Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2172/2021

23 Cdo 2172/2021-1283

USNESENÍ

TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s r. o.

O2 Czech Republic a. s.

,

se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení částky ve výši 54 359 839,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. -1253, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně jepovinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 80 295,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění:( )

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jež může být přípustné jen podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „ “], Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka, která napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolání však jen ve výroku o věci samé, spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.

V otázce tzv. ediční povinnosti se odvolací soud od kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. , neodchýlil (nelze přisvědčit dovolatelce, že nerespektoval tam formulovaný závazný právní závěr).

Dovolací soud v tomto rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odvolací námitkou dovolatelky (a implicite ji tak posoudil jako právně nevýznamnou), že soud prvního stupně si vyžádal od žalované data pouze za měsíc květen 1998, přičemž žalovaná této výzvě nevyhověla s tím, že požadované údaje již nemá k dispozici, ač v průběhu řízení vyšlo najevo, že záznamy vést musela a také skutečně vedla. Dovolací soud zdůraznil, že i kdyby žalovaná u obsahující relevantní údaje již neměla, popřípadě jestliže by nebylo lze vyvrátit její tvrzení, že ji již nemá, neznamená to bez dalšího, že je ediční povinnosti zproštěna, respektive že nelze dovodit závěr o porušení této povinnosti. V takovém případě musí soud posoudit tvrzené důvody, pro které žalovaná u již nemá, a se zřetelem k a 2 se vypořádat s otázkou, zda žalovaná nepostupovala účelově, popřípadě zda bylo lze od ní legitimně očekávat, že u vzhledem k probíhajícímu sporu uchová.

Odvolací soud se tentokrát s otázkou ediční povinnosti žalované vypořádal, a to se závěrem, že žalované ediční povinnost (povinnost vydat data o počtech příchozích hovorů z její digitální i analogové sítě na linky dovolatelky, které byly zaznamenány na koncovém digitálním propojovacím svazku v budově MTTÚ, kde bylo první počitadlo hovorů, a to ještě před vstupem provozu dovolatelky do ústředny EWSD, kde bylo na výstupu druhé počítadlo), uložit nelze, a vysvětlil, z jakých důvodů. Není proto možno přitakat dovolatelce, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu.

V právním posouzení ediční povinnosti žalované se odvolací soud neodchýlil ani od další dovolatelkou označené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu.

Závěr o tom, že žalované ediční povinnost v intencích návrhu dovolatelky uložit nelze, odvolací soud opřel o dva důvody, z nichž každý obstojí sám o sobě. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v (srov. obdobně již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

V bodě 35 odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyjádřil názor, že výzvě k předložení y dle musí předcházet konkrétní tvrzení o tom, co má být u v řízení prokázáno, a v bodě 36 k tomu dovodil, že dovolatelka dostatečně konkrétní tvrzení nepředložila a její návrh na uložení ediční povinnosti neobstojí jako řádný návrh na předložení y dle

Vedle toho (v bodech 37 a 39 odůvodnění) odvolací soud ohlásil, že se vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu bude zabývat též otázkou, zda má žalovaná data požadovaná dovolatelkou k dispozici, a pokud ne, z jakého důvodu, přičemž s odkazem na závěry znaleckých posudků uzavřel, že o analogových hovorech, jichž byla většina, žádný provozní záznam pořizován nebyl a být nemohl, neboť systém generoval pouze impulsy, které přicházely z analogových přístrojů (tj. v případě analogové sítě nemohla být data ani z technických důvodů uchována). V bodě 40 pak konstatoval, že žalovaná data o příchozích a odchozích hovorech nemá, jak vysvětlila v podání ze dne 1. 2. 2021, a dovodil, že žalovaná neměla důvod (technický ani jiný) data o příchozích hovorech pořizovat (soustavně měřit počet příchozích hovorů); oproti mínění dovolatelky jí smlouva uchovávání takových dat neukládala. Z povahy smluvního vztahu (ani z dodatku č. 2 ke smlouvě č. 12/96) rozhodně neplyne povinnost předávat si jiná provozní data než ta, která se týkala výsledků měření podstatných pro vzájemné vyúčtování podle smluv (rozuměno data na digitálním výstupu z ústředny ESWD, poznámka Nejvyššího soudu), a ta nemohla mít pro výsledek sporu význam. Nelze tedy v souvislosti s neexistencí požadovaných dat dovozovat nekalý záměr žalované.

