Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2502/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou (poté, co ji vzal zčásti zpět a co ji se souhlasem soudu prvního stupně změnil) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 80.483,30 Kč s 26% úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracuje od 1. 11. 1995 jako obchodní zástupce s místem výkonu práce v P. a že v pracovní smlouvě byla sjednána základní mzda ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Dne 6. 4. 1998 mu žalovaný dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a od dubna 1998 mu přestal vyplácet sjednanou mzdu a platit cestovní náhrady a náklady na poštovné. Na uvedených nárocích mu žalovaný dluží za měsíce duben až červenec 1998 celkem 80.483,30 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 8. 1999 č. j. -32 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 9\" doplatek soudního poplatku ve výši 272,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v průběhu řízení neprokázal, že by v době od 7. 4. do 31. 7. 1998 vykonával pro žalovaného \"činnost\" obchodního zástupce a že by mu tedy náležela mzda; výjimku představuje \"jediný cestovní příkaz\" za měsíc květen 1998 (podle tohoto cestovního příkazu žalobce pracoval dne 4. 5. 1998) a za tento měsíc mu žalovaný vyplatil za odpracovaných 42,5 hod. mzdu ve výši 1.190,- Kč. Protože se žalobce \"dostal do důkazní nouze\", musela být žaloba zamítnuta.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2000 č. j. -52 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.700,- Kč \"na účet\" advokáta. Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení \"jsou mzdové nároky žalobce podle ust. § 130 zák. práce, tj. případ, kdy zaměstnavatel neplní v rozporu s § 35 zák. práce svou povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu\". Po doplnění dokazování listinnými důkazy dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků skončil dnem 6. 4. 1998 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru. Tato dohoda sice byla dne 7. 4. 1998 \"na žádost žalobce vzata zpět\", avšak účastníci ji nemohli tímto způsobem \"likvidovat a nahrazovat výpovědí\", neboť pracovní poměr podle ní již dnem 6. 4. 1998 skončil. Protože žalobce nebyl po dni 6.4.1998 zaměstnancem žalovaného, nemohly mu vzniknout \"v žalobě uplatněné nároky\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"na základě zcela nového skutkového zjištění\", které soud prvního stupně neučinil (zjištění, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 6. 4. 1998); tímto postupem porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť žalobci odepřel možnost vyjádřit se k tomuto novému skutkovému zjištění, navrhnout důkazy, které by je vyvracely, a nechat přezkoumat jeho správnost v odvolacím řízení. Zjištění o tom, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 6. 4. 1998, je podle názoru žalobce \"zcela nesprávné a provedenými důkazy neprokázané\". Názor odvolacího soudu, že by účastníci nemohli dohodu o rozvázání pracovního poměru \"zlikvidovat a nahradit výpovědí\", je podle žalobce chybný, neboť \"nelze vyloučit možnost odstoupení od dohody ve smyslu § 245 zák. práce\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( o. s. ř) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen \"\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , projednal věc bez nařízení jednání ( věta první ) a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není dána, neboť soud prvního stupně ve věci samé nevydal rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku a protože žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) ani nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení a 2

Námitkami obsaženými v dovolání se dovolací soud nemohl zabývat. Z pohledu toho, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tj. z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení , c) a d) ], může být rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení - přezkoumáno, jen je-li dovolání proti němu přípustné podle ustanovení , popřípadě - z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení a d) - podle ustanovení

Za této situace může být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné - vzhledem k tomu, že nejde o rozsudek, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není - tehdy, došlo-li v řízení před odvolacím soudem k vadám uvedeným v ustanovení K těmto vadám, představujícím současně dovolací důvod podle ustanovení , je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. větu druhou ). Vyjde-li najevo, že řízení před odvolacím soudem je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení , stává se tím dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a současně důvodné. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení , musí vždy napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.

Podle ustanovení a je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. , uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Vedle případů, kdy účastník nebyl přibrán do řízení ( ), kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, kdy soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo kdy soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka, je podle ustálené judikatury soudů dovolací důvod podle ustanovení a dán také tehdy, jestliže odvolací soud v rozporu se zásadou dvouinstančnosti (jde o jednu ze základních zásad, na níž je založeno občanské soudní řízení) věc projedná a rozhodne, aniž by ji také projednal a rozhodl o ní soud prvního stupně, a tímto postupem tak znemožní účastníku právo domáhat se řádným opravným prostředkem přezkoumání skutkových zjištění a právních závěrů o této věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 40 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu ( věta první ). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení ( ).

Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení také za odvolacího řízení (srov. ), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.

O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.

V posuzovaném případě se žalobce domáhal (poté, co vzal žalobu zčásti zpět a co ji se souhlasem soudu prvního stupně změnil), aby mu žalovaný zaplatil 80.483,30 Kč s 26% úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení. Uvedené plnění požadoval - jak vyplývá z obsahu žaloby a z podání ze dne 7. 5. 1999, kterým změnil žalobu - z důvodu, že mu žalovaný za dobu od 7. 4. do 31. 7. 1998 dlužil mzdu a že mu za stejnou dobu neproplatil \"cestovní náhrady a náklady na poštovné\". Na základě takto vymezeného skutkového základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně rozhodl o žalobě. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v podání ze dne 5. 11. 1999, kterým bylo odvolání zdůvodněno) však žalobce požadované plnění 80.483,30 Kč s 26% úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení již nedovozoval z důvodu dlužné mzdy a neproplacených \"cestovních náhrad a nákladů na poštovné\", ale požadoval je proto, že mu - podle jeho tvrzení - nebyla v době od 7. 4. do 31. 7. 1998 \"pro překážky na straně žalovaného žalovaným řádně přidělována\" práce a že má proto v žalované výši právo na náhradu mzdy, a to ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 130 zák. práce. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - rozhodl věc jen z hlediska, zda žalobce má proti žalovanému nárok podle ustanovení § 130 (správně § 130 odst. 1) zák. práce.

Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nárok zaměstnance na zaplacení dlužné mzdy a dlužných náhrad cestovních výdajů, popřípadě jiných obdobných plnění, je z hlediska skutkového základu (předmětu řízení) nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, který vzniká proto, že zaměstnanec nemůže konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele než jsou prostoje. Žalobce tím, co uvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o důvodu, proč požaduje po žalovaném zaplacení částky 80.483,30 Kč s 26% úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení, nezměnil jen právní posouzení v žalobě uplatněného nároku (což samozřejmě není změnou žaloby), ale ve skutečnosti uplatnil nárok nový (nárok, který za řízení před soudem prvního stupně nepožadoval). I když nadále požadoval zaplacení částky 80.483,30 Kč s 26% úrokem od 1. 8. 1998 do zaplacení (jako v řízení před soudem prvního stupně), představoval tento jeho úkon - jak vyplývá z výše uvedeného - změnu žaloby, uplatněnou v odvolacím řízení, která je - jak rovněž uvedeno výše - zásadně přípustná. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce v odvolání výslovně neuvedl, že také mění žalobu, neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení (tedy i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně (v tomto případě nesprávně proto, že neúplně) označen (srov. ).

Odvolacímu soudu je třeba vytknout nejen to, že projednal žalobcem změněnou žalobu a rozhodl o ní, aniž by podle ustanovení a svým usnesením změnu žaloby připustil. Odvolací soud projednal změněnou žalobu (nárok žalobce na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení zák. práce) a rozhodl o ní za situace, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně neměla a ani nemohla mít (pro odlišný skutkový základ původní a za odvolacího řízení změněné žaloby) pro rozhodnutí o změněné žalobě žádný význam. V důsledku toho, že takto změněnou žalobu neprojednal a nerozhodl o ní soud prvního stupně, došlo k tomu, že ve věci bylo v rozporu se zásadou dvouinstančnosti občanského soudního řízení rozhodnuto pouze odvolacím soudem v jediném stupni. Postupem odvolacího soudu tedy byla účastníku řízení (žalobci) odňata možnost jednat před soudem prvního stupně a v důsledku toho též možnost domáhat se cestou řádného opravného prostředku přezkoumání závěrů soudu o tom, zda pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 6. 4. 1998.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení [srov. ], zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( část věty za středníkem, věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i nákladech původního řízení ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu