, a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení, která odpovídala 12 letům a 1 měsíci, jakož i jeho zjištěný průběh, odůvodňují závěr, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu tudíž došlo. V rámci stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, které za tím způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyni náleží, přitom soud prvního stupně odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a uvedl, že základní částka tohoto zadostiučinění odpovídá částce 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, a dále téže částce za každý další rok tohoto trvání, čímž soud prvního stupně dospěl (po zohlednění výše uvedené délky posuzovaného řízení) k částce 166 250 Kč. Následně tuto částku snížil s poukazem na skutečnost, že předmět posuzovaného řízení byl představován „platbou z úvěru, kdy žalobkyně dluh nezpochybňovala“, jakož i proto, že v řízení nebyly shledány zásadní průtahy „ani na jedné straně“. Význam „psychické zátěže předmětného sporu“ nadto dle soudu prvního stupně významně snížilo i to, že žalobkyně na sebe sama podala návrh na zahájení insolvenčního řízení a že následně bylo povoleno její oddlužení, přičemž nárok, jenž byl předmětem posuzovaného řízení, nebyl v tomto insolvenčním řízení uplatněn. Ode dne 16. 3. 2012, kdy bylo oddlužení žalobkyně povoleno, tak již nemusela mít obavy „z hrozícího finančního závazku“, neboť vše spočívalo na tom, zda bude řádně plnit stanovené splátky, načež dne 15. 6. 2018 bylo vydáno usnesení o splnění oddlužení a o jejím „osvobození od pohledávek“. Újmu žalobkyně pak dle soudu prvního stupně snižuje také skutečnost, že dne 18. 3. 2015 bylo posuzované řízení zastaveno s tím, že původní žalobce neexistuje, stejně jako to, že vůči ní byl v minulosti soudně uplatňován i další obdobný nárok pocházející ze stejného období. Z výše uvedené základní částky finančního zadostiučinění proto soud prvního stupně žalobkyni přiznal „částku 47 %“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již od žalované částku 56 525 Kč obdržela (na což žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby, o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem I citovaného rozsudku odůvodněným aplikací , 2 ), tak soud prvního stupně uzavřel, že „… žaloba je důvodná se zákonným úrokem z prodlení“.

5. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 10 500 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, zatímco ve zbývající části tohoto výroku (tj. ve vztahu k částce 188 450 Kč s příslušenstvím, jež oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc zahrnovalo též 9% úrok z prodlení z této částky za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud předně přisvědčil závěru soudu prvního stupně o porušení práva žalobkyně na projednání věci, jež byla předmětem posuzovaného řízení, v přiměřené době. Za současného poukazu na znění a na správný závěr soudu prvního stupně o délce tohoto řízení nicméně korigoval výši základního odškodnění, které žalobkyni za tím způsobenou nemajetkovou újmu náleží, když namísto z částky 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále za každý další rok jeho trvání vyšel z částky 17 000 Kč. Přestože z rozsudku soudu prvního stupně výslovně neplyne, jak se do výsledné částky jednotlivá kritéria vymezená ve zmíněném zákonném ustanovení promítla, nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí to dle odvolacího soudu nezakládá, je-li z něj patrné, že k těmto kritériím bylo přihlédnuto a výsledné odškodnění tomuto ustanovení též odpovídá. Složitost řízení, do níž se promítá povaha předmětu řízení a charakter provedeného dokazování, jakož i čtyři stupně soudní soustavy, na nichž toto řízení probíhalo, přitom dle odvolacího soudu odůvodňuje snížit základní částku zadostiučinění o 30 %. Zatímco kritérium spočívající v jednání poškozené žádnou úpravu této základní částky neodůvodňuje, pro její navýšení o stejný podíl, tj. o 30 %, hovoří dle závěru odvolacího soudu zjištěný postup soudu v posuzovaném řízení, který byl zatížen opakovanými delšími průtahy. V rámci zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni pak odvolací soud toto řízení rozdělil do dvou částí, z nichž první trvala do rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku žalobkyně a o povolení jejího oddlužení, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2012, a druhá se vztahovala k době po tomto rozhodnutí. Zatímco v prvním období byl význam tohoto řízení pro žalobkyni standardní, ve druhém období, v němž již nalézací řízení nemohlo „osud pohledávky nepřihlášené do insolvenčního řízení … ovlivnit“, odvolací soud tento význam zhodnotil jako nulový, a požadované odškodnění proto žalobkyni za tuto dobu nepřiznal. Závěr o nulovém významu této části posuzovaného řízení pro žalobkyni přitom odvolací soud odůvodnil tím, že se do předmětného insolvenčního řízení přihlásil pouze jeden věřitel s jedinou pohledávkou (jež nebyla předmětem posuzovaného řízení), načež žalobkyně byla po splnění podmínek oddlužení osvobozena od placení pohledávek, které jejich věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili nebo k nimž se v tomto insolvenčním řízení nepřihlíželo. Kromě toho bylo posuzované řízení usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2015 zastaveno, neboť obchodní společnost, která zde figurovala jako žalobce, byla již v roce 2007 zrušena a následně vymazána z příslušného registru. Podání řádného i mimořádného opravného prostředku ze strany žalobkyně, jimiž v letech 2015 a 2016 napadla nákladový výrok usnesení o zastavení posuzovaného řízení, a to v situaci, kdy druhý účastník tohoto řízení již neexistoval, nadto odvolací soud zhodnotil jako zcela neúčelné. Žalobkyni tedy přísluší odškodnění pouze za prvních 6 let a 3 měsíce trvání posuzovaného řízení, jež tak odpovídá částce 89 250 Kč. Po odpočtu částky, kterou již žalobkyně od žalované obdržela, jakož i částky, kterou jí přiznal soud prvního stupně, tedy žalobkyni náleží k doplacení částka 10 500 Kč, ve vztahu k níž (spolu s příslušenstvím) proto odvolací soud částečnou změnou zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl. Ve zbývající části tohoto výroku pak odvolací soud předmětný rozsudek jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen co do částky 188 450 Kč s příslušenstvím a kterou bylo též rozhodnuto o nákladech řízení, napadla žalobkyně včasným dovoláním.

8. V tomto dovolání žalobkyně předně namítla, že odvolací soud napadeným rozhodnutím nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, přestože se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nebylo z něj totiž patrné, jak soud prvního stupně jednotlivá kritéria upravená v až e) na posuzovaný případ aplikoval a jak je vyhodnotil. Taktéž částka, kterou soud prvního stupně žalobkyni přiznal, neodpovídá výpočtu, jenž byl v jeho rozsudku naznačen.

9. Při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení pak odvolací soud pochybil tím, že svůj závěr o snížení základní částky pro toto kritérium o 30 % odůvodnil způsobem, který převzal z rozsudku týkajícího se jiného řízení, jehož se žalobkyně před stejným odvolacím soudem rovněž účastnila, a nadto se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, které žalobkyně ve svém odvolání uplatnila. Odvolací soud se též odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. , nezkoumal-li, zda počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla posuzovaná věc projednávána, skutečně svědčil o její složitosti, nebo zda byl způsoben nesprávným postupem orgánů veřejné moci, jak žalobkyně v řízení uváděla (např. prostřednictvím svého podání ze dne 6. 3. 2019).

10. Za nepřiměřené pak žalobkyně označila zvýšení základní částky odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení pouze o 30 %, neboť to neodpovídá četnosti a závažnosti vad, kterých se soudy dopustily. Kromě toho dovolatelka považuje i tento závěr odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro přílišnou stručnost jeho odůvodnění.

11. Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně posoudil i otázku významu posuzovaného řízení pro její osobu, uzavřel-li, že ve fázi tohoto řízení, jež probíhala po rozhodnutí o povolení oddlužení žalobkyně, již byl tento význam pro ni nulový. Tímto svým závěrem se přitom odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od Stanoviska, z něhož plyne pouze možnost zvýšení či snížení zadostiučinění v závislosti na zhodnocení daného kritéria, nikoliv však též možnost jeho „anulování“. Přijmout nelze ani závěr, že by průtahy v posuzovaném řízení ve vazbě na význam jeho předmětu nemohly v dotčené fázi tohoto řízení nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně, nebylo-li v této době možné předvídat, zda žalobkyně podmínky povoleného oddlužení skutečně splní či nikoliv. O tom, že subjekt vystupující v posuzovaném řízení jako žalobce svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil a že zanikl, se nadto žalobkyně dozvěděla „až s velkým časovým odstupem“. I tento závěr odvolacího soudu pak žalobkyně považuje za nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud s relevantními námitkami, které žalobkyně v odvolacím řízení ve vztahu k dotčené otázce vznesla, rovněž nevypořádal. Současně se jedná i o závěr pro žalobkyni překvapivý, když ji odvolací soud se svým náhledem na hodnocení významu posuzovaného řízení předem neseznámil. Pokud pak odvolací soud tuto otázku posoudil jinak, než soud prvního stupně, pochybil též tím, že „úměrně tomu“ nezopakoval dokazování.

12. Žalobkyně v podaném dovolání dále prezentovala názor, podle kterého odvolací soud též nesprávně vymezil délku posuzovaného řízení.

13. Základní částku zadostiučinění, vyčíslenou na pomoci částky 15 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení, pak žalobkyně považuje za nepřiměřeně nízkou. Kromě toho interval vymezený částkami 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, jenž byl určen ve Stanovisku a z něhož přiznaná částka vychází, je dle žalobkyně již neaktuální, a to s ohledem na „celkový vývoj judikatury ve věcech tohoto druhu“, na „inflační zhodnocení“ a na růst životní úrovně v České republice. Za současného konstatování, že v této problematice spatřuje otázku, kterou dovolací soud ve své judikatuře dosud nevyřešil, se proto žalobkyně domnívá, že Nejvyšší soud by měl výši uvedeného finančního rozpětí, bude-li i nadále zachováno, aktualizovat tak, aby odpovídalo ekonomické situaci státu.

14. Závěrem svého dovolání žalobkyně odvolacímu soudu rovněž vytkla, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nerozhodl o celém předmětu řízení, konkrétně pak o požadavku na přiznání úroku z prodlení z částky 56 526 Kč za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018 a o „příslušenství z nároku na náhradu nákladů řízení“, a dodala, že výrok napadeného rozhodnutí týkající se nákladů řízení odporuje judikatuře Ústavního soudu.

15. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu (nebo soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “.

18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle a 4 Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované a zda se jedná o dovolání přípustné.

19. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

23. Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

24. Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

25. Žalobkyně v úvodu svého dovolání obecně zkonstatovala, že splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že „… napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud judikaturou dovolacího soudu neřešené a dále na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu …“. V případě právní otázky týkající se stanovení celkové délky posuzovaného řízení však již v dalším textu dovolání nespecifikovala, kterou z obou uvedených a vzájemně se vylučujících variant přípustnosti dovolání považuje za splněnou, a pro případ, že by touto variantou snad mělo být odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak neuvedla, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud měl při řešení této otázky odchýlit. Ve vztahu k uvedené otázce tudíž dovolání žalobkyně nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

26. Nejvyšší soud dále setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však v případě žalobkyně nenastalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Nesouhlas žalobkyně s tím, že napadené rozhodnutí odvozuje výši přiznaného finančního zadostiučinění z částky 15 000 Kč za každý rok trvání posuzovaného řízení, který nadto přehlíží skutečnost, že odvolací soud tuto částku navýšil na částku 17 000 Kč, tudíž přípustnost podaného dovolání ve smyslu založit nemůže.

27. Ani s uvedenou otázkou související otázka valorizace částek plynoucích ze Stanoviska, která by dle žalobkyně měla reagovat na změnu životní úrovně společnosti a na inflaci, tj. otázka, která dle jejího názoru dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přípustnost podaného dovolání podle nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. ) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. . Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.

28. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).

29. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky postupu orgánu veřejné moci a jeho možného odrazu v instančnosti posuzovaného řízení, kterou odvolací soud zhodnotil v rámci kritéria složitosti tohoto řízení, jakož i při řešení otázky významu tohoto řízení pro žalobkyni se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.

IV. Důvodnost dovolání

30. Dovolání je důvodné.

31. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

32. Podle v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v až e) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Přitom platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v až e) ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ).

34. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [ ] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko přitom vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. ). V situaci, kdy důvod pro projednání věci na více stupních soudní soustavy neodrážel její složitost, nýbrž vycházel ze zásadních procesních nedostatků, kterých se soudy v posuzovaném řízení dopustily, je pak nezbytné tuto skutečnost zohlednit v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

35. Z popsaného pohledu se však odvolací soud otázkou postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení nezabýval. Svůj závěr o snížení základní částky zadostiučinění o 30 % z důvodu jeho složitosti totiž bez dalšího založil pouze na tom, že posuzované řízení (které odvolací soud jinak zhodnotil jako běžný obchodní spor ze smlouvy o úvěru s dokazováním zaměřeným na existenci dohody o ručitelském závazku uzavřené mezi žalobkyní a původním věřitelem zajištěné pohledávky z úvěru) probíhalo na celkem čtyřech stupních soudní soustavy. Odvolací soud přitom takto postupoval, aniž se jakkoliv vypořádal s výslovnou námitkou žalobkyně (obsaženou např. v jejím podání ze dne 6. 3. 2019 na č. l. 40 a násl. spisu), podle které příčina projednání dotčené věci na více stupních soudní soustavy měla vycházet právě z procesního pochybení rozhodujících soudů. Do svých úvah pak v této souvislosti nezahrnul ani zjištění o kasačním zásahu Ústavního soudu představovaném jeho nálezem vydaným v této věci dne 12. 8. 2014 pod sp. zn. (jehož důvody, z nichž by bylo možné zhodnotit otázku případné opodstatněnosti úvahy o podílu nesprávného procesního postupu soudů – spočívajícího v nedostatečné ochraně práva žalobkyně na právní pomoc – na víceinstančnosti posuzovaného řízení, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nikterak nezmínil), či o déletrvajícím zatížení tohoto řízení procesní vadou spočívající v nedostatku podmínky řízení daném neexistencí subjektu stojícího na straně žalobce. Právní posouzení otázky postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení odvolacím soudem (omezené pouze na zhodnocení, zda bylo řízení zatíženo opakovanými a delšími průtahy, kvůli kterým odvolací soud základní výši finančního zadostiučinění navýšil o 30 %), je tudíž v uvedeném směru neúplné, a tedy nesprávné.

36. Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě zakládá nerespektování , v souladu s nímž z odůvodnění rozsudku musí mimo jiné vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v , je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z a násl. d a z y, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí totiž neplyne, z jakého skutkového závěru odvolací soud při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení, resp. postupu orgánu veřejném moci v tomto řízení vycházel, tj. zda vycházel ze stejných skutkových závěrů, jaké vyslovil soud prvního stupně (odvolací soud se ke správnosti ani úplnosti těchto skutkových závěrů ve svém rozsudku nikterak nevyjádřil), nebo zda tyto závěry korigoval, a v takovém případě pak na základě čeho a jakým způsobem. Napadené rozhodnutí v dotčené části nevyhovělo ani povinnosti soudů vypořádat se v jeho odůvodnění s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. ), když bez bližšího vysvětlení ponechává námitky žalobkyně obsažené např. v jejím již zmíněném podání ze dne 6. 3. 2019 bez jakékoliv odpovídající reakce. Tento nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalobkyni zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek, pročež se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ). Ani z tohoto pohledu tedy rozsudek odvolacího soud v dotčené části neobstojí, neboť jeho odůvodnění nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. ).

37. V uvedené souvislosti Nejvyšší soud nadto připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyslovil závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností postiženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad uvedených v ustanovení , jež byly posléze na újmu účastníku řízení, který s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasil, projevující se nemožností náležitě formulovat odvolací důvody, odvolací soud musí takové nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jinak zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. ).

38. V podmínkách rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu přitom platí, že odůvodnění rozsudku o výši přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. , bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. ). Nejvyšší soud proto ve Stanovisku a v mnoha dalších navazujících rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. ) vysvětlil, kterak mají soudy postupovat při určení výše tzv. základní částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a kterak mají zohledňovat jednotlivá kritéria stanovená v až e) při úpravě takto dosažené základní částky. Tyto své úvahy pak soudy musí zaznamenat v odůvodnění svých rozhodnutí určitým matematickým postupem – přesněji řečeno výpočtem základní částky zadostiučinění a úpravou této částky s ohledem na promítnutí jednotlivých kritérií přičtením či odečtením určité procentní částky, má-li být požadavek jasného a přezkoumatelného odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění naplněn.

39. Tomuto požadavku však odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl přezkoumán napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nedostálo. Z jeho obsahu je sice patrné, že si byl soud prvního stupně vědom toho, jaká kritéria je třeba při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení a přiznaném zadostiučinění zohlednit, jakým způsobem tato jednotlivá kritéria tento soud do svého závěru konkrétně promítl, však již z tohoto rozhodnutí neplyne. Bez bližšího rozboru odkrývajícího úvahy, ze kterých prvostupňový soud vycházel při promítnutí dopadu jednotlivých rozhodných kritérií do výsledného přisouzeného plnění, se totiž z tohoto rozsudku podává pouze souhrnná informace o tom, že základní částka zadostiučinění (stanovená za užití roční sazby uvedené ve Stanovisku na částku 166 250 Kč) byla následně snížena tak, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal „částku 47 %“. Kromě nedostatečnosti tohoto strohého konstatování nadto dovolací soud nepřehlédl, že odpočet uvedeného procentního podílu od základní částky zadostiučinění, ani snížení této základní částky na tento podíl, následované odpočtem částky 56 525 Kč, kterou již žalovaná žalobkyni zaplatila, k částce 22 225 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě vyhověl, nevedou. Pakliže tedy odvolací soud na tuto nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně nereagoval jeho zrušením podle a vrácením věci soudu prvního stupně podle k dalšímu řízení, zatížil i tímto svým postupem řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

40. Dále se Nejvyšší soud zabýval kritériem významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni [ ]. Toto kritérium, postihující to, co je pro účastníka dotčeného řízení v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. ).

41. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází ze závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. ). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ).

42. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ).

43. K rozsahu případného snížení či zvýšení základní částky zadostiučinění z důvodů vycházejících z posouzení jednotlivých kritérií upravených v až e) , tj. i z důvodu významu posuzovaného řízení pro poškozeného, přitom Nejvyšší soud dlouhodobě zastává závěr, že v obecné rovině by za dostačující mělo být považováno zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, a to zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému kritériu (nikoliv ve vztahu k odškodnění jako celku), aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

44. Dovolací soud též přijal závěr, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje tehdy, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. ).

45. Připomenout je však třeba i to, že význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení, přičemž předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

46. Postup odvolacího soudu, který v nyní řešené věci posuzované řízení rozdělil z pohledu měnícího se významu tohoto řízení pro žalobkyni na více fází, tedy sám o sobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje. Rovněž tak i případné snížení základní částky zadostiučinění z důvodu, že po určité období byl význam posuzovaného řízení pro poškozenou z materiálního hlediska nicotný (jak v řízení namítala žalovaná), může ve světle uvedené judikatury obstát. Odvolací soud však navzdory uvedeným judikatorním závěrům týkajícím se podmínek, za nichž lze takovýto závěr učinit, tento závěr založil na skutečnosti, která jej dostatečně neodůvodňuje, přičemž totéž platí i o jeho závěru přistoupit z tohoto důvodu k výjimečnému více než padesátiprocentnímu snížení základní částky zadostiučinění (když nepřiznání odškodnění za dobu trvání posuzovaného řízení, která přesáhla 6 let a 3 měsíce, v podstatně znamená snížení základní částky zadostiučinění pro samotné kritérium významu tohoto řízení pro žalobkyni o cca 53 %).

