Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2599/2021

30 Cdo 2599/2021-239

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. -190, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, č. j. -67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 129 125 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III).

K odvolání obou účastníkůMěstský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. -151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti posledně uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. , a to tak, že (v pořadí první) rozsudek odvolacího soudu byl v části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud následně nyní napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem opět potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním (ve znění jeho opakovaných doplnění), které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “., odmítl.

Námitka žalobce, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto plyne, že se odvolací soud dovolatelem nyní zpochybňovanými kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení jejich vzájemného podílu. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , se tudíž odvolací soud nevzepřel. Pokud dospěl k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebylo možno hodnotit jako významně nesprávný, nebylo nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily ve vlastním závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, pak ani toto jeho posouzení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. ).

S odkazem na výše uvedené pak Nejvyšší soud k navazujícím námitkám žalobce obsaženým v doplnění dovolání ze dne 16. 3. 2021 dodává, že odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , neodchýlil ani při hodnocení kritéria postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž patrné nejen to, že si odvolací soud byl vědom rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné a průtahy v řízení na straně druhé (když zjištěné průtahy v řízení hodnotil právě a jen v kontextu celkové doby posuzovaného řízení), ale i to, že se otázkou postupu soudu v posuzovaném řízení zabýval, přičemž skutečnost, že ve vztahu k danému kritériu částku zadostiučinění dále nenavyšoval, není sama o sobě a s ohledem na výše uvedené s to založit přípustnost dovolání.

Ani navazující výtka žalobce obsažená v doplnění dovolání, že napadený rozsudek je vadný, neboť jinému účastníku téhož posuzovaného řízení odvolací soud přiznal vyšší zadostiučinění, a že se odvolací soud s danou disproporcí nevypořádal, nemůže přípustnost dovolání podle založit. Dovolatelem odkazovaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. , byl vydán později než napadený rozsudek v této věci. Odvolací soud jej tak nemohl nijak zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad uvedené je nutno dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné.

Námitka týkající se vázanosti odvolacího soudu závazným právním názorem soudu dovolacího, kdy žalobce uvádí, že odvolací soud nemohl při novém rozhodnutí ve věci dospět k jinému hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, než k jakému dospěl v původním rozhodnutí, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Žalobce zcela pomíjí skutečnost, že důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. , byla právě a jen potřeba odstranění nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvního rozsudku odvolacího soudu, jenž v rámci právního posouzení sice dospěl k závěru o zvýšení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení, avšak toto navýšení nakonec do celkové přiznané částky zadostiučinění nikterak matematicky nepromítl. K vlastnímu právnímu posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení se oproti mínění žalobce dovolací soud ve svém předchozím rozsudku (ve smyslu části věty za středníkem ve spojení s o. s. ř) závazně nevyjadřoval.

K uvedenému dlužno obecně dodat, že při kasaci rozhodnutí odvolacího soudu je uvedený soud znovu vystaven povinnosti, aby v novém rozhodnutí vyložil jak skutková zjištění, z nichž při opětovném rozhodování vycházel, tak i právní posouzení, k němuž dospěl. Tím je mu pochopitelně otevřena možnost buďto setrvat na dříve vyjádřeném závěru o výši a způsobu určení přiměřeného zadostiučinění, anebo svůj dřívější závěr může přehodnotit za současného respektu k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu. Řečeno stručně: odvolací soud není vázán vlastním právním názorem, obsaženým v jeho předchozím rozhodnutí, které bylo v předepsaném řízení zrušeno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. ).

Domníval-li se žalobce, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze stanoviska „pléna“ (správně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pak ani ve vztahu k této otázce dovolání není podle přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené judikatury dovolacího soudu taktéž neodchýlil (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. . Nejvyšší soud současně v dovolání nenalezl argumentační potenciál, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat jinak. Nejvyšší soud nemohl v té souvislosti ani pominout, že část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně žalobce, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím Stanoviska.

Ani otázka (podle žalobce dovolacím soudem dosud neřešená), zda potřeba vyhotovení znaleckého posudku činí řízení složitým, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu jde o okolnost, jež může vést k závěru o větší složitosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ).

Námitka žalobce, že projednávaní posuzovaného řízení probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy a proto nemůže být daná skutečnost určující pro snížení částky zadostiučinění z důvodu jeho složitosti taktéž přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud výslovně uvedl (viz odst. 25 in fine odůvodnění napadeného rozsudku), že v dané věci není důvod pro snížení základní částky za počet soudních instancí, a v rámci kritéria složitosti řízení tuto skutečnost nijak nezohlednil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení je objektivně nepřípustné podle , proto je i v tomto rozsahu dovolací soud odmítl.

Konečně, žalobce se prostřednictvím dovolání domáhal toho, aby dovolací soud „[z]rušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu za současného vyloučení soudců…“, kteří ve věci rozhodovali. Tuto žádost dovolací soud posoudil v kontextu celého dovolání a dle jejího obsahu ( ) nikoliv jako námitku podjatosti, nýbrž jako žádost o přikázání věci jinému senátu podle Žalobcem navržený postup je však možno zvažovat toliko za předpokladu, že Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu alespoň zčásti zruší, kterážto podmínka nebyla v poměrech právě projednávané věci naplněna.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 10. 2021

JUDr. David Vláčil předseda senátu