Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1041/2022

30 Cdo 1041/2022-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. P. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. -186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 1. 2020 do zaplacení, kterou si nárokoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. -73, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 61 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 138 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). Na podkladě skutkového závěru, k němuž tento soud dospěl po provedeném dokazování, přitom žalobci přisvědčil v názoru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a žalovaná proto podle odpovídá za nemajetkovou újmu, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Jak soud prvního stupně dále uvedl, tuto náhradu lze, vzhledem ke zjištěným okolnostem, žalobci poskytnout pouze ve formě peněžitého zadostiučinění. Jeho výši pak tento soud stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dalších částek 15 000 Kč připadajících na každý další rok tohoto trvání, načež výslednou částku 87 500 Kč snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení dané rozhodováním o otázce místní příslušnosti soudu, jež proběhlo (z procesní aktivity žalobce) před soudy všech stupňů i před Ústavním soudem, jakož i rozhodováním o meritu věci, do kterého byly rovněž zapojeny soudy všech stupňů, z čehož Městský soud v Praze ve věci rozhodoval dvakrát. Za současného konstatování, že zbývající kritéria určená v již žádnou další úpravu výše finančního zadostiučinění neodůvodňují, proto soud prvního stupně tento žalobcův nárok vyčíslil na částku 61 250 Kč s příslušenstvím, ohledně níž žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací v pořadí prvním svým rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. -103, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce v zamítavém výroku o věci samé, stejně jako ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ke stanovení totožné výše finančního zadostiučinění, jakou žalobci přiznal soud prvního stupně, však odvolací soud dospěl na základě odlišné úvahy o zohlednění jednotlivých kritérií upravených v . Základní částku, kterou i odvolací soud vyčíslil na 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok, po který toto řízení probíhalo, odvolací soud nejprve snížil o 20 %, a to pro procesní složitost řízení, načež s poukazem na postup soudu v tomto řízení, který se vyznačoval opakovanými průtahy, tuto částku zvýšil o 10 %. Závěrem předmětnou částku snížil o dalších 20 %, což učinil s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobce, neboť se v jeho případě jedná o „řetězení kompenzačních řízení“.

V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, č. j. -151, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvod tohoto postupu vycházel ze skutečnosti, podle které odvolací soud při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění nepřihlédl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k celkové délce posuzovaného řízení (zahrnul-li do ní pouze část jeho délky v trvání 6 let a 10 měsíců), přičemž nesprávně zhodnotil i otázku významu předmětu tohoto řízení pro žalobce.

Následujícím rozsudkem, jenž je označen v záhlaví tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 7 875 Kč změnil tak, že ve vztahu k ní žalobě vyhověl, zatímco ohledně zbývající částky 92 125 Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 26. 1. 2020 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Po doplnění dokazování ve vztahu k délce posuzovaného řízení, která je z pohledu vzneseného nároku žalobce rozhodná, vyšel odvolací soud ze závěru, že původní řízení trvalo celkem 7 let a 7 měsíců, čemuž při sazbě ve výši 15 000 Kč za první dva roky, resp. za každý další rok tohoto trvání, odpovídá základní zadostiučinění v částce 98 750 Kč. Tuto sumu poté odvolací soud modifikoval v závislosti na zohlednění jednotlivých kritérií upravených v tak, že z důvodu složitosti věci tuto částku snížil o 40 % (o 20 % vzhledem k počtu soudních instancí, ve kterých probíhalo řízení o věci samé, a o dalších 20 % z důvodu zjištěné procesní složitosti věci odvozované od komplikací, jež provázely řešení otázky místní příslušnosti soudu), načež ji zvýšil o 10 % odůvodněných postupem orgánu veřejné moci v tomto řízení. Z pohledu jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro něj odvolací soud ponechal základní částku bez úpravy. Celkem tedy základní částku snížil o 30 %, čímž dospěl k částce 69 125 Kč, tj. k částce o 7 875 Kč vyšší, než jaká byla žalobci přiznána rozsudkem prvostupňového soudu. Úrok z prodlení z této částky však odvolací soud žalobci nepřiznal s odůvodněním, že mu toto příslušenství náleží pouze z té části přisouzeného zadostiučinění, jež se váže k období do předběžného uplatnění zažalovaného nároku u žalované. Nad rámec toho, co již bylo žalobci na těchto úrocích přiznáno pravomocným vyhovujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně, proto již žalobci žádný další úrok z prodlení nepřísluší.

Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II , dále jen „ “), odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

V části dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání, přičemž žádná taková otázka neplyne ani z jím citované části odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Totéž platí i ve vztahu k části dovolání, v níž žalobce namítá, že napadeným rozhodnutím měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, neboť nespecifikuje, při řešení jaké právní otázky se tak mělo stát a jaký důvod přípustnosti dovolání ve smyslu je dle jeho názoru ve vztahu k takové otázce naplněn.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. ) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. ). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každou dovoláním uplatněnou otázku hmotného či procesního práva samostatně.

Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Ústavní soud přitom Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Otázka, zda odvolací soud může poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno, změnit své původní rozhodnutí i „mimo mantinely“ vytýčené mu závazným právním názorem dovolacího soudu, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Při jejím řešení se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž plyne, že byl-li rozsudek odvolacího soudu zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, odvolací soud není při dalším rozhodování vázán svým předchozím rozhodnutím, přičemž tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu povinen vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i na ně navazující právní posouzení, je pochopitelně otevřena i možnost odvolacího soudu setrvat na dříve vyjádřených závěrech anebo je přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. ). Žalobce přitom přehlíží, že důvody kasace předchozího rozsudku odvolacího soudu se týkaly otázek souvisejících s délkou posuzovaného řízení a s jeho významem pro žalobce, ve vztahu k nimž dovolací soud formuloval svůj právní názor, jenž byl pro odvolací soud následně závazný, zatímco ke kritériu složitosti řízení, které odvolací soud nyní rovněž přehodnotil a k němuž žalobce výše zmíněnou právní otázku vztahuje, se dovolací soud závazně nevyjadřoval.

Ani žalobcova námitka, podle které je napadené rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, přípustnost dovolání podle nemůže založit, neboť odvolací soud se ani v tomto ohledu neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. ). Taková situace však v nyní souzené věci nenastala, neboť odvolací soud v rámci řešení otázky složitosti posuzovaného řízení hodnotil pouze tytéž skutečnosti, které již při svém rozhodování zohlednil i soud prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci a jeho promítnutí do závěrů vyslovených v napadeném rozsudku se odvolací soud taktéž neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a ani z tohoto důvodu tedy nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu dovodit. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. , a dále viz též Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 335-336).

Uzavřel-li odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění (která nelze v dovolacím řízení zpochybnit – viz ), že se postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení negativně podílel na délce tohoto řízení pouze prostřednictvím zjištěných průtahů, což odvolací soud s poukazem na následně promítl do zvýšení základní částky odškodnění o 10 %, pak žalobcův nesouhlas s tímto závěrem přípustnost jeho dovolání ve smyslu rovněž nezakládá. Při přezkumu výše či formy zadostiučinění Nejvyšší soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v žalobcově případě nenastalo (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. ). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebyl extrémně nesprávným (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , pokud nezohlednil, že složitost věci měla v porovnání s vadami, ke kterým v řízení došlo, na délku řízení menší vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž plyne, že se odvolací soud oběma těmito kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též objasnil, jakými úvahami se při stanovení podílu obou dotčených kritérií na výsledné částce řídil. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , se tudíž nevzepřel. Namítá-li dovolatel, že postup orgánu veřejné moci měl na celkovou délku řízení výrazně vyšší vliv, než složitost řízení, pročež modifikace základní částky není proporcionální, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém závěru, než jaký v napadeném rozsudku učinil odvolací soud. Jak již bylo zmíněno, skutková zjištění odvolacího soudu však nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. a contrario). Úvaha, k níž odvolací soud v nyní souzené věci dospěl, podle které snížil základní částku odškodnění pro zjištěnou složitost řízení o 40 %, zatímco nesprávný postup orgánu veřejné moci jej vedl ke zvýšení této částky o 10 %, nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou, a proto řešení této parciální otázky dovolacímu přezkumu ani z tohoto pohledu nepodléhá (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Ve zbývající části týkající se úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 100 000 Kč za dobu od 26. 1. 2020 do zaplacení žalobcovo dovolání není objektivně přípustné.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle u opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [odstavec 1 písm. c)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Samotný úrok z prodlení, který žalobce požaduje za dobu „do zaplacení“ představuje peněžité plnění na dobu neurčitou. Pro závěr o přípustnosti podaného dovolání pouze ve vztahu k tomuto nároku, na který je v situaci, kdy dovolání není ve smyslu přípustné ohledně jistiny, k níž se toto příslušenství váže, třeba nahlížet jako na nárok samostatný, je tedy rozhodný pětinásobek výše ročního plnění. Ten při sazbě 10 % ročně z částky 100 000 Kč odpovídá částce 50 000 Kč, tedy částce, která finanční limit stanovený v nepřekračuje.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání ze všech uvedených důvodů odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 5. 2022

JUDr. Václav Duda předseda senátu