47. Důvod, proč odvolací soud k tomuto krácení přistoupil, tento soud spojil se zjištěním, že poté, co žalobkyně podala dne 29. 11. 2011 ke Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh, v němž byla sama označena za dlužníka, usnesením zmíněného soudu ze dne 16. 3. 2012, č. j. -10, byl zjištěn úpadek žalobkyně a povoleno řešení tohoto úpadku jejím oddlužením. Tímto okamžikem totiž dle názoru odvolacího soudu posuzované nalézací řízení, jehož předmětem byla pohledávka do insolvenčního řízení nepřihlášená, již osud této pohledávky nemohlo jakkoliv ovlivnit. Uvedený závěr však nekoresponduje s tím, jaký následek lze se zmíněným rozhodnutím insolvenčního soudu spojovat. Opomíjí totiž, že k osvobození žalobkyně od pohledávek, které jejich věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, mohlo dojít až poté, co bylo povolené oddlužení žalobkyně podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nejprve schváleno (což se stalo usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. -11), a co žalobkyně následně všechny své povinnosti podle schváleného oddlužení řádně a včas splnila a co insolvenční soud vzal tuto skutečnost na vědomí a o osvobození žalobkyně od zmíněných pohledávek rozhodl (viz a ). Takovéto rozhodnutí insolvenčního soudu, od něhož již lze odvozovat jistotu o výsledku souběžně vedeného posuzovaného řízení a tím i absenci negativního vlivu tohoto řízení na psychickou sféru žalobkyně, kterou akcentoval odvolací soud, však pochází až ze dne 15. 6. 2018, tj. z doby po jeho skončení (k tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že zjištění úpadku žalobkyně usnesením insolvenčního soudu pocházejícím z doby před 1. 1. 2014 nemělo za následek přerušení posuzovaného řízení, neboť věta první , který s účinností od uvedeného data tento následek upravuje, se za tohoto stavu neuplatní – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. , publikované pod č. 26/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pakliže tedy odvolací soud svůj závěr o nulovém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, který by pokrýval celé období počínající dnem 16. 3. 2012 a končící okamžikem, kdy posuzované řízení dne 12. 3. 2018 skončilo, a z něho vycházející závěr o více než padesátiprocentním snížení základní částky zadostiučinění pro toto kritérium, na žádné další skutečnosti nezaložil, nejedná se o závěr správný.

48. Rovněž i v tomto případě pak platí to, co bylo uvedeno o zatížení řízení procesní vadou specifikovanou v bodech 36 až 39 odůvodnění tohoto rozhodnutí, jež pramení z nepřezkoumatelnosti rozsudku, který v této věci vydal soud prvního stupně, stejně jako závěr popsaný v bodě 36 o nedostatcích napadeného rozhodnutí odvolacího soudu způsobených absencí potřebné specifikace skutkového závěru, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel.

49. Žalobkyni však nelze přisvědčit v názoru, že by odvolací soud svým rozhodnutím nevyčerpal celý předmět řízení, když údajně nerozhodl o jejím požadavku na přiznání úroku z prodlení z částky 56 526 Kč připadajícím na dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018. O tomto nároku totiž soud prvního stupně rozhodl výrokem IV svého rozsudku, který nebyl předmětem navazujícího odvolacího řízení, přičemž nesprávnost spočívající v tom, že tento výrok uvádí toliko údaj o úroku, zatímco zde chybí označení „z prodlení“, je odstranitelná postupem upraveným v , tj. vydáním opravného usnesení.

50. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

51. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu části první věty za středníkem , ve spojení s , vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěla, přihlédnou též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k otázce postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a k jeho významu pro žalobkyni, načež zváží, jak se tyto okolnosti do výsledného zadostiučinění promítnou. Svůj závěr pak ve svých rozhodnutích též odůvodní způsobem, který bude vyhovovat požadavkům plynoucím z

52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), v němž se též vypořádá s požadavkem žalobkyně na přiznání úroku z prodlení z těchto nákladů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 5. 2022

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu