Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1498/2017

20 Cdo 1498/2017

U S N E S E N Í

JUDr. H. M.

, proti povinné

GES REAL, a. s.

, sídlem Na poříčí 1079/3a, Nové Město, 110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 25134043, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8,

pro 1 009 033,- Kč

s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 1202/15, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2016, č. j. -175, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný

z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze změnil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2016, č. j. -126 tak, že se exekuce vedená na základě pověření tohoto soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. -41 nezastavuje (výrok I.) a dále tímto rozhodnutím změnil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2016, č. j. -146 tak, že se oprávněné povinnost platit náklady exekuce neukládá (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 270 967,- Kč s příslušenstvím, kterou povinná namítá k započtení proti pohledávce vyplývající z exekučního titulu, jenž je předmětem nyní vedené exekuce (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. -236) u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 1202/15, je neexistentní, neboť již dříve zanikla tím, že ji oprávněná odečetla od svého nároku a nalézací řízení proto posléze zahájila jen ohledně částky takto snížené. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu nemění nic skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. -167 bylo povinnému pravomocně přiznáno právo na zaplacení částky 270 967,- Kč s příslušenstvím, neboť vyhovění vzájemnému návrhu povinné bylo jen důsledkem zamítnutí žaloby oprávněné, která ani v posléze vyvolaném dovolacím řízení nemohla proti takovému nároku (efektivně) brojit, jestliže

s jeho oprávněností od počátku souhlasila; soud si tudíž dostatečně neuvědomil vzájemnou provázanost (podmíněnost) obou nároků.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci

se zřetelem

k započtení pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, které přivodilo zánik pohledávky nyní exekvované, a tím i důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení či h) Splnění povinnosti vymezit předpoklad přípustnost dovolání podle ustanovení povinná spatřuje v tvrzení, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť zpochybnil (přezkoumával) věcnou správnost exekučního titulu v exekučním řízení, čímž zasáhl do právní jistoty, jakož i do institutu materiální právní moci rozhodnutí. Námitka věcné nesprávnosti pravomocného rozhodnutí není v exekučním řízení významná, neboť úkolem exekučního soudu není přejímat úlohu soudu nalézacího. Oprávněná si též dostatečně nehájila svá práva již v nalézacím řízení, pakliže u dovolacího soudu proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně přiznal právo na zaplacení pohledávky, jež nyní namítá k započtení, neuplatnila žádnou obranu, a tudíž dovolacímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání zamítnout.

Povinná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 8. 4. 2016, č. j. -126 potvrzuje a dále navrhla, aby dovolací soud změnil i nákladový výrok napadeného rozhodnutí tak, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 15. 6. 2016, č. j. -146 potvrzuje, a dále oprávněnou odsoudil k povinnosti nahradit náklady odvolacího a dovolacího řízení, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, (srov. čl. II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dále jen „ “), jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 10. 2016, přičemž samo exekuční řízení bylo zahájeno dne 13. 2. 2015.

Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ), řádně zastoupenou advokátem ( , 4 ), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( , ), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody ( , odst. 3 ), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.

Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.

Posléze je nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlášené vymezení přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelka výslovně odkázala.

Přípustnost dovolání vzhledem k dovolatelkou prosazovanému předpokladu totiž nemůže založit identifikace

jakéhokoli

rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Opačný závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu dovolání, založené účinností , zákonodárcem nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu, by nutně (vždy) přivodil i přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání; smysl přijaté novely jest oproti tomu ztotožnit se snahou zákonodárce odtížit Nejvyšší soud od nepřiměřeného množství napadlých věcí (umožnit jejich rychlejší vyřízení), což se schválením formalizovaného a účelového vymezování přípustnosti dovolání, vedoucího k jeho následné „automatické přípustnosti“, zjevně nekoresponduje.

Zaznamenaný závěr lze podepřít i dalším koncepčním cílem přijaté novely (z pohledu důvodové zprávy), který je představován snahou o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v dovolacím řízení, což opodstatňuje, že na kvalitu jím zpracovaného dovolání lze klást

nemalé požadavky; jeho povinností – má-li být jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání vskutku naplněn – je tak mj. i dostatečná a odborná analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ).

Řečené je významné právě v této věci.

Dovolatelka totiž judikatorní rozpor napadeného rozhodnutí shledává vůči usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněnému pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 58/2005), ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení nejsou splněny, jestliže předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl učiněn projev vůle směřující k započtení a pohledávky se setkaly, neboť v takovém případě by byla přezkumu objektivně vystavována jen (v exekučním řízení nevýznamná) věcná správnost exekučního titulu; dále se pak z rozhodnutí podává i to, za jakých podmínek přichází v úvahu zastavení exekuce podle ustanovení a h)

V nyní posuzované věci však odvolací soud odmítl proti pohledávce oprávněné, jež vyplývá z exekučního titulu, akceptovat (jako důvod pro zastavení exekuce) námitku započtení pohledávky povinné za oprávněnou – vzdor vydanému pravomocnému a vykonatelnému soudnímu rozhodnutí – proto, že měla již dříve zaniknout. Což znamená, že předmětem tvrzeného „věcného přezkumu“ se v dané věci nestal

přímo

exekuční titul (tohoto exekučního řízení), nýbrž

rozhodnutí jiné

, kterým naopak disponuje povinná vůči oprávněné. Ostatně i samo R 58/2005 výslovně stanoví, že věcná správnost

vykonávaného rozhodnutí

, jímž je vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, nemůže být v řízení o

jeho

výkon zpochybněna; jinak řečeno, námitka, jejímž obsahem – ať přímo nebo prostřednictvím námitky jiné – je kritika správnosti

podkladového titulu

, je nevýznamná – a zcela zřetelně tudíž o (oprávněnosti, popř. podmínkách) přezkumu jiných, tj. od exekučního titulu odlišných rozhodnutí nikterak nepojednává.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že dovolatelkou identifikované rozhodnutí rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá, a tudíž nemůže být naplněna ani přípustnost dovolání samotného. Jelikož jen hodnocení opačné by bylo způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení , a to k dispozici není, Nejvyšší soud nemohl než dovolání podle ustanovení věty první odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a , neboť dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo odmítnuto), a oprávněné žádné náklady dovolacího řízení (posuzováno podle obsahu spisu) nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2017

JUDr. Vladimír K ů r k a

předseda senátu