Od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (a od judikatury v něm citované) se odvolací soud neodchýlil ani v žádné z těchto úvah. Oproti tomu, co namítá dovolatelka, zcela zřetelně (způsobem shora popsaným) vyložil, proč nepovažuje uložení ediční povinnosti za možné, a vysvětlil, proč podle jeho názoru nebylo možno po žalované požadovat, aby příslušná data uchovala, totiž proto, že neměla technický ani právní důvod je pořizovat a v případě hovorů z analogové části sítě to ani nebylo možné. Stejně tak se zcela jasně vyjádřil v tom smyslu, že žalovaná nepostupovala účelově a „důkaz nezatajila“, uvedl-li, že nelze v této souvislosti dovozovat její nekalý záměr.

Dovolatelka v obsáhlém dovolání polemizuje též s jednotlivými důvody, z nichž odvolací soud dovodil závěr o nemožnosti uložit žalované ediční povinnost, nikoliv však způsobem, jenž by vyhovoval požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V označených rozhodnutích, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky ediční povinnosti odchýlit, se Nejvyšší soud a Ústavní soud vyjadřovaly k jiným otázkám, než které jsou podstatou důvodů, o něž odvolací soud opřel uvedený právní závěr. Je přitom třeba připomenout, že k založení přípustnosti dovolání podle z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ).

Tak v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že ediční povinnost může být uložena i protistraně, její nesplnění lze vynucovat pořádkovou pokutou a porušení ediční povinnosti stranou, která nenese důkazní břemeno, nemá za následek obrácení důkazního břemene, ale může se projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila. V rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. (z jehož závěrů vycházel v rozsudku sp. zn. ), Nejvyšší soud objasnil podstatu vysvětlovací povinnosti a následek jejího nesplnění (hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila). Jaké závěry Nejvyšší soud přijal v rozsudku sp. zn. , bylo již uvedeno. V nálezu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 42/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Ústavní soud zabýval výkladem v poměrech řízení o určení otcovství a v té souvislosti podstatou a významem vysvětlovací povinnosti, a v nálezu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 84/2018 tamtéž, se vyjadřoval k možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech (v situaci, v níž zdravotnické zařízení porušilo zákonem stanovenou povinnost vést zdravotnickou dokumentaci, a zmařilo tak provedení důkazu).

Žádné z uvedených rozhodnutí se tak nevztahuje k požadavkům na náležitosti návrhu na uložení ediční povinnosti (důvod v pořadí první) a k výkladu smlouvy (důvod v pořadí druhý v té jeho části, jež má povahu právního posouzení a v níž odvolací soud dovozuje závěr o povinnostech vyplývajících ze smlouvy). Skutkový závěr, jenž je vedle právního závěru o absenci smluvní povinnosti žalované obsažen ve druhém z důvodů, v dovolacím řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , jímž dovolatelka argumentuje v bodě 24 dovolání, se odvolací soud nemohl odchýlit již proto, že závěry tam uvedené judikatury se vztahují k tvrzení negativních skutečností; ta se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují a účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. V předmětné věci ale dovolatelka negativum netvrdí, jestliže staví žalobní nárok na tvrzení, že žalovaná zasáhla „nějakým způsobem“ do svého technického zařízení. Obrácení důkazního břemene způsobem, jaký dovolatelka prosazuje, by naopak znamenalo, že by byla důkazním břemenem zatížena právě ta strana, která tvrdí, že nic neporušila, tedy negativum. Především však v rozhodnutích, na které dovolatelka sama odkazuje, Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že porušení ediční povinnosti nemá za následek obrácení důkazního břemene.

Při argumentaci označenou judikaturou dovolatelka vychází z premisy, že žalovaná pořizovala též údaje o hovorech směřovaných na její linky na koncovém digitálním propojovacím svazku před vstupem do ústředny ESWD, kde mělo dojít k zásahu (a že záznamy o těchto údajích neuchovala či zatajila), kritiku právního posouzení odvolacího soudu tedy zakládá na vlastní verzi skutkového stavu, odlišného od toho, který byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Též v otázce porušení prevenční povinnosti ve smyslu , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), zakládá dovolatelka přípustnost dovolání v prvé řadě na námitce, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu obsažený v kasačních rozsudcích ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. . Ani v tom jí nelze přitakat. Dovolací soud zde vytkl odvolacímu soudu, že v situaci, kdy podle jeho závěru žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran toho, že příčinou vzniku škody bylo porušení konkrétní smluvní či zákonné povinnosti žalované, nezkoumal, zda nedošlo k takovému porušení obecné prevenční povinnosti, mezi nímž a vzniklou škodou je vztah příčinné souvislosti. V rozsudku sp. zn. přitom výslovně zdůraznil, že právně relevantní je jen takové porušení prevenční povinnosti, jež je v kauzálním vztahu se vznikem škody. Odvolací soud se od těchto pokynů neodchýlil, založil-li své právní posouzení v této otázce na argumentu, že nebyl-li prokázán konkrétní zásah, který měl způsobit škodu a za který by měla nést odpovědnost žalovaná, nelze uvažovat o odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti. Bez poznatku o konkrétním škodném ději totiž nelze dovodit, že žalovaná byla povinna si počínat tak, aby se mu předešlo (zamezilo), a tím pádem porušila obecnou prevenční povinnost.

Dovolatelka mylně dovozuje, že odvolací soud byl kasačním rozsudkem povinován, aby se detailněji zabýval otázkou, „zda mohlo lepší zabezpečení ústředny EWSD zabránit vzniku škody na straně žalobce“. Přehlíží totiž, že prostřednictvím § 415 obč. zák. se určuje protiprávnost chování škůdce (konání, opomenutí). Zabývat se tím, zda žalovaná měla povinnost jednat s takovou péčí, aby zařízení nebylo možné zmanipulovat (tj. možné porušení generální prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák.), je ale možné jen tehdy, je-li postaveno najisto, že zařízení někdo zmanipuloval a v důsledku toho nastal pokles provozu. Právní závěr o tom, zda nějaké jednání je po právu či v rozporu s ním, lze činit až poté, je-li příčina prokázána. Protože dovolatelkou tvrzená manipulace se v řízení neprokázala, je její argumentace, že žalovaná mohla a měla zařízení lépe zabezpečit, irelevantní.

Vzhledem k tomu nezakládá přípustnost dovolání ani argument provázený odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, že odvolací soud měl při posouzení prevenční povinnosti žalované přihlédnout k jejímu monopolnímu postavení v rozhodné době, spojenému s požadavkem na vyšší míru obezřetnosti.

K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani zpochybnění právního posouzení odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně porušil ustanovení , jestliže přiznal dovolatelce částku 1 676 072 Kč s úrokem z prodlení jako plnění sjednané ve smlouvě, ačkoliv dovolatelka též nárok na zaplacení této částky opřela o skutková tvrzení odpovídající nároku na náhradu škody.

Oproti mínění dovolatelky tu nejde jen o otázku právní kvalifikace a její odkazy na judikatorní závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. , a v rozsudcích ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. , jsou tudíž nepřípadné. Další dovolatelkou odkazovaný rozsudek ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. , neexistuje. Měla-li dovolatelka na mysli rozsudek sp. zn. , pak tam uvedený právní názor reflektuje odlišnou procesní situaci co do obsahu v žalobě tvrzeného skutku a dovolatelkou byl vytržen z kontextu.

Podle soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V tomto ustanovení, jež stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení ( věta druhá ) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1995, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 1998, pod číslem 4). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí a pokud ji žalobce uvede, není pro soud závazná, a je tudíž nerozhodná též z hlediska vymezení předmětu řízení (na vymezení předmětu řízení se nepodílí) [srov. např. dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí]. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení je tak pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl vylíčen v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. , pak Nejvyšší soud formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že totožnost skutku není dána tam, kde namísto smluvního plnění má být přiznána majetková újma. Tento závěr z logiky věci platí i vice versa.

Ve zde souzené věci se žalobkyně (dovolatelka) domáhala zaplacení peněžité částky na základě tvrzení, že žalovaná svým (v žalobě popsaným) jednáním porušila smlouvu, popřípadě obecnou prevenční povinnost, v důsledku čehož žalobkyni vznikla majetková újma spočívající v ušlém zisku. Soud prvního stupně však částku 1 676 072 Kč žalobkyni přiznal jako výsledek odúčtování uskutečněného na základě smlouvy podle výsledku žalobkyní provedeného měření počtu a trvání hovorů na její audiotextové telefonní linky (po odečtení částky, která byla žalobkyni z tohoto titulu zaplacena), tedy jako smluvní plnění. Požadované peněžní plnění tak přisoudil na základě odlišného skutkového stavu, než jak byl vylíčen v žalobě, a nejde proto o otázku pouhé právní kvalifikace.

S názorem dovolatelky, že ve věci jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména jeho nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 84/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Nejvyšší soud neztotožňuje. Námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka prosazuje názor, že žalovaná svou prevenční povinnost nepochybně neplnila, se vztahují k otázce, která je právně nevýznamná ve světle závěrů, na nichž je v otázce odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti založeno rozhodnutí odvolacího soudu (totiž že nebyl-li prokázán škodní zásah, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi porušením prevenční povinnosti a vznikem škody). Právně relevantní je jen takové porušení prevenční povinnosti, jež je v kauzálním vztahu se vznikem škody (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ). Podstatou ostatních výhrad pak je polemika s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy jakožto výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tu nejedná.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. 1. 2022

